Spisovatel a scenárista Lukáš Csicsely (*1989) debutoval před čtyřmi roky novelou Svátek, po které přesedlal na tvorbu pro děti. Zde se projevil jako velice plodný autor; po devíti knihách určených mladším čtenářům, které Csicsely stihl za ty čtyři roky sepsat, zveřejnil v uplynulém roce svou druhou knihu pro dospělé. Román Nejkrásnější pohřeb Jana Huga vychází v sympatické edici Tvář nakladatelství Vyšehrad, v níž dostávají prostor dosud spíše nezavedení prozaici, mimo jiné třeba Jan Štifter či loňská vítězka Ceny Jiřího Ortena Hana Lehečková.

Protagonistou a vypravěčem Csicselyova románu je Jan Hugo, dandy a fintil, jenž na počátku románu žije v Hlučinách. Obyvatelé Hlučin jsou velmi specifičtí – jsou vysazení proti jakýmkoli technickým výdobytkům, a to především z utilitárních důvodů: „Když se pak u nás zanedlouho ukázalo, jak výnosná může být tradice, všechno se k ní obrátilo: mluvení, myšlení, oblečení…“ (s. 14) Už v Hlučinách se taky seznamujeme se specifickou mluvou postav, která se potom objevuje v celé knize: „Cák že by lísa? Nebo hezky moc faldovek!“ (s. 52)

Především je ale důležité, že se už v Hlučinách začne odvíjet vlákno příběhu. Jan Hugo, velký parádník, jemuž se z duše příčí jakákoli práce, zaslechne zpívat dívku, kterou překřtí na Zpěvanku, a rozhodne se, že jí odevzdá své srdce – stůj co stůj. A kvůli poněkud zběsilým peripetiím, jež sledujeme zhruba v první třetině knihy, se Jan Hugo musí, chce-li se se svou vyvolenou setkat, vydat na cestu, která jej přes několik více či méně nečekaných odboček zavede až do Bílin. V nich si projde několika epizodami, aby se nakonec podíval na vlastní pohřeb. Celé dobrodružství totiž bude stát Jana Huga život. To není vyzrazení zápletky. Pokud bychom si tuto skutečnost neodvodili z názvu románu, dozvíme se o ní hned na úvodních stranách knihy a k vlastnímu pohřbu se Jan Hugo v průběhu vypravování v krátkých intermezzech několikrát vrací.

K jakému bodu vypravování směřuje, je tak od začátku zřejmé. Důležité proto je spíš to, jaké události Jana Huga na vlastní pohřeb dovedou a především jak je tento filuta odprezentuje čtenářům. Lukáš Csicsely je velice živelný vypravěč, který si libuje v jazykovém humoru, ironii, hyperbole, hře. Vyprávění srší vtipem a pozoruhodnými nápady, jež autor neopustí při první zmínce, nýbrž je schopen různé hříčky zapracovávat do příběhu napříč knihou. Hrdinovi kupříkladu chybí jedno ucho, což umožňuje Lukáši Csicselyovi vytvořit několik podařených vtípků a narážek (viz níže). Podobné je to s vypravěčovou parádivostí, s jeho nechutí k práci a s mnohým dalším. Ústřední postava – a nejen ona, nýbrž celý svět, který je v knize modelován – je velice výrazná. Ostatně jako celé zpracování této knihy. Platí to jak o zdařilých ilustracích Ilony Polanski – jež se k charakteru příběhu velice dobře hodí –, tak třeba o názvech jednotlivých kapitol. Například: III. (Mé oblíbené číslo. Jistě není náhoda, že se mi osud nakloní právě zde). [sic!] I ten nejkrásnější zpěv musí mít svého původce; či: I. (Jedna – přesně tolik mi chybělo Zpěvanek i uší) Soucit někdy naleznete tam, kde byste ho vůbec nečekali! Dalším neobvyklým rysem Nejkrásnějšího pohřbu Jana Huga je používání rýmů v prozaických větách: „[…] vyhodil jsem hrnec i vařič, ten explodoval, já nachystal skok. Výjimečně jsem se pomodlil, abych si fráček nepoškodil, a vtom stop.“ (s. 119) Rýmů v knize není tolik, aby se dalo mluvit o autorově apriorním záměru, spíš jako by se Lukáš Csicsely možnosti rýmovat – když už se naskytne – nebránil.

Tyto hravé polohy se však nakonec můžou stát trochu kontraproduktivními. Čtenář je po nějaké době přehlcen, občas se zdá, že se autor nechce vzdát ani té sebenepatrnější příležitosti, kdy může do prózy vložit nějaký vtípek. Což se promítá i do kompozice románu: některé peripetie se tak jeví poněkud nahodilé. Byť je příběhové jádro románu jasné, asi by mu neuškodil kratší rozsah a koncentrovanější obsah. Graficky sympaticky vyvedené knize rovněž škodí množství překlepů a hrubek. A nejen kvůli čtenářům, kteří jsou na chyby alergičtí. Místy není jasné, zda jsou autorovy neobvyklé věty záměrem, nebo zda je na vině nedbalá redakce, například v této větě postavení zvratného zájmena „se“: „Jindřich se na mě chvíli díval, pak si dolil čaj, a aniž dolil mně, se ponořil do hlavy […].“ (s. 265)

Lukáš Csicsely svou novou knihou potvrzuje, že může bezpochyby oslovit i dospělé čtenáře – a to prostředky, kterých (se) užívá spíše v knihách pro děti. Nejkrásnější pohřeb Jana Huga je vyprávění zábavné a svižné, které vzhledem k absenci závažnějších témat (samozřejmě s výjimkami, jakou je například výše zmíněné vytěžení tradic) a strhujícího příběhu patrně nebude v hledáčku porotců literárních cen ani širšího čtenářstva, přesto představuje na poli současné české prózy zajímavé rozptýlení a dokazuje, že i podobný typ románů tu má své místo.