Po Loutkáři (česky 2017), románu o lidské osamělosti, přichází Jostein Gaarder s pro něj typičtější filozoficky laděnou novelou Tak akorát (Akkurat passe, norsky 2018). O smyslu bytí na pozadí nekonečného vesmíru v ní uvažuje středoškolský učitel Albert, který se právě od lékařky dozvěděl zdrcující diagnózu. V chatičce na samotě přemýšlí o životě na Zemi i mimo ni a také o dobrovolném odchodu z tohoto světa v okamžiku, kdy osud naloží člověku více, než je schopen unést. Skromné prázdninové obydlí překřtila Albertova rodina na „Pohádkovou chaloupku“ a jezero s loďkou na „Zrcadlo“, tady prožili mnohé od mladistvého zamilování po manželskou krizi. Na tomto místě, jež má až archetypální rysy konce světa či brány do světa jiného, se musí Albert rozhodnout, jak naloží se zbývajícími dny, pokud tedy ještě vůbec bude nějaké zítra.

Nastíněná situace slouží autorovi, který jménem hrdiny odkazuje mimo jiné ke slavnému textu Alberta Camuse Mýtus o Sisyfovi, jako východisko k úvahám o konečnosti lidské existence a nekonečnosti vesmíru. Gaarder očima člověka, jenž se nečekaně rychle ocitl v cílové rovince, reflektuje bytí jako dočasnou zápůjčku s blížícím se termínem splatnosti. Zbývá však naděje, že život je „neuchopitelným způsobem propojen i s něčím jiným než s fyzikou a chemií“. Vše okolo nás je totiž uspořádáno tak akorát, aby do sebe zapadalo.

Nevýhodou textu je jeho omezený, ani ne stostránkový prostor, na kterém se Gaarder snaží vyrovnat s velkým počtem témat od astrofyziky po metafyziku a zároveň se dotýká problematiky dobrovolného odchodu ze světa. Výsledkem je, že většinu z nich jen nakousne a po několika větách je opouští, což nutně vyvolává dojem jisté povrchnosti či nepropracovanosti. V zájmu čtivosti navíc autor skáče od idejí k příběhu, filozofické úvahy jsou přerušované realitou pacienta, který komunikuje se svou lékařkou a manželkou a zároveň vzpomíná na minulost a na selhání, jehož se vůči své ženě před mnoha lety dopustil. Dějová linka u Gaardera často trpí zbytečnou dopovězeností a i tentokrát záhadný host, jenž se bez pozvání zjeví na břehu jezera, příliš brzy odkryje svoji tvář. Gaarderovy knihy však nečteme proto, abychom se pobavili nebo se báli, ale abychom se zamysleli nad otázkami, které máme tendenci opomíjet, ať už z lenosti, nevědomosti, nebo strachu.

Od průlomového Sofiina světa (norsky 1991, česky 1995) si Gaarder vybudoval specifický styl, v němž nezapře původní učitelskou profesi. Rád čtenářům vysvětluje, že život se zdaleka neodehrává jen tady a teď, a otevírá jim tak dvířka do hlubin ukrytých za shonem každodennosti. Činí tak srozumitelným a čtivým jazykem, pro jehož pochopení není třeba mít filozofické vzdělání.

Nebudeme prozrazovat, jak nakonec Albert se zbývajícími dny naloží, protože právě toto rozhodnutí je motor ženoucí děj kupředu. V knize Tak akorát nepřichází Jostein Gaarder s ničím, co bychom u něj v jiné podobě nenašli již dříve. To ale není podstatné, protože otázky Kdo jsi? a Odkud se vzal svět?, jež jsou centrem všech jeho děl, mají na rozdíl od našeho života neomezené datum spotřeby.