Hned několika řeckým filozofům se připisuje politicky mnohonásobně nekorektní výrok: „Děkuji Bohu, že jsem se narodil jako člověk a ne jako zvíře, jako muž a ne jako žena, jako Řek a ne jako barbar“. Zato už desítky let si židé lámou hlavy s každodenní ranní modlitbou, jež pochází už z Talmudu, ve které se při trojím opakování textu „Požehnaný jsi Ty, Hospodine, Bože náš, Králi všehomíra“ dodává: „jenž jsi mě neučinil pohanem“; „jenž jsi mě neučinil ženou“; „jenž jsi mě neučinil otrokem“; ženská varianta zní rezignovaně „jenž jsi mě učinil podle Své vůle“. Ortodoxní a chasidští židé text dodnes používají v této podobě, židé nertodoxní se rozhodli toto požehnání buď zcela vynechat nebo text pozměnit, volí mírnější variantu: „jenž jsi mě stvořil ke Svému obrazu“.

Proč nejsem kanibal
Jak nás poučují biologové, tendence po zevním ohraničení je silná i v přírodě - čím více druhů kachen obývá jedno území, tím markantněji odlišné jsou jejich svatební šaty. Pokud na některý oceánský ostrov pronikne jen jeden druh kachen, brzy u něj pestré zbarvení samců zanikne úplně a obě pohlaví jsou stejně nenápadná – není se tu od koho odlišovat. U  přírodních národů jsou způsoby, jak deklarovat svoji odlišnost, složitější: oblíbeným prostředkem je prohlásit, že příslušníci sousedního kmene jsou na rozdíl od „nás“ kanibalové, a náleží do sféry Chaosu, barbarství a zla mezi lidožravé Baby Jagy, obry, skřety a démony. Při antropologických výzkumech, které měly za cíl najít skutečné, nefalšované kanibaly, se tak mnohdy ona hranice mezi civilizací a barbarstvím znovu a znovu posouvala a živí, opravdoví kanibalové stále nikde. Antropolog William Arens dokonce zacházel tak daleko, že úplně popíral existenci kanibalismu jako kulturního obyčeje. Byl to podle něj druh klasifikace - ovšem ne klasifikace potravy, ale klasifikace lidí, demonstrující, že „my“ jsme rozhodně kulturnější než ti ostatní. To je sice přehnané tvrzení, ale i český odborník na kanibalismus Václav Hubinger přiznává, že „kulturní“ kanibalismus je ve většině případů smyšlenka sousedů nebo omyl západních pozorovatelů. Význam mnoha pověstí a mýtů by se tedy dal s trochou nadsázky shrnout do slov „(Proč) my nejsme kanibaly (a Oni ano)“.

Vznik žánru
V dnešní době se mnohem více než dříve pohybujeme v oblasti individuální volby: životního stylu, náboženství, země bydliště, genderu či toho, na jak dlouho si člověk nechá zmrazit vlastní tělo či jenom hlavu (předpokládá se prý, že v době, kdy onoho zmrzlíka někdo dokáže probudit k životu, nebude problém ostatní tkáně vypěstovat nové). Lidé si tedy mohou mnohem více než dříve sami vybírat, kým budou. Souběžně s tím, jak je společnost stále strukturovanější a složitější, jak se svět stále více globalizuje, je čím dál tím více nabídek, jak sám sebe definovat, a tím zároveň četné jiné identifikace odmítat. Dnešní Evropan tedy sám pro sebe řeší otázky, proč nebýt buddhistou, tanečníkem kapuery, transsexuálem či hlubinným ekologem, což naše předky ve středověku vůbec nenapadlo, a tedy ani netrápilo. Možná i odrazem této skutečnosti je vznik jakéhosi samostatného literárního žánru „Proč nejsem X“.

V Čechách byly jakýmsi zakladatelským dílem tohoto typu textů odpovědi na anketu Přítomnosti, konanou v letech 1924 – 1925. Texty vyšly souhrnně brzy po listopadové revoluci pod názvem Proč nejsem komunistou: odpovědi J. Čapka, K. Čapka, J. Herbena, J. Kallaba, J. Kopty, J. Kříženeckého, F. Langra a F. Peroutky, na tuto knihu se později výslovně odvolává a navazuje na ni Václav Klaus v knize Proč nejsem sociálním demokratem, anketa Literárních novin z roku 2003, která se polemicky jmenovala Proč nejsem antikomunistou, nebo M. Topolánek ve sborníku Proč nejsem eurofederalistou, kde nepřesně uvádí, že si při čtení názvu příspěvku nemůže nevybavit „Čapkův sborník“. V anglosaském prostoru vycházely knihy tohoto žánru již dříve, ale největší proslulost z nich získala publikace Proč nejsem křesťanem Bertranda Russela z roku 1927. Na ni odkazuje kniha Proč nejsem muslim: nekompromisní kritika islámského fundamentalismu i četné další, do češtiny nepřeložené, jako třeba Proč nejsem hinduista.

„Bylo by mi lehčeji, kdybych jím byl“
Většina autorů se v těchto textech buďto vyrovnávala s komunitou, do níž se narodili a od které se odcizili, anebo – častěji – si tito lidé sami pro sebe vyjasňují, proč k danému myšlenkovému směru, víře či komunitě, navzdory jejich přitažlivosti či svůdnosti, nepatří, i když k ní mají v jistém ohledu velmi blízko. Už K. Čapek psal o otázce „proč nejsem komunistou“, že je pro něj úlevná, „neboť tuze bylo třeba nikoli polemizovat s komunismem, nýbrž hájit se sám před sebou z toho, že nejsem komunistou a proč jím nemohu být. Bylo by mi lehčeji, kdybych jím byl“. Jen o něco pozdější knihu Proč nejsem bolševikem od Karla Goliatha-Gorovského také nepsal žádný pravičák: nesla podtitul Zpověď evropského komunisty a vydala ji Marxistická oposice v KSČ; Goliath byl přesvědčen, že komunismus je buďto demokratický, není vůbec není. Podobně mladý český filozof Martin Škabraha ve svém nedávném textu Proč nejsem biotechnooptimistou z velké části kritizuje ne „technooptimismus“, ale J. Habermase zato, že jeho výtky proti biotechnologickému pokroku jsou příliš konzervativní, a až v závěru přichází s vlastními, mírnějšími a podle něj zřejmě lepšími. Mnozí kritici současného českého prezidenta by v tomto kontextu asi také interpretovali jeho výše zmíněný text jako snahu distancovat se od politického směru, v jehož intencích přes všechny svoje politické proklamace a sebedefinice mnoho let řídil českou vládu a rozhodoval o ekonomickém směřování státu. Stejně tak se můžeme zamýšlet nad textem ekonoma a filozofa Friedricha A. von Hayeka Proč nejsem konzervativcem. V něm tento zastánce klasického liberalismu a tržního hospodářství mimo jiné zdůrazňuje, že je mnoho toho, co by se liberál měl naučit z díla některých konzervativních myslitelů, a novou vlnu pozornosti si Hayekovy myšlenky ne náhodou získaly právě po nástupu neokonzervativních politiků R. Reagana a M. Thatcherové k moci.

Každý z autorů si ovšem otázku, proč něčím není, řeší jen sám pro sebe, a vždycky je více toho, čím nejsme, nežli toho, čím jsme, jeden autor tedy může zvládat podobných sebevymezujících textů hned několik. Četné tituly různých autorů tak samozřejmě stojí navzájem v ostrém kontrastu: proti (opět) Klausově textu Proč nejsem evropeistou a článku Mojmíra Hampla Proč nejsem eurooptimistou? můžeme postavit titul článku Proč už nejsem euroskeptik od britského novináře Gideona Rachmana, Russellově Proč nejsem křesťanem oponuje kniha Proč nejsem ateistou unitářského pastora Johna Holmese či nedávná publikace berlínského evangelického pastora A. Gartha, deklaraci Proč nejsem motoristou protiřečí jiná s názvem Proč nejsem cyklistou. A naopak stať propagátora „světoobčanství“ a občanského aktivisty Eduarda Chmelára Prečo nie som liberál má s anglickým textem Why I am not a liberal amerického konzervativně a nábožensky orientovaného novináře Dennise Pragera společný jen název. Stejnojmenných textů o tom, proč nebýt libertariánem či katolíkem, je také povícero.

Windowsáci versus Linuxáři
Jak už jsem naznačil, lidé tedy i dnes řeší stará dilemata příslušnosti k různým náboženským vyznáním, ale přibývají i možnosti stále nových voleb a jejich odmítání, přičemž v určitách dobách je vždy omezený okruh otázek, které jsou zrovna nejvíce aktuální. Už Čapek s nadsázkou psal, že si nikdo z jeho současníků neklade otázku „Proč nejsem agrárníkem” nebo „Proč nejsem národním demokratem”, protože „nebýt agrárníkem neznamená ještě žádný určitý názor nebo životní víru, avšak nebýti komunistou znamená býti nekomunistou”. Dnes se intelektuálové - jak jsme viděli - vyhraňují hlavně ve vztahu k Evropské unii, nebo se jako Škabraha vymezují vůči „technooptimismu“. Autorem téměř shodně nazvaného eseje Proč nejsem technooptimista je mladý český autor scifi Jiří Brossmann, nad jehož textem je ale znovu nutné připomenout Karla Čapka, protože tentýž námět vzpoury strojů-robotů proti svým tvůrcům řešil ve své době právě on. Dalším oblíbeným tématem jsou dnes otázky životního prostředí a genderu (statě Proč nejsem environmentalistou a feministou od psychoanalyticky orientovaného esejisty Jana Sterna a Proč nejsem českým genderovým rovnistou od Václava Šnebergera z Ligy otevřených mužů). Zvláště v angličtině pak existuje těžko obsáhnutelný počet článků a knih o tom, proč nebýt postmodernistou, rawlsiánem (přívržencem politické filozofie Johna Rawlse) či kreacionistou. V katalogu Kongresové knihovny ve Washingtonu jsem děl tohoto žánru napočítal přes třicet. Najdeme mezi nimi hlavně náboženské a protináboženské pamflety, ale také díla univerzitních vědců jako Proč nejsem sekularistou od profesora politologie W. Connollyho nebo jakési pokračování Hayekovy knihy od také česky vydávaného libertariánského ekonoma J. Buchanana s názvem Proč ani já nejsem konzervativcem. Oproti tomu třeba titul internetového článku Proč nejsem JAVA programátorem působí spíše jako žert ve stylu parodické verze písně Hrobař s názvem „DOSař”, v níž hrdina konvertuje od DOSu k Microsoftu („Já se rozhod´ dělat pro Billa, tahle práce, ta mě chytila, v Microsoftu svý dny prožívám“). Ale není tomu tak, text je myšlen zcela vážně, podobně jako český článek Proč nejsem slávista. Ne nadarmo také společenští vědci dnes už seriózně zkoumají třeba skupinovou identitu uživatelů Maců a nadšenců pro Linuxy, která je podle antropologa Thomase Eriksena - na rozdíl od „Windowsáků“ - velmi jasně vymezena. I na českém internetu se ostatně před dvěma lety objevil článek Proč nejsem Linuxářem, jehož autor tolerantně psal, že se nechce upínat k něčemu konkrétnímu: „jsem svobodný člověk, používám si, co chci, snažím se tím neomezovat ostatní“. Ovšem dlouhá diskuze, která se k článku rozpoutala, končí příspěvkem psaným zcela v duchu Eriksenových slov: „Znám Windows docela dobře, živím se jejich správou už bezmála 7 let, a právě proto se ze mě stal posledním rokem Linuxový fanatik“.

Proč nejsem „člověkem - mužem“
V budoucnosti ovšem zřejmě budeme nejen rozhodovat o tom, ke které náboženské, politické, genderové či počítačové komunitě se přikloníme. Budeme více než dnes určovat, nakolik budou stroje a počítače součástí nás samých, a umění vytváření sebe sama a sebedefinování tak povýšíme na novou úroveň. Již dnes někteří odmítají děkovat zato, že se narodili jako člověk a ne jako zvíře (ostatně oba pojmy se významově silně přiblížily), ale naopak jako americká filozofka a feministka Donna Haraway jásají nad tím, že „z našich fúzí se zvířaty a stroji se můžeme učit, jak nebýt člověkem – mužem“ (ovšem pozor na korektnost). Časem nás asi čekají i knihy jako Proč nejsem člověkem/ani zvířetem - proč jsem kyborgem. Co se týká lidí, ohledně jejich dalšího vývoje není nic jisté, ale žánr Proč nejsem X každopádně čeká skvělá budoucnost.

Karel Goliath-Gorovský: Proč nejsem bolševikem: Zpověď evropského komunisty, Praha, Marxistická oposice 1928
Alexander Garth: Warum ich kein Atheist bin, Asslar, Gerth Medien 2008
William Connolly : Why I am not a secularist, Minneapolis, University of Minnesota Press, 1999
James M. Buchanan: Why I, too, am not a conservative: the vision of normative classical liberalism , Cheltenham, UK ; Northampton, MA, Edward Elgar Pub. 2005.
John Haynes Holmes: Why I am not an atheist , Girard, Kan., Haldeman-Julius Publications 1930
Kancha Ilaiah: Why I am not a Hindu: a Sudra critique of Hindutva philosophy, culture and political economy, Calcuttta, Samya 2005.
Bertrand Russell: Proč nejsem křesťanem, Praha, Volná myšlenka 1928
F. A. Hayek: Proč nejsem konzervativcem, z angl. přel. Roman Joch, Praha, Občanský institut 1993
Proč nejsem eurofederalistou, editor Ladislav Mrklas, Praha, Jalna 2003
Václav Klaus: Proč nejsem sociálním demokratem, z článků, sloupků, glos a polemik pro periodický tisk z let 1997-1998 vybral, sestavil a předmluvou opatřil Petr Žantovský, Praha, Votobia1998
Proč nejsem komunistou: odpovědi J. Čapka, K. Čapka, J. Herbena, J. Kallaba, J. Kopty, J. Kříženeckého, F. Langra a F. Peroutky na anketu Přítomnosti, uspoř. a doslov napsal Jaromír Hořec, Praha, Lidové noviny 1990
Martin Škabraha: Proč nejsem biotechnooptimistou in: „Přirozenost“ ve filosofii minulosti a současnosti: sborník z konference Centra pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty, Ladislav Chvátal, Vít Hušek (eds.), Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008