Na otázky týkající se vybraných stránek dnešní spisovatelské praxe odpovídá prozaička a překladatelka Viktorie Hanišová (nar. 1980). Je autorkou volné románové trilogie propojené tématem mateřství, kterou tvoří romány Anežka, Houbařka a Rekonstrukce. Mezi tituly, které přeložila do češtiny, nalezneme kupříkladu prózy Dörte Hansenové Starý kraj a Polední hodina nebo román Philippa Winklera Chuligán.

iLiteratura: Co vás nasměrovalo na literární dráhu?
Viktorie Hanišová: Myslím, že jsem k tomu měla v podvědomí nakročeno už dlouho, vždycky jsem hodně četla a v duchu jsem neustále fabulovala různé příběhy a alternativní scénáře, nicméně definitivním impulzem se pro mě stalo mateřství a moje snaha vyrovnat se s ním. Díky němu jsem získala hodně témat k zamyšlení a kromě toho jsem se třemi dětmi neměla prostor chodit do práce – psaní knih se tedy nabízelo.

iLiteratura: Jak jste hledala nakladatele pro svůj první rukopis?
Viktorie Hanišová: Nakladatele jsem vybrala naprosto náhodou, při psaní jsem měla jen velmi malý přehled o literárním trhu a jeho fungování. Šťastnou náhodou jsem si krátce před odevzdáním rukopisu přečetla Vyhnání Gerty S. od Katky Tučkové. Napadlo mě, že Host možná rád vydává debutanty, a skutečně tomu tak bylo. Netušila jsem, jak se nabízí rukopis, tak jak si vygooglila heslo „jak se stát spisovatelem“, nasměrovalo mě to na stránku mamtalent.cz a podle tamějších rad jsem se řídila.

iLiteratura: Dnes už je z toho volná románová trilogie. Původně jste asi nezamýšlela věnovat hned tři romány právě tématu mateřství?
Viktorie Hanišová: Takhle vykalkulované jsem to rozhodně neměla, až zpětně jsem si uvědomila, že vlastně píšu pořád o tom samém. Proto jsem svým třem knihám dala nálepku „trilogie“.

iLiteratura: Kdy a kde nejčastěji píšete?
Viktorie Hanišová: Kdykoli a kdekoli, v ideálním případě v pololeže, ale je mi to v podstatě jedno. Stačí, když mám notebook nebo alespoň zápisník, a když není ani to, opakuju si vymyšlenou pasáž v hlavě a zapíšu ji později. Nemám absolutně žádné rituály.

iLiteratura: Jste členkou nějaké spisovatelské organizace?
Viktorie Hanišová: Ne. Neberu svoje spisovatelství moc vážně, nemám potřebu se družit.

iLiteratura: Vyhledáváte osobní kontakt se svými čtenáři?
Viktorie Hanišová: Ano i ne. Na jednu stranu mě dojmy a otázky mých čtenářů baví a zajímají, určitě v tom hraje roli i kapka ješitnosti, ale na druhou stranu nemám pocit, že bych na čteních a besedách mohla předat něco víc, než jsem napsala v knihách. Při studiu literární vědy jsem získala odpor k pozitivistickému přístupu k literatuře, nemám dojem, že by můj život a to, co řeknu o knize na besedách, mohlo nabídnout relevantní interpretaci toho, co píšu. Řídím se v tom heslem svého profesora literatury: „Autor sám neví, co knihu píše s ním, tak ji ani nemůže interpretovat.“ Domnívám se, že nemám objektivní náhled na svou tvorbu, a tak bych o ní neměla mluvit.

iLiteratura: Kterých literárních akcí se s oblibou účastníte?
Viktorie Hanišová: Těch, na kterých je dobré víno. Taky ráda chodím na besedy s autory, kteří napsali odborné knihy.

iLiteratura: A to s odborníky z jakých oblastí?
Viktorie Hanišová: Každý obor se dá zpopularizovat tak, aby byl zajímavý. Osobně mě nejvíc zajímá oblast psychologie, psychiatrie a společenských věd, ale nebráním se ani jiným tématům.

iLiteratura: Jaké množství knih za rok přečtete?
Viktorie Hanišová: Zhruba sto.

iLiteratura: To není zrovna málo. Jaké žánry mezi nimi převládají a ke kterým autorům či autorkám se ráda vracíte?
Viktorie Hanišová: Nemám žádného spisovatele, na jehož další knihu bych číhala. I když – teď jsem napjatě čekala na novou Atwoodovou a byla jsem vcelku zklamaná. Vyhýbám se žánrovým knihám: detektivky, sci-fi, fantasy a podobné knihy, jejichž základním východiskem je formát a ne sdělení, mě obecně moc nebaví, ale samozřejmě se mezi nimi najdou světlé výjimky. Jinak čtu prakticky cokoli, obvykle mám rozečtené minimálně tři knihy: jednu, kterou číst musím – třeba kvůli překladu nebo recenzi –, jednu, kterou číst chci, což může být román, populárně-vědecká nebo odborná knížka, a jednu záchodovou – obvykle básně nebo povídky. Na stole mám vždy komínek knih, který se nikdy nezmenšuje, protože pod něj stále sunu další knihy. Když jdu k někomu na návštěvu, obvykle mu vybrakuju knihovnu.

iLiteratura: Co je dnes zdrojem vaší obživy?
Viktorie Hanišová: V současné době se živím výhradně tvorbou a překladem, časem uvidím, jestli se tím skutečně dá uživit. Zatím se zdá, že ano.

iLiteratura: Překládáte zejména z němčiny. Co jako autorka a překladatelka nejvíce závidíte svým kolegům a kolegyním z Německa, potažmo Rakouska či Švýcarska?
Viktorie Hanišová: Vlastně nic. V německy mluvících zemích je podpora spisovatelů samozřejmě výrazně vyšší, což se týká částek za besedy se čtenáři, grantů na vznik knihy i autorských pobytů. To ale nutně neznamená, že tam vzniká lepší literatura, často mám pocit, že v Německu vycházejí knihy, které by český nakladatel nevzal. Osobně se neperu za lepší podmínky, protože si nemyslím, že bych si měla na co stěžovat, za což určitě vděčím svému nakladatelství. Na druhou stranu se ale obvykle snažím vyhádat si vyšší částky za překlad, situace pro překladatele je podle mě naprosto tristní.

iLiteratura: Na čem právě pracujete?
Viktorie Hanišová: Dokončuju sbírku povídek s tématem sebevraždy se zatím pracovním názvem Dlouhá trať. Překládám Gradivu od Wilhelma Jensena, britský román Dívka, žena, jiné od Bernardine Evaristové, připravuju knihu rozhovorů o městských ekologických projektech a průběžně pracuju na výboru ze sudetoněmeckých autorů. Mám toho teď nějak moc.