Edice Jiný Jih nakladatelství Argo jako by byla záminkou k vydání celého díla Flannery O’Connorové: zatímco ostatní autoři jsou v ní zastoupeni jen jednou, O‘Connorové už vychází třetí kniha a celkem tato trojice tvoří téměř polovinu zatím vydaných titulů. Je to nicméně dobře, protože tato drsná žena je jednou z klíčových autorek takzvané „jižanské“ literatury, klasikou, ze které ostatní vycházejí a která měla být v češtině dostupná již dávno, stejně jako byl v českém prostředí přítomen třeba William Faulkner. Je podivuhodné, že si jí čeští polistopadoví nakladatelé všimli až tak pozdě, když přitom její zářez do americké literatury a popkultury byl tak patrný a je stále přítomný v mnoha populárních knižních, filmových, hudebních či komiksových dílech. Vydání sbírky Všechno, co se povznáší, se musí setkat nakonec alespoň prokazuje, že ani po téměř padesáti letech od původního vydání (1965) autorčiny povídky neztratily na síle. A to i přesto, že jedno z jejích hlavních témat, zakořeněný rasismus (směsice strachu a povýšenosti) zdánlivě dobrosrdečných solidních lidí, už není v Americe zrovna aktuální – nicméně bylo by zajímavé, kdyby někdo v jejím duchu popsal třeba rasismus české střední třídy někde v Břeclavi, Duchcově či Novém Boru.

Marcel Arbeit O’Connorové druhou, posmrtně vydanou sbírku oproti té první vymezuje jako „tematicky i formálně sevřenější“. Cyničtější recenzent by to mohl vnímat jako eufemismus, protože povídky ve většině případů variují totéž: rozmíšky ovdovělých rodičů s dospělými dětmi v prostředí venkovských sídel, nejčastěji farem. Také pointy jsou až na dvě výjimky obdobné – drobné naschvály a půtky vyústí v náhlou a nečekanou tragédii. Pramení to z doby, kdy O’Connorová povídky psala: byla již vážně nemocná a vrátila se na rodnou farmu, které pevnou rukou vládla její matka. Jí podobné typy žen najdeme hned v několika povídkách sbírky: zchudlá, ale stále povýšenecká žena z lepší rodiny v titulní povídce, dlouholetá majitelka malé farmy, kterou v posledních letech přestává zvládat, v povídce Greenleaf, matka dvou dospělých nezadaných dětí, která s mateřskou péčí i jistým potěšením přijme vracejícího se syna, kterému po marných literárních pokusech už nezbylo jiné východisko (Vytrvalé mrazení), či naivně dobročinná žena, která svou péčí o mladou kriminálnici přivádí k šílenství svého introvertního syna v povídce s ironickým názvem Pohodlí domova.

Pohodlí je ostatně pro mnohé hrdiny jediným světlým momentem života, který si představovali jinak, přičemž O’Connorová nesmlouvavě odhaluje, jak byly jejich představy od počátku chimérické. Její povídky opět vyvolávají úžas nad tím, jak dokáže s postavami pracovat: zprvu se čtenář ve shodě se svou převažující čtenářskou zkušeností ztotožňuje s jejich perspektivou, postupně však trochu zděšeně zjišťuje, že autorka si od nich udržuje chladný odstup a jejich vidění událostí dříve či později zrelativizuje či úplně převrátí, občas dost drsným způsobem. A – samozřejmě – opět tu máme několik postav zlých s natolik iracionální silou (a proti nim několik naivně a vlastně podobně iracionálně dobročinných), že stejně platné je vnímání jejích příběhů jako realistických i jako symbolických.

Symbolické čtení je i důvod, proč autorce odpustit několik náhlých a násilných (v přímém i přeneseném významu) point, které možná při prvním přečtení vyznívají efektně, ale nakonec blednou oproti povídkám pointovaným volněji (Vytrvalé mrazení, Zjevení a koneckonců i již zmíněná titulní). Ale je nutné uznat, že se jedná o působivé scény, které vynikají symbolikou i velmi černým humorem. Flannery O’Connorová je natolik výjimečná, že Všechno, co se povznáší, se musí setkat lze poměřovat pouze s její předchozí povídkovou tvorbou. A v tomto ohledu je druhá sbírka o něco slabší: nenabízí tak skvěle vystavěné kompozice s prudkými zvraty jako předtím povídky Dobrého člověka těžko najdeš, Umělý negr nebo Bezdomovec. Předchozí kolekce byla jiskrnější, sžíravější a pestřejší, ve Všechno, co se povznáší, se musí setkat se příliš často dočkáme vyústění, jaké jsme tušili. Na druhou stranu: než dojde autorka k závěru, projeví občas smysl pro humor, kterému se čtenář připravený na úplně jiný typ emoce chtě nechtě nahlas zasměje. Kdo by to byl od Flannery O’Connorové čekal?