Jak už napovídá samotný název, román je rozdělený do pěti částí, které – dle autorových slov na setkání Book’s Calling a textu na obálce – mají odkazovat k pěti fázím smutku. Pro vývoj příběhu je však podstatnější střídání dvou, resp. tří rovin. První je realistická a tradičním narativním způsobem sleduje život Filipa, protagonisty a vypravěče v jedné osobě. Můžeme ji rozdělit na rovinu času přítomného (období „po“ – myšleno: po smrti Filipovy manželky Sylvie) a retrospektivní rovinu „před“. Druhá, resp. třetí linka se pak odehrává v paralelní realitě snu, jež má vizuální původ v Sylviiných kresbách. Filipova manželka totiž byla nadaná umělkyně a známá ilustrátorka dětských knížek – inspirativní, aktivní, kreativní žena, jejíž temperament se jeví jako dokonalý opak Filipovy předvídatelnosti, omezené představivosti a rutinního způsobu života. Partie, které se odehrávají ve vypravěčových snech, jsou odlišené hnědou barvou stránek – řešení je to sice graficky atraktivní, avšak vyvolává otázku, zda autor pochyboval o čtenářově schopnosti či možnosti odlišit tyto dvě roviny pouze na základě textu.

Tempo vyprávění první třetiny knihy je pomalé, což můžeme přičítat tomu, že odráží psychický stav zhrouceného muže. Nicméně fakt, že se zde v jazyce neodehrává nic natolik pozoruhodného, abychom se báli o to přijít, způsobuje, že občas můžeme zápasit s pokušením některé pasáže přeskočit. Tempo se zrychluje až v okamžiku, kdy se svět snů a svět bdění začínají prolínat a ovlivňovat.

Na začátku je toto ovlivňování jednosměrné, avšak postupně se ukazuje, že nejenom události odehrávající se v bdělém stavu mají vliv na Filipovy sny, ale že tento pohyb probíhá i v opačném směru. Snový svět je svět Sylviiných kreseb, jejž zabydlují jí stvořené postavy v čele se sovou Kuliočkou. Fantazijní svět Filipových snů má navíc svoji kontinuitu – vypravěč se každou noc vrací do prostředí, které předchozí ráno opustil, a pokračuje v tom, co přirozené střídání spánku a bdění přerušilo. Kvůli tomu se román vymyká čistě „psychologické“ interpretaci. Vnímala bych to jako plus, jako pokus rozpouštět hranici mezi „klasickou“ literaturou a literaturou žánrovou (v tomto případě především fantasy). Nicméně tento zajímavý autorský koncept je nedotažený a na mnoha místech pokulhává.

V prvé řadě je autorem vybudovaný fantazijní svět nepřesvědčivý – nevíme kupříkladu, jak toto univerzum funguje, jaká v něm platí pravidla, a proto máme stále dojem, že autor zcela náhodně, bez ladu a skladu vytahuje různé triky z klobouku. Navíc bytosti, které onen svět zabydlují, působí papírově – stejně jako prostředí, v němž žijí. Vytvoření přesvědčivého magického světa by vyžadovalo jak větší promyšlenost, tak plastičtější popisy a obratnější a více tvůrčí zacházení s jazykem.

Druhá závažná výtka směřuje proti nejasné motivaci Filipova jednání. Protagonista se nejdřív chce do magického světa snů vracet, aby dostal svoji milovanou zpět do světa reálného; je přesvědčený, že se manželka může do života vrátit (fáze popírání?). Brzo se ale ukáže, že jeho výpravy mají zničující dopad na snad nejdůležitější část jeho „bdělého“ života – na zdravotní stav dcery Julie. Aby zabránil jejímu utrpení a zachránil jí život, četnost svých expedic začne zvyšovat. Proč by ale právě cesty do snového světa měly pomoct Julii, která strádá ve světě bdělém, není jasné. Stejně tak nenajdeme v textu výrazný moment, který by ukázal, kdy se Filipova motivace k výpravám mění a kdy si začíná uvědomovat příčinu dceřiny nemoci. Do toho vstupuje motivace třetí: nutkání, resp. závazek napsat text k posledním Sylviiným ilustracím. Tyto pohnutky zůstávají dlouhou dobu upozaděny, přestože je nakladatelská anotace zdůrazňuje, jako by hnací silou děje byly právě ony.

K tomu všemu přidejme ještě kriminální zápletku s násilnickým ilustrátorem Horou, romantický happy end či narážky na nutnost víry v Boha, které jsou v daném kontextu často nevhodné, a proto vyvolávají dojem, že se autor snažil obrátit všechny ateistické a agnostické čtenáře na víru. Dostáváme tak velmi zamotaný až překombinovaný děj, u nějž nelze nemít dojem, že se v něm sám autor ztrácel a nebyl si jistý, co z čeho vyplývá a kde se nacházejí momenty zvratu.

Nakonec se ukáže, že nejlépe zvládnuté jsou psychologicky laděné úvodní kapitoly knihy. Žánrová neurčitost román jen zatěžuje; čerpání inspirací z fantastické literatury, dobrodružného románu či detektivky mu spíše škodí. Provázanost dvou světů a kombinace odlišných žánrů se bohužel jeví jako nepromyšlená, nedůsledná a nepřesvědčivá.

Dalším minusem jsou i některé slovní obraty, které autor svému vypravěči vkládá do úst. Ty totiž buď občas hraničí s kýčovitou lacině filozofující zkratkou („Někdy lpíme nejvíce na tom, co má pro ostatní mizivou cenu“ – s. 168; „Když někdo zabije myšlenku, je jen jedno místo, na které se má člověk vydat. Na místo, kde se rodí“ – s. 314), anebo jsou plné otřepaných přirovnání a obrazů („Aniž jsme to věděli, reflektory na jevišti měly brzy zhasnout. Svět – to velké jeviště – se měl co nevidět otřást v základech a zanechat nás ve svých troskách“ – s. 89; „Stojí na břehu, teď už několik desítek metrů od nás, a pravou ruku má pozvednutou na znamení pozdravu. Šaty jí vlají ve větru. Bílá chodidla téměř splývají se slonovinovým pískem. Zamává mi“ – s. 407).

Celkově by se tedy dalo říci, že se autorovi nedaří tam, kde usiluje o zobecnění lidského chování, osudu či života a formulaci jakýchsi jeho univerzálních pravidel. Nejpřesvědčivější je naopak v líčení konkrétních každodenních situací, které se téměř vždycky rozehrávají v dialozích. Ani tato přesvědčivost ale není bezmezná – poslední část knihy je totiž až překvapivě radostná. Varianta hollywoodského happy endu sice byla již v průběhu vyprávění párkrát naznačena, avšak nijak výrazně. Bylo proto možné ji během dalšího čtení vytěsnit natolik, že zakončení románu dokáže pořádně zklamat.

Na závěr je třeba ještě zmínit se o grafickém zpracování knihy, které je dílem Kateřiny Urbanové. Působí decentně až křehce, nicméně kromě již uvedeného otazníku nad nutností rozlišit jednotlivé roviny textu vyvolává také otázky po udržitelnosti zvolených řešení. Mnoho prázdných a poloprázdných stránek a mnoho prázdných a poloprázdných hnědých stránek pomáhá sice dokreslit atmosféru příběhu, ale nemohli bychom v době klimatické a ekologické krize hledat udržitelnější řešení a konečně začít zacházet s materiály šetrnějším způsobem – také v literatuře a umění obecně?