V jedné z esejí publikovaných před více než půlstoletím se Flannery O´Connorová zamýšlí nad svou současností: „Naše doba je přinejlepším dobou hledačů a objevitelů a přinejhorším dobou, v níž zdomácnělo zoufalství, se kterým jsme se naučili šťastně žít.“ Jak tematicky zní tato věta v dnešních časech, pevně svázaná s dobou svého vzniku i nadčasová. V tomto spojení současného a věčného, místního a všudypřítomného, konkrétního a univerzálního lze nalézt jádro myšlení a psaní této americké spisovatelky. Ta proslula především jako autorka povídek vyznačujících se citem pro detail, důvtipem, břitkostí humoru i jasnou vizí celku. Stejné jsou i její eseje sebrané v nově vydaném překladu Tajemství a mravy. Necelých dvě stě stran prezentuje autorčiny názory na literaturu z hlediska její tvorby, poslání, výuky, vztahu k víře či čtenářské obci, a obsahuje také několik poznámek o chování pávů. V úhrnu zde vystupuje obraz spisovatelky s nekompromisní představou umění a svého řemesla, která se nebála jít proti populárním názorům, odmítala být poplatná době a jejímž cílem bylo postihnout tajemství života a zachytit ho v próze.

Flannery OʼConnorová patří mezi nejvýznamnější jižanské autory, ačkoliv sama se proti takovému škatulkování – zařazování do tzv. „jižanské školy“ – ze strany kritiků „amerického severu“ v několika esejích ohrazuje. Nejde o osobní antipatii, byť zeměpisná a s ní i kulturní lokálnost (a z ní plynoucí jízlivost) zde nevyhnutelně hrají roli, nýbrž o uměleckou integritu: spisovatel využívá ve svém řemesle známé prostředí, aby postihl něco, co takové konkrétní prostředí přesahuje. Toto „něco“ OʼConnorová nazývá „tajemstvím“, tajemstvím „místa člověka na zemi“, které lze postihnout pomocí mravů, což jsou „konvence, které v rukou umělce toto klíčové tajemství odhalují“.

Jedním ze základních způsobů, jak může spisovatel tajemství postihnout, je podle ní začít u reality, tj. u jejího smyslového vnímání. Tento i jiné postřehy v knize neslouží jen jako náhled pod pokličku autorčina řemesla a přístupu k umění, ale fungují také jako manuál pro (začínající) spisovatele: „Lidské poznání vychází ze smyslů, a proto i beletrista začíná tam, kde začíná lidské vnímání. Útočí na smysly a na smysly se nedá útočit abstrakcí. Pro většinu lidí je o hodně snadnější zformulovat abstraktní myšlenku než popsat, a tím znovu vytvořit předmět, který mají před očima. Svět beletrie je plný hmoty a právě k ní se začínající prozaikové staví velmi neochotně. Zajímají je především myšlenky a emoce bez masa a kostí.“

Zdánlivě protikladným způsobem, jak dospět k tajemství a k napsání dobré knihy, je víra, pro Flannery OʼConnorovou pak konkrétně katolicismus. Nezáleží však na tom, zda je autor věřící, nebo dokonce přímo katolík – je-li to dobrý spisovatel, jeho dílo splňuje poslání víry, totiž odhalení tajemství: „Svatý Řehoř napsal, že kdykoliv svatý text popisuje nějaký fakt, odhaluje tajemství. Autor beletrie doufá, že na nižší úrovni téhož dosáhne i on. Nebezpečí pro autora, jehož pobízí náboženský pohled na svět, však spočívá v tom, že to považuje za dva úkony místo jednoho.“ Proto je OʼConnorová podezřívavá vůči termínu „katolický román“ stejně jako vůči nálepce „jižanský autor“. Víra stojí v opozici k realitě jen zdánlivě, neboť základem všeho prožívání je smyslová zkušenost: nelze bez ní „číst beletrii, ale nebudete schopni porozumět ani ničemu jinému na tomto světě, protože každé tajemství, jež se dotkne lidské mysli, k ní pronikne prostřednictvím smyslů“.

Tato myšlenka je pak řídícím principem na první pohled konzervativních a kontroverzních poznámek, které Flannery OʼConnorová věnuje výuce literatury, čtenářům a recepci umění obecně. Byť trefně kritizuje využívání (či snad zneužívání) literatury ve výuce ke všemu jinému než k výuce literatury – podle ní nelze hledat význam literatury v životě autora či v sociologických studiích – dobře si uvědomuje, že „účinek románu nezávisí jen na jeho vlastním významu, ale na zkušenosti, literární i mimoliterární, s níž k němu přistupujeme“. Čtení je umění (od slova umět), které je třeba tříbit a cvičit, a nelze předpokládat, „že každý, kdo dokáže přečíst telefonní seznam, dokáže také přečíst román či povídku“. V dnešní době jistě kontroverzní tvrzení, že pokud jde o literaturu, neměli bychom se studentů na jejich vkus ptát, ale „měli bychom ho formovat“, vyvěrá z nazření podstaty literatury jako zakoušení reality jiné, než je ta nám bezprostřední, a odhalování tajemství existence. Jako takové, tj. plnící své ultimátní poslání, umění „není pro každého, jen pro ty, kteří jsou schopni podstoupit úsilí, jež je třeba k jeho pochopení“. Tento výrok není elitářský, ale je nutno ho vnímat pragmaticky.

Flannery OʼConnorová ve svých esejích brání umění před útoky zvenčí i z vlastních spisovatelských řad. Brání především uměleckou svobodu a integritu – jasně prohlašuje, že „autorovi beletrie se nedá předepisovat žádná literární šablona“ – před nájezdy jakýchkoliv populárních, populistických či tendenčních požadavků, které by z něj udělaly propagandu mainstreamové společnosti. Takové umění by totiž ztratilo svou hodnotu a nahradily by ho „reklamní agentury“. Podobné nebezpečí však hrozí i zevnitř od spisovatelů, kteří ztratili kontakt s realitou, a tím pádem i s tajemstvím: „Zručné povídky teď dokáže psát tolik lidí, že je povídka jako literární forma v nebezpečí, že na tu zručnost zajde.“

Všechna zamyšlení O’Connorové jsou okořeněná jejím břitkým humorem: namátkou třeba slavný výrok o krajanovi Williamu Faulknerovi, který prý jako „mississippský rychlík“ válcuje ostatní jižanské spisovatele jako „muly s žebřiňákem“ stojící na kolejích; kritika „čtenáře ze Severu“, který „bude říkat groteskní všemu, co pochází z Jihu, s výjimkou toho, co groteskní skutečně je; v takovém případě bude říkat, že je to realistické“; nebo praktický postřeh o tom, že „nejrychlejší způsob, jak se vyhnout práci, je hodit ji na ty, kteří vám ji zadali“.

I z těchto vtipných a sarkastických komentářů vyplývá autorčina úcta a důslednost přístupu vůči literatuře a umění. Píše nadčasově: „v naší roztříštěné kultuře“, v níž „se nedokážeme shodnout na jednotných morálních zásadách“, přisuzuje Flannery OʼConnorová beletrii a víře spásnou roli majáku na rozbouřeném moři. Autor literatury hodné toho označení je jako prorok „realista spojující blízké a vzdálené […] který neváhá zkreslovat jevy, aby ukázal skrytou pravdu“. Autor groteskních próz, kterým byla i Flannery OʼConnorová, „hledá takový obraz, který spojí, sloučí nebo obsáhne dvě místa; jedno je v konkrétním světě a druhé nelze spatřit pouhým okem“. Pomocí grotesky to lze provést nejjednodušeji, protože díky ní autor „ve svých dílech překonává tak velké vzdálenosti“. Kniha je tedy vhodným doprovodným čtením k autorčinu dílu, obzvlášť povídkovému, kde slouží jako komentář techniky a podstaty tvorby. Obstojí však hravě i sama o sobě jako uvážlivá reflexe významu umění, jeho produkce a vnímání.