Svatojánská noc vyšla ve výborném překladu Jiřího Našince, který Eliadovy prozaické i odborné práce překládá už od 80. let. Významný rumunský sémiotik Sorin Alexandrescu (který je mimochodem zároveň Eliadovým synovcem) ji opatřil erudovanou a obsáhlou předmluvou. Pokud ovšem nechcete předem vědět, „jak to dopadne“, doporučuji dopřát si ji až jako doslov.

Pro strukturu románu je charakteristický jakýsi „mírný modernismus v mezích zákona“: setkáváme se s vševědoucím vypravěčem, který ale ponechává prostor proudu vědomí, a vyprávění je víceméně lineární, s určitými pravidelnými návraty v čase. Výrazná je symbolická rovina: děj, zarámovaný dvěma svatojánskými nocemi, se odehrává po dobu jednoho kosmického cyklu, tedy dvanácti let (1936–1948), což je také časový úsek, který ve svém iluzorním životě stráví mudrc Nárada z indické báje, v románu zmiňované. Po tuto dobu se hlavní hrdina, Ștefan Viziru, snaží najít svou velkou lásku Ileanu a také způsob, jak vystoupit z času: obojí je propojené a obojí ho přibližuje k smrti. Nechybí ani dvojnické téma (dvojníkem Ștefana je spisovatel Ciru Partenie), řada událostí, jež jsou předzvěstmi událostí jiných, a spousta opakujících se a zrcadlících motivů, která vytváří mnohovrstevnou a vzájemně propletenou strukturu. Kromě symbolů tradičních však Eliade neváhá sáhnout také po atributech modernosti, takže do onoho světa za světem se dá dostat autem (ostatně, jak je nám v románu s trochou ironie sděleno, motorizuje se i církev a v hitlerovském Německu se motorizují mýty).

Eliade román psal na přelomu čtyřicátých a padesátých let v exilu a ohlížel se v něm za světem, jenž byl v té době v troskách. Román lze považovat za určitou syntézu jeho předchozí tvorby a zároveň jakési zúčtování se vším. Zajímavé je, jak zde Eliade rozehrál hru intertextuality a naplnil román aluzemi na svá vlastní starší díla. Uvedu jen několik příkladů, zbytek nechávám na zvídavém čtenáři. Z Hada sem například přešla scéna utonutí v jezeře, ze Svatby v nebi její hlavní hrdinka Ileana, která toho má podezřele mnoho společného s Ileanou ze Svatojánské noci, navíc děj jedné knihy se obrací v té druhé naruby. Eliade zachází až do detailů: spisovatel Mavrodin ze Svatby v nebi se proslavil knihou Magdalénino mládí, spisovatel Partenie ze Svatojánské noci knihou Melaniino mládí. Nejvýrazněji ovšem vstupuje do Svatojánské noci slečna Kristýna ze stejnojmenné novely. Už v úvodu obdrží hlavní hrdina staré a polorozpadlé černé rukavičky, propojené s postavou Ileany, které ale patří neznámo komu. Troufám si tvrdit, že jsou to ve skutečnosti rukavičky slečny Kristýny, stejně jako Ileana sama je do určité míry slečnou Kristýnou. Když ji Ștefan opouští, pohrozí mu téměř stejnými slovy jako Kristýna protagonistovi dané novely, že ji bude po zbytek života marně hledat. Usedlost v Zince, jejíž „starý, hluboký sklep“ je na více místech knihy zmiňován s obsesivní neodbytností, je Kristýnina usedlost, která byla jen přenesena z jihu od Dunaje kamsi na sever, a její zkáza do detailu kopíruje zkázu té první, s tím rozdílem, že místní obyvatelstvo nedecimuje nenasytný upír, ale poválečný hladomor. A zatímco Slečna Kristýna byla obrazem zániku jednoho světa – toho před první světovou válkou –, ve Svatojánské noci je čtenáři předkládán zánik světa následujícího, meziválečného, a to často obdobnými, ne-li stejnými obrazy. Eliade pravděpodobně tento román považoval za určité završení a shrnutí své prozaické tvorby.

Časté je čtení Svatojánské noci jakožto klíčového románu: to je také jedna z perspektiv, kterou nabízí Sorin Alexandrescu ve své předmluvě. Určité předobrazy nelze nevidět, nicméně Eliade tu různé životní osudy svých skutečných přátel nadělil různým postavám tak, jak to dělá do té či oné míry asi většina autorů. Kdo bude chtít v románu hledat například dramatika a prozaika Mihaila Sebastiana, najde ho v postavě Partenia – která je zároveň obrazem Eliada samotného – i v postavě Bibicesca, do nějž se zároveň promítá filmový režisér Haig Acterian, a Sebastianovou smrtí nakonec autor nechá zemřít úplně jinou, navíc ženskou postavu. Zřetelné paralely se skutečnými historickými osobnostmi ovšem dílu dodávají další významovou vrstvu.

V případě Svatojánské noci se nedá vyhnout ani určitému politickému čtení, tím spíše, vrtá-li vám pořád hlavou, jak to bylo s Eliadovými údajnými sympatiemi ke krajní pravici. Pokud se takovému čtení mermomocí chceme vyhnout, sám román nám to nijak neusnadní a bude se nás snažit polapit do pasti úvah o politice, dějinách a také Dějinách s velkým D. Hlavní hrdina často proklamuje svou politickou nestrannost a vzdor vůči dějinám, z jejichž vleku se snaží vymanit (a je proto dějinami potrestán). Ștefan ale není jedinou postavou a právě ty ostatní nám dopřejí notnou dávku komentářů momentálního politického vývoje. Objevuje se tu nikterak originální představa o Rumunsku jako o malé zemi, která je smýkána velkými dějinami, popřípadě varianta, ve které velké dějiny smýkají všemi zeměmi, aby došlo k naplnění určitých cyklů lidstva. Společně se Ștefanem proklamovanou ideou, že člověk by neměl být otrokem dějin a měl by se víc soustředit na duchovní hodnoty a umění než na současné dění, to vyznívá trochu jako uhýbání před individuální zodpovědností. Rumunská literární kritička Marta Petreu v jedné ze svých studií hledala v tomto románu legionářskou symboliku, já bych ovšem až tak daleko nezacházela. Zajímavější mi připadá obratná selekce historických fakt, drobná zamlčení a autorské kličky, ze kterých tak trochu vyčnívá, že se autor snažil realitu pro poválečné západní publikum prostřednictvím fikce poněkud učesat. Třeba když uprostřed probíhající legionářské vzpoury a pogromu na bukurešťské Židy nechá autor proslovit obhajobu Bibicescova prolegionářského oportunismu právě jedinou židovskou postavu nebo když se plukovník Băleanu vrací z Oděsy zmrzačený a oslepený a je opakovaně prezentován jen jako válečný hrdina a světec, zatímco o tom, co vlastně rumunská armáda v Oděse pohledávala (a jak město „očistila“ od Židů), se taktně mlčí. Nakonec se nám ústy filozofa Birișe dostane odsudku Západu (zejména Anglie), který daroval východoevropské země do rukou Sovětům: „Sověti neobsadili Evropu po Štětín a Jadran, to oni, Spojenci, je pozvali, aby se usadili v téhle polovině Evropy.“ Když pak láme hůl nad anglickou morálkou, je to od příslušníka národa, který si vyšlápl až ke Stalingradu, přinejmenším úsměvné. Jenomže dostaneme-li se až ke Stalingradu, potažmo k Bibicescově hře Návrat od Stalingradu, která svým patosem míří až do sféry nechtěné komiky, nabídne se nám další možné čtení.

Eliade tu účtuje a koncuje s mnoha aspekty meziválečné kultury, které jsou na první pohled likvidovány nastupujícím stalinismem, ale při bližším pohledu se ničí v podstatě samy. Konec rumunské vzdělanosti tu symbolizuje venkovský učitel Vasile, rozprodávající cennou sbírku učence Antima za pár drobných, aby nakoupil laciná vydání Knihovny pro všechny, která nakonec zakope do země. Vasile je zosobněním takzvané lidové kultury, ubohé parodie na kulturu skutečnou, která místo aby byla pro všechny, jak o sobě tvrdí, není vlastně pro nikoho. S církví autor účtuje prostřednictvím postavy Bursuca, oportunistického mnicha, který chce dělat revoluci z toho důvodu, aby byl zase nahoře, až se poměry obrátí. Bursuc zde občas nabývá démonické podoby ďábla pokušitele, nakonec ale sklouzává do pozice mravního ubožáka, který není hoden dát rozhřešení umírajícímu. Jako protipól zkorumpované církve tu ale stále jsou skuteční věřící, zosobnění Irinou, která, jak sama říká, „toho moc nenastudovala“. Birișovými ústy je účtováno s filozofií a jejím napojením na západní tradici, což jde ruku v ruce s jeho konečným odsudkem Západu: „Prodám všechny knihy o morálce. Podívejte, tady je veškerá anglická etika, všichni britští klasikové… Anglická etika už nikoho nezajímá… V téhle části Evropy Angličané válku prohráli.“

Dokonce i postavy, které ztělesňují určité nesporné kvality meziválečné rumunské kultury a vzdělanosti, jsou zde zobrazovány jako ambivalentní, např. velikášský divadelník Bibicescu, který je ochotný vyjít s jakýmkoliv režimem (ale ne každý režim je ochotný vyjít s ním), nebo učenec Antim, jehož celoživotní úsilí směřuje k podvodnému obchodu s Rubensovou malbou, což se mu vlastně stane osudným. Nejednoznačný a proměňující se pohled na postavy i obratné nakládání s ironií považuji za další z předností románu, díky nimž se dá číst opakovaně a pokaždé trochu jinak.

Spolu s kulturou a hodnotami je Eliade rozhodnut skoncovat také s protagonisty a takřka všechny hlavní postavy nechává postupně zemřít. Připomíná to situaci z plánované Bibicescovy hry, která se má inspirovat koncem Nibelungů: „Mohu vás totiž ujistit, že to bude stejně velkolepé jako závěrečný požár z Nibelungů. Všichni do jednoho zemřou v boji, spáleni zaživa, ale zemřou v bitevní vřavě, se zbraní v ruce…“ Ve Svatojánské noci se nám dostává obdobného obrazu, jenomže pokrouceného: smrt protagonistů není hrdinská, ale často jen náhodná, zbytečná, někdy až groteskní. Chtělo by se říct, že válku a poválečné změny přežívají jen lidé nového typu, jenomže všichni ti Vidrighinové a Vădastrové v exilu na Západě a Dumové a Protopopescové v tajné policii doma jsou stále lidé starého typu, jen jsou to ti nejpřizpůsobivější z nich. Zde vychází najevo, že i v meziválečném Rumunsku muselo být cosi shnilého.

Nakonec se skrze postavu Ștefana dočkáme i přiznání oné zdánlivě odmítané individuální odpovědnosti, ovšem jiným způsobem, než jsme čekali: jde o duchovní vyprahlost jednotlivce, která může způsobit velké pohromy v reálném světě.