I v Americe se, jak vidět, píše do šuplíku. Jenže zatímco naši proskribovaní autoři tam psali před rokem 1989 hlavně proto, že nesměli publikovat, jejich američtí kolegové píší do šuplíku možná jen proto, že se jim nechce chodit k odpadkovému koši. Přinejmenším v případě knihy Roberta A. Heinleina nalezené v náčrtu v pozůstalosti a sepsané jeho o čtyřicet let mladším obdivovatelem a žákem Spiderem Robinsonem se to tak jeví. I když takhle úplně přímočaře prosté to není.

Heinlein byl sice pilíř americké moderní science fiction, nejstarší a patrně nejváženější z tria gigantů, kam patřil ještě Clarke a Asimov. Přesto i on napsal řadu špatných knih. Lze tak označit většinu jeho produkce vzniklé v posledních dvou dekádách, kterých se dožil, tedy v 70. a 80. letech. Mimo to vytvořil také několik knih pro nedospělé čtenáře, sice ne vyloženě špatných, ale ne víc než jen řemeslně zručných. Vedle jeho stěžejních prací ze 40. a 50. let představují odlehčenou marginálii.

Jednomu i druhému proudu Heinleinovy tvorby se nový román nebezpečně podobá. Připomeňme si ještě, že jeho náčrt vznikl paradoxně v autorově období nejsilnějším, v roce 1955. Dostal podobu osmi rukopisných stran, několika neuspokojivých alternativních názvů a pár kartiček poznámek. Pak skončil v šuplíku, kde ho po smrti spisovatelovy vdovy objevily nakladatelské hyeny, svěřily jej k rozpracování žánrovému kolegovi, který v časech nejkvalitnější produktivity (už jsou pár let za ním) sklízel střízlivá přirovnání ke svému guru, a osmnáct let po Heinleinově skonu jej uvedly na trh jako Proměnnou hvězdu.

Samozřejmě, že Mistrovo jméno na obálce přitáhne. V tom jde o neomylný nakladatelský tah. Ten však lze kvalifikovat i jako podraz, jak už to koneckonců s obchodními tahy často bývá. V seriózním prostředí by se jistě našel někdo, kdo by zaváhal, zda se onen koncept hodí k vydání. A kdyby nezaváhal ještě v té fázi, musel by začít mít pochybnosti nejpozději poté, co by od najatého otroka Robinsona dostal první tři kapitoly, jak znělo ujednání. Pokud nakladatel skutečně posuzoval podle nich, usvědčuje se tím z podrazu: právě první tři kapitoly představují zcela kulhavý, neumělý a rozklížený vstup do románu, hloupý a naivní do té míry, že i jeho následující stránky lze v jejich světle vzít určitou měrou na milost.
Skutečně však jen relativně, když první kapitoly připomínají hodně nevydařený román pro mládež – ten pocit koneckonců vnucuje celá kniha a není vyloučeno, že Heinlein jej jako juvenilní čtení i plánoval. Další z odfajfkovaných hříchů současných nakladatelů, kteří jej prezentují jako dospělý.

Spider Robinson v doslovu popisuje úskalí, na něž před psaním i během něj narážel, ale také pýchu, s níž k takové výzvě přistupoval. Osm stran poznámek nedovedlo děj ani do půlky, o rozuzlení nemluvě. Kam děj vést, na to přišel náhodou při poslechu starých Heinleinových rozhlasových rozhovorů. Esencí té nikterak světoborné myšlenky je přesvědčení, že pokud lidstvo směřuje ke zničení své vezdejší kolébky, matičky Země, mělo by neodkladně zahájit expanzi k jiným planetám, chce-li přežít. Nic objevného, leč alespoň nějaký záchytný bod, na kterém Robinson postavil vratkou konstrukci (naštěstí nepříliš objemného) románu.

Pozoruhodné je, že Robinson nectí dobovost konceptu, nepíše retro sci-fi, nýbrž vychází z dnešní reality. Ve světle některých pozoruhodných současných postřehů, třeba o válce v Iráku a v Afghánistánu (těžko by se zapřísáhlému militaristovi a konzervativci Heinleinovi líbily, protože evidentní liberál Robinson ve válkách vidí příčinu náboženského zradikalizování části americké společnosti), vyznívá vědecká nedostatečnost, až prostoduchost knihy obzvlášť kontrastně.

Tohle vše už jde na vrub Robinsonovi. Kdyby nás knižní průmysl nechtěl šálit, pořadí jmen na obálce by bylo opačné. Je to mnohem víc Robinsonova kniha než Heinleinova. Ten byl aspoň natolik sebekritický, když se mu nechtělo šourat ke koši, že její náčrt zastrčil hluboko do šuplete. Hlavním viníky jsou ti, kdo jej z něj vyštrachali, a ten, kdo knihu napsal – a zkazil.