Oblast Balkánského poloostrova byla na Západě dlouho spojována s řadou předsudků a mýtů, někdy i velmi fantastických. Nebyla úplně náhoda, že se sídlo hraběte Drákuly nacházelo v dnešním Rumunsku: jeho původce, spisovatel Bram Stoker, chtěl děj románu umístit do relativně odlehlé země a z ní do její nejodlehlejší části. O některých obyvatelích Balkánu se v 18. století v západní Evropě tradovalo, že jsou to krvelačné, zaostalé bytosti, podobné zvířatům, což mělo dokládat i to, že se mezi nimi, zvláště prý u Albánců, údajně nacházeli lidé s ocasem. To, jak se proměňovalo skutečně seriózní antropologické poznávání Balkánu (především z perspektivy západních badatelů) zevrubně zkoumá kniha Od krevní msty k postsocialismu. Vývoj antropologického zájmu o Balkán.

Její autorkou je sociální antropoložka Lenka J. Budilová, manželka antropologa Marka Jakoubka. Společně zkoumali Vojvodovo, českou vesnici v Bulharsku, o níž publikovali řadu odborných textů. Kromě toho se Budilová zabývá například českými reemigranty z Bulharska nebo problematikou příbuzenství a sňatkových strategií (Dědická praxe, sňatkové strategie a pojmenovávání u bulharských Čechů v letech 1900 – 1950, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2011).

V nové knize autorka rekapituluje „antropologický zájem o Balkán“. Začíná ovšem poznáváním „preantropologickým“, tedy už u prvních cestovatelů v 19. století, z nichž kupodivu výraznou část tvořily ženy. Pokračuje poválečným zkoumáním urbanizace a kolektivizace až po studium postsocialismu či komunistické nostalgie. Témata, jimiž se badatelé na Balkáně zabývali, byla například jihoslovanská „zádruha“ (tedy majetkové společenství několika příbuzensky blízkých selských rodin) nebo specificky chápané kmotrovství (kumstvo), které vedlo k složité zesíťovanému systému rituálního příbuzenství: „Křestní kmotr by měl jít za svědka na svatbě svého kmotřence a svědek na svatbě by měl zase křtít potomka, který ze sňatku vzejde. Kum je tedy kmotr a svědek v jedné osobě. Kmotry dcer se stávali kmotři jejich otců a svědky při jejich sňatku se zase stávali svědkové jejich manželů“. Antropologicky studovány ale byly i jevy jako údajné zjevení Panny Marie v Medžugorje nebo tradiční obřad chůze po žhavých uhlících. Další výzkumy se týkaly fenoménu tzv. přísežných panen, tedy žen, které nevstupují do manželství a sociálně se stávají muži, krevní msty, konceptu cti a studu a vnímání maskulinity. Autorka poznamenává, že řadu údajně lokálně specifických (či typicky středomořských) projevů maskulinity je možné najít napříč celou Evropou. To, že je anglo-američtí antropologové vnímali s překvapením, bylo možná dáno tím, že sami pocházeli ze středních a vyšších středních tříd, takže jednoduše neznali „projevy maskulinity a genderové hodnoty“ charakteristické pro pracující třídu v jejich vlastních zemích.

Antropolog jako špión

Ovšem v době, kdy se ve většině balkánských zemí pracující třída chopila vlády (respektive ti, kteří se sami prohlásili za její reprezentanty), nebyla práce západních antropologů vždycky jednoduchá. Například Albánie byla po druhé světové válce pro antropologický výzkum na dlouhou dobu téměř nedostupná. I proto zvláště američtí antropologové pokračovali v praxi „výzkumu kultury na dálku“ (touto metodou za války vznikla slavná kniha Chryzantéma a meč: vzorce japonské kultury) a hned v padesátých letech byla sepsána například analýza „rumunského národního charakteru“.

Pokud se antropologové do některé komunistické země na Balkáně později přeci jen dostali, byli podezřelí už jen proto, že jejich aktivity neodpovídaly zavedenému způsobu práce místních etnografů, kteří byli zvyklí pracovat ve skupinách pobývajících na jednom místě jen několik týdnů. Naopak americká antropoložka Katherine Verdery (nar. 1948) si v souladu s anglosaskou antropologickou tradicí například vybrala jednu rumunskou lokalitu, v níž se usadila na mnohonásobně delší dobu a kam se vracela po několik let. Navázala blízké vztahy prakticky se všemi místními obyvateli a jejich rozhovory se dotýkaly široké škály nejrůznějších témat. Tento způsob práce připadal rumunským policistům podezřelý a začali ji podezřívat ze špionáže. V později sepsané knize My Life as a Spy: Investigations in a Secret Police File (Duke University Press, 2018), mimochodem autorka tohoto podezření využila a rozvinula úvahu o tom, že každý antropolog se trochu chová jako skutečný špión: využívala lidi k získávání informací, v terénu se snaží neupozorňovat na svou odlišnost a „splynout“ s místním obyvatelstvem, nechce odhalit svoji pravou identitu, používá pseudonymy pro lidi, s nimiž mluví, a tyto osoby dokonce označuje za informátory.

Temnější než Afrika

Katherine Verdery také poukazovala na to, že východní Evropa byla v době studené války antropologům méně známá než Nová Guinea, takže výzkum zde, byť nebyl prestižní, bylo možné označit přinejmenším za „průkopnický“. Navázala tím ovšem na metafory, které se s Balkánem spojovaly i mnohem dříve: podle Františka Šístka některé odlehlejší části Balkánského poloostrova, například severní Albánie nebo horské oblasti Černé Hory, přezdívané jako „Timbuktu Balkánu“, byly i před první světovou válkou méně známé než africké vnitrozemí, ovládané koloniálními mocnostmi…

Vzhledem k tomu není nijak překvapivé, že řada balkánských zemí svoji příslušnost k „Balkánu“ coby synonymu pověrčivosti, iracionality a venkovské zaostalosti popírá nebo přinejmenším zpochybňuje: Řecko například na základě své „evropské“ identity a antické prehistorie, Rumunsko zase pro svůj románský jazyk a kulturní vazby na západní Evropu. Jedinými výjimkami, které se k pozitivně interpretovanému „balkánství“ přiznávají a hlásí se k němu, jsou Bulharsko a Srbsko. Dodejme ovšem, že někteří odborníci tento výčet rozšiřují. Podle etnologa, slavisty a folkloristy Jaroslava Otčenáška proti této identifikaci více méně nic nenamítají rovněž lidé v Severní Makedonii, Albánii, Bosně a Hercegovině, případně i v Černé Hoře (vyjma Boky Kotorské).

I autorka sama ale naznačuje relativitu podobných kategorií a pojmů: americko-korejská antropoložka Yuson Jung, která prováděla terénní výzkum v Bulharsku, sama sebe v této situaci vnímala jako nezápadní antropoložku zkoumající i na Balkáně „Západ“. Byla si sice vědoma toho, že její bulharští přátelé by se nad touto interpretací zřejmě jen ušklíbli, ze své jihokorejské perspektivy ale přesto „považovala Bulharsko za součást Evropy, a tedy Západu“.

Balkán začínající v Praze

Česko na Balkán geograficky sice nepatří, což ovšem neznamená, že by je tam někteří nechtěli začleňovat: Angličan Archibald Lyall (1904–1964) označil ve své knize The Balkan Road (1920) za nenápadný začátek Balkánu právě Čechy: „Takřka všude na východ od oblastí solidní německé a italské řeči je ve vzduchu přítomný závan Balkánu, stěží patrný v Čechách, ale sílící s každou ujetou mílí – jistý nedostatek pohodlí, jistá lhostejnost k pravidlům a časovým rozvrhům, jisté ,kašlání na všechno.‘“ Tomuto pozoruhodnému tématu se sice autorka nevěnuje, ale všímá si řady česko-balkánských kulturních vazeb, které z jejího studia vyplynuly, i když se na ně nijak cíleně nezaměřovala. Například že impulsem k sepsání zápisků z cest po „evropském Turecku“ bylo pro britské cestovatelky Georgenu Mackenzie a Adeline Irby i setkání s českými obrozenci, zejména s Františkem Palackým, který projevil zájem o bližší informace o svých slovanských bratřích v jihovýchodní Evropě… Dále autorka zmiňuje například vliv Balkánu na pojmenování tělocvičného spolku Sokol (Tyrše s Fügnerem prý při návštěvě Černé Hory zaujalo, že černohorští muži se označují jako „sokolové“), nebo pozdější texty etnografa Václava Frolce a antropologa Ladislava Holého. Českých stop v balkanologickém bádání bychom ovšem našli i více, ale například relativně nedávnou knihu Proč jdou chlapi do války autorka neuvádí.

Celkově ovšem publikace Od krevní msty k postsocialismu poskytuje užitečný přehled o dané problematice. Pomáhá tak přiblížit oblast, o níž i z naší středoevropské perspektivy můžeme říci, že je směsí „něčeho velmi vzdáleného i důvěrně známého“, čeho jsme zároveň ze vzdálenějšího úhlu pohledu součástí. A také velmi názorně a přesvědčivě ukazuje, jaký význam může při výzkumu mít sociální i civilizační původ konkrétního antropologa.