Nepříliš rozsáhlá novela studenta filmových studií, scenáristiky a dramaturgie Lukáše Csicselyho Předvečer svatého Mikuláše je po Svátku (Revolver Revue, 2016) autorovým již druhým vydaným titulem. Aktuální kniha vyšla v nakladatelství Meander, které se specializuje převážně na dětskou literaturu. Přestože se tedy může jak z obyčeje nakladatelské praxe, tak z anotace zdát, že jde o knihu pro mladší čtenáře, je třeba hned na úvod sdělit, že samotný text tomu nutně nenapovídá. Odrostlejší děti si jej sice mohou bez problémů dopřát, avšak kniha je zřejmě určena především čtenářům dospělým. Její jazyk není komplikovaný, zároveň ale nevychází mladším čtenářům nijak vstříc. Totéž pak lze zřejmě říci i o příběhu samotném.

Stínadla se bouří
Vyprávění těží z podivně dvojznačného kouzla adventu, který se pro hlavního hrdinu symbolicky pojí s očekáváním zkušenosti, jež by ho posunula o krok blíže k dospělosti. Protagonistou je školák ve věku, kdy se sice sám cítí být „velkým klukem“, ale chování ostatních (kamarádi, matka) ani jeho vlastní bezprostřední reakce jej v tom příliš neutvrzují. Hned úvodní scéna dodává situaci patřičný rámec. Zvoní zvonek a za dveřmi čeká Mikulášova suita s čertem a andělem. Mladý hrdina moc dobře ví, že se pod tradičními maskami zřejmě skrývají někteří ze sousedů či známých, a nechce se proto na téhle dětinské zábavě podílet tím, že jí citově podlehne. Jenže fyzické setkání jej přeci jen ohromí. Bytosti pod maskami jsou o tolik větší než on sám, tolik se nad ním tyčí!

Součástí odporu, či spíše citové sebevýchovy, je pro hrdinu také rozhodnutí, že večer na sv. Mikuláše určitě nezůstane trčet doma. Místo toho se vydá se svým starším kamarádem za podivným dobrodružstvím na blízké sídliště. Tam se skupinky odrostlejších dětí a agresivní bandy čertů, pod jejichž škraboškami a hábity se skrývají místní přiopilí týpci, baví pouličními provokacemi, honičkami a drobnými bitkami, které tak trochu připomínají stínadelské honičky z knih Jaroslava Foglara. Právě tahle podivná hra, v níž je hranice mezi hraným a skutečným násilím tenká, je pro protagonistu jakousi zkouškou dospělosti. Záhy se k dvojici přidává další člen a po prvním setkání s jedním z rohatých se hrdinové pouštějí do otevřené provokace pomocí petard, přičemž je v této pouliční diablerii v okamžiku krize každý z malých hrdinů spíše sám za sebe – odkázán na vlastní rozum, rychlost úsudku a interpretaci. Patřičná uvědomělost se v mysli uličníků přitom teprve rodí.

S čerty nejsou žerty
V autorově předloňském románovém debutu se sváteční atmosféra filmového festivalu skrze sázku, kdo vydrží déle beze spánku, proměnila v jakýsi bachtinovský karneval, v jehož reji se každá jistota otřásá a převrací ve svůj opak. Zdá se, že autor si příchylnost ke slovutnému ruskému literárnímu vědci udržel i zde, neboť právě mikulášská maškaráda, v níž se obyvatelé sídliště skrývají za zdánlivě nevinné masky a rozpoutávají dovádění sváteční noci, je v tomto směru uměleckou realizací Bachtinova teoretického výkladu. Diablerie coby divadlo s čerty, kde mizí hranice mezi jevištěm a hledištěm a kde lze beztrestně páchat určité přiměřené násilí na komkoli, je koneckonců jeden z Bachtinových klíčových pojmů. A právě v tomto reji se rodí hrdinova iniciační zkušenost, po níž by snad měl být proměněn. Je totiž nucen interpretovat jednání, s nímž nemá zkušenosti, a postavit se k věcem, jejichž význam je mu skrytý. Takovou scénou je kupříkladu situace, kdy se naivně nahlížené násilí mezi jedním z výtržníků a mladou dívkou proměňuje v odlišnou hru, která se z protagonistovy perspektivy jeví jako nesrozumitelná. Stejně působí i nejistota ohledně důsledků vlastních činů a z toho plynoucí morální dilema, zda se má hrdina vrátit na nebezpečné místo, z nějž poděšeně utekl, aby se přesvědčil, jestli na schodech upadnuvší opilý kvazipekelník snad nepotřebuje zavolat záchranku. Vždyť co kdyby byl za jeho život nakonec zodpovědný? O něco později se zlověstná atmosféra očekávání neznámé zkušenosti začne zahušťovat sestupem do sklepení, kde na hrdinu čeká možná kýžený úkryt, možná ale i něco jiného.

Klec bez křečka
Na stylizovanost vyprávění navazuje i stylizovanost v řeči postav. Dětské rozhovory nevyznívají realisticky, spíše působí jako mluva, kterou školáci podle autorových představ mluví, případně by obdobně mluvit měli. I v tomto ohledu text do jisté míry připomíná již zmiňovaného Jaroslava Foglara. Aspekt nedostatečné psychologické realističnosti ovšem příliš neruší, jelikož jde o nadsazený příběh, naplněný kouzelnou jiskřivostí. Tuhle podivně sváteční magickou atmosféru, která není nevinná, nýbrž naopak vyzařuje anarchickou energii a touhu po dionýském násilí, po osvobození a vyvření skrytých pudů a pohnutek, se autorovi daří vyvolat lépe než v jeho předchozí knize s příznačným titulem Svátek. V Předvečeru totiž nechává jednoduchý děj, který si udržuje lehce zlověstné naladění, dostatečný prostor pro fantazii čtenářů. Hlavní nedostatek textu je ovšem ten, že právě v bodě, kde by příběh měl dospět k vyvrcholení v podobě formativní zkušenosti, se vše jaksi rozplývá v nijakosti a neurčitosti. Závěr novely tedy není dostatečně vypointován – autor umí rozehrát hru, ale jako by si nebyl jistý jejím významem a zakončením vzhledem ke svému protagonistovi, a tudíž i vzhledem ke čtenářům. V tomto bodě se zároveň ukazuje nižší vstřícnost díla pro mladší čtenáře, neboť zejména schematičtěji uvažující dětská mysl nebude mít patrně příliš čeho se chytit. Text tedy nahrává, naznačuje, ale nakonec (vzhledem ke své vlastní tendenci) nedodává dostatek materiálu k opravdové proměně, kterou by měl být nejspíše přerod či přechod do nové životní fáze. Stejně jako ve Svátku, i zde se na konci zdá, že hrdina je prakticky tentýž jako na začátku. Tudíž že k jeho transformaci dojde snad někdy později, zatímco v textu jsme mohli sledovat jen jakési počáteční sbírání zkušeností.

Kromě samotného textu je třeba se zmínit i o celkové podobě publikace, která je co do výtvarné stránky velmi zdařilá. Vroubkovaný karton působí nevšedně a spolu s výbornými ilustracemi Nikoly Logosové výrazně podtrhuje hodnotu knihy jako uměleckého artefaktu. Autorův text sice zcela nenaplňuje svůj potenciál, ovšem nelze mu upřít nezanedbatelný imaginativní rozměr, a tedy jistou působivost. Celkový dojem proto pro čtenáře nutně nemusí být zklamáním.