Americká novinářka Caroline Kepnes (nar. 1976) vstoupila na literární scénu v roce 2014 podařeným psychothrillerem Ty, jehož hrdina byl svéráznou variací na nenápadného manipulátora a vraha Toma Ripleyho z dnes již klasických knih Patricie Highsmithové. Účinek románu byl ještě zdůrazněn vyprávěním z perspektivy zmíněného vraha a užitím sugestivní du-formy, která po celou dobou čtenáře vlastně sváděla k tomu, aby mizerovi fandil. Román zaznamenal v USA i v zahraničí značný úspěch, brzy vznikla televizní adaptace (zatím existují tři série) a v roce 2016 autorka napsala volné pokračování Skrytá těla.

Třetí knihou jako by se pokusila o úkrok stranou či přinejmenším o vykročení z jedné série. Román Providence, vydaný v roce 2018, nese totiž název města, které je spojeno s hororovým klasikem H. P. Lovecraftem, zčásti se v tomto městě odehrává a jeho podstatným motivem je nadpřirozený hororový prvek. Ale zároveň je nutno rychle dodat, že lovecraftovská inspirace je dosti volná a místy vyloženě mechanická (překladatel Jakub Marek dokonce v závěrečné poznámce bez bližších upřesnění upozorňuje, že autorka se „v souvislosti s Lovercaftovým universem dopustila několika chyb, či spíš nepřesností“) a fanoušci hororového žánru budou zklamáni. Spokojeni naopak budou ti čtenáři (či spíše čtenářky), kteří budou Providence číst jako romanci.

Čtrnáctiletý Jon Bronson je maloměstský outsider. Menší, pohublý, věčně začtený do knih a jako takový oblíbený terč šikany těch silnějších. Zvláště třídní hvězdy Carriga Birkuse, který mu nemůže odpustit, že se – spíše kamarádsky než milenecky, ale kdo to má rozlišit – schází s pohlednou a citlivou Chloe, s níž Birkus oficiálně chodí. Když pak jednou Jon zmizí, policejní pátrání skončí bez výsledku. Po čtyřech letech, když už ho většina lidí už pohřbila, se Jon zničehonic objeví živý a zdravý, ba dokonce urostlejší a pohlednější, než by kdokoliv čekal. Pamatuje si jen to, že jej unesl učitel z jeho školy, celou dobu jej držel v jedné místnosti a při tom mu předal jakousi záhadnou nadpřirozenou schopnost (či jej dokonce posedl démonem). Jon totiž dokáže silou vůle zabít člověka: prostě mu zastaví srdce.

Problém je, že tuhle schopnost nedokáže ovládat a samovolně ji v něm spouštějí silné emoční reakce. Začne to hned tím, že když se poprvé po svém znovuobjevení setká s milovanou Chloe, ta omdlí. Následuje několik neúmyslných zabití, než si nebožák připustí, co způsobuje; v pozdějších fázích děje knihy už se Jon svou superschopnost ovládat naučí. Ale jen v tom smyslu, že ji dovede aktivovat; to, jak ji potlačit, to nedokáže nikdy. A romantická zápletka je na světě, protože Jon miluje Chloe, ale nesmí se k ní přiblížit, aby ji samou láskou nezabil. Chloe ho miluje taky, ale neví, jaké nebezpečí jí hrozí, takže po něm usilovně, ale marně pátrá a mezitím si i díky Jonovu srdceryvnému, ve své době v médiích hojně propíranému příběhu vybuduje slušnou kariéru výtvarnice. A do příběhu vstupuje ještě postarší detektiv Eggs, kterému nedají spát náhlá nevysvětlená úmrtí zdravých mladých lidí – a začíná být Jonovi na stopě.

Takto to vyhlíží jako banální romance s uhlazeným hororovým motivem, cosi na způsob ságy Stmívání. Kepnes je naštěstí o něco lepší spisovatelka než Stephenie Meyer, takže dovedně střídá perspektivy (vyprávějí postupně Jon a Chloe, později se k nim přidá Eggs), chytře komponuje děj a je schopna věrohodnější psychologie postav, z nichž lépe jí jdou – jako ostatně už v předchozích románech – ty mužské. Ale jak to tak v romancích bývá, podstatou děje je především oddalování toho podstatného, totiž že si oba platoničtí milenci vyznají lásku. Přičemž to dlouho vypadá, že příběh přeci jen může podstatnějším směrem uhnout k hororu.

Neboli – Providence je jako romance vlastně docela uspokojivé čtení, naplňuje schéma žánru a zároveň toto schéma alespoň minimálně obohacuje. Postavy sympaticky chybují a selhávají, mezi nimi vyniká Eggs, který se při úporném pátrání po Jonovi potýká s vážnými zdravotními problémy. Ale všichni, kdo mají rádi prózy H. P. Lovecrafta, by se knize měli vyhnout obloukem.