Britský spisovatel John Wyndham, autor uznávaných literárních počinů jako Den trifidů (1951) nebo Midwichské kukačky (1957), je ve světě vědeckofantastických románů bezpochyby ikonou a fenoménem srovnatelným s odkazem jednoho z „otců science fiction“ H. G. Wellse. Wyndham je především zástupcem takzvané postapokalyptické sci-fi, která, jak již sám název napovídá, operuje s tématem katastrofy, jež postihla lidstvo a uvrhla ho na nižší technologickou úroveň. Tento speciální podžánr vědeckofantastické literatury je velmi oblíbený i v dnešní době; důkazem jsou například díla Cormaca McCarthyho (za všechny jmenujme veleúspěšný román Cesta z roku 2006, ověnčený Pulitzerovou cenou), a když se vydáme mimo anglofonní svět, můžeme uvést například syrovou prvotinu španělského spisovatele Jesúse Carrasca Na útěku, jež se roku 2012 stala senzací Frankfurtského knižního veletrhu. Následkem výše zmíněné katastrofy se některé hodnoty původní, nyní do značné míry zapomenuté či mytizované společnosti stávají neuplatnitelnými. Tato skutečnost romány obohacuje o další rozměry; kromě vědeckých a fantasy prvků obsahují i zásadní morální otázky, sledují chování hlavního protagonisty v krizových situacích, objevují se v nich úvahy nad stavem lidstva a současné společnosti i varování, kam až by její současné problémy mohly vést. Dalším klíčovým tématem postapokalyptické science fiction je bezesporu evoluce, jež často kráčí ruku v ruce s nevyhnutelnou zkázou: staré musí být zničeno, aby nové mohlo povstat.

Román Kukly, vydaný deset let po svrhnutí atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, je ve všech výše zmíněných ohledech silně wyndhamovský. Příběh začíná na poloostrově Labradoru v blíže nespecifikované budoucnosti, kdy je svět poničen nukleární válkou. Hlavním hrdinou je desetiletý David Strorm, syn fanatického patriarchy zaostalé zemědělské osady jménem Waknuk. Kvůli zvýšené radioaktivitě je svět plný rostlinných i živočišných mutací, rodí se neduživé odrůdy plodin, zvířata dorůstají nepřirozených rozměrů, děti přicházejí na svět postižené. V souladu s přesvědčením, že Bůh na lidi seslal Utrpení (alias jadernou katastrofu), a se zanícenou snahou o absolutní druhovou čistotu jsou všichni nedokonalí jedinci ve jménu víry krutě pronásledováni a následně vyháněni do takzvaných Hraničních zemí, kde se nedaří žádným plodinám, a jejich obyvatelé jsou tak odsouzeni k ustavičnému živoření na pokraji smrti.

Davida – typického wyndhamovského hrdinu se složitým vztahem k otci a zvláštními schopnostmi či rysy, jež ho odlišují od ostatních – pronásledují živé sny, v nichž vídá jasně osvětlená města a vozy jedoucí bez pomoci koní. Při jedné ze svých toulek po okolí se spřátelí s dívkou jménem Sofia, která, jak brzy nedopatřením zjistí, má na každé noze šest prstů – dle místních regulí je tedy považována za nečistou. Následné vyštvání Sofiiny rodiny z Waknuku jen posílí Davidovy pochyby o stávajícím systému. Kromě toho má sám co skrývat: spolu s hrstkou dalších dětí, s nimiž se až na výjimky osobně nikdy nesetkal, komunikuje pomocí telepatie. Jakkoli toto nadání není na první pohled zřejmé, a tudíž zůstává dlouhou dobu neodhaleno, není pochyb o tom, že v případě prozrazení hrozí skupině smrtelné nebezpečí. V důsledku neblahého vývoje událostí se děti, včetně Davidovy malé sestry Petry, jejíž nadání je mnohonásobně silnější než u ostatních a která navzdory velké vzdálenosti komunikuje s enigmatickou ženou z tajemného Zealandu, známou jen jako Přítelkyně, rozhodnou k útěku do Hraničních zemí.

Hlavní síla Kukel bezpochyby spočívá v jejich dějišti. Detailní, syrové vykreslení rurální společnosti zamořené radioaktivitou a zmítané náboženským fanatismem, jež se z technologických a civilizačních výšin propadla na takřka středověkou úroveň, i záměrně zkreslené vyobrazení předapokalyptického světa, který je pro románové postavy směskou útržků dochovaných z minulosti, báchorek přeživších námořníků a představ živených čistou fantazií – to vše je podané s nebývalou spisovatelskou zručností, a kniha se tak může pyšnit obzvláště hutnou atmosférou. V díle jsou patrné i stopy darwinismu, jenž byl pro Wyndhama jako směr zásadní, přestože sám z jeho hlediska „neuspěl“: stejně jako šest jeho sourozenců nezplodil žádné potomstvo a sexuálně byl spíše neaktivní. Přesto, anebo možná právě proto jsou jeho romány plné darwinistických podobenství, jak je vidět i v případě Kukel: skupina dětí považovaných za nežádoucí evoluční odchylky, které je třeba vymýtit, se nakonec ukáže být vyvoleným druhem, jenž na rozdíl od svých pronásledovatelů prošel přirozeným výběrem.

Druhá, napínavější polovina románu, kdy je čtenář již srozuměn se všemi náležitostmi nového společenského uspořádání, věci se dávají do pohybu a děti prchají z Waknuku, je paradoxně slabší, ale pořád si zachovává kvalitu. Celkem vzato jsou Kukly poutavá a vysoce čtivá dystopická fikce, tradiční, a přesto originální zástupce science fiction, vhodný jak pro nováčky zajímající se o tento žánr, tak pro jeho dlouholeté příznivce. Přes relativní útlost románu Wyndham dle svého zvyku předkládá překvapivě hluboké, varovné poselství; knihu lze vnímat i jako metaforu útlaku etnických a jiných minorit i mimořádnou analýzu lidské nenávisti a k ní vedoucích motivací. Román je tak mimo jiné přesvědčivým argumentem pro rozmanitost ve všech formách: lidmi nás koneckonců nedělá náš fyzický zjev, pohlaví či způsob myšlení, ale něco mnohem hlubšího.