Norský spisovatel Jostein Gaarder (1952) je v povědomí českých čtenářů zapsán jako autor próz, které řeší náročnou existenciální tematiku prostřednictvím příběhů s tajemstvím či s téměř detektivní zápletkou. K seznamu osmi knižních titulů určených dětem a mládeži, jež se dočkaly českého překladu, lze nyní připojit další publikaci. Textově minimalistická obrázková knížka To je otázka se od dosavadních Gaarderových próz odlišuje kompozicí, nikoliv však náročností a emotivitou sdělovaného poselství.

Spisovatel tentokrát spojil své síly s ilustrátorem tureckého původu Akinem Düzakinem (1961) a vytvořili knížku, která k dětským recipientům promlouvá nejenom slovy, ale stejnou měrou také obrazy. Rozvržení tohoto ikonotextu odpovídá konvenci klasických alb, v nichž je sudá stránka rezervována textové části a na liché straně je umístěna ilustrace. Hned první dvoustrana však zřetelně ukazuje, že jak textový, tak vizuální kód míří za horizont dětských vnímatelů a bude vyžadovat interpretační spoluúčast dospělého.

Gaarder otevírá svůj text otázkou „Odkud se vzal svět?“, od níž pak odvíjí řetězec dalších otázek. Týkají se vzniku a forem existence i způsobu jejich reflexe v lidském vědomí. Vedle otázek, které si děti běžně kladou ve vztahu ke světu, jenž je obklopuje („Existují andělé a strašidla? Ukázala se někdy lidem nějaká nadpřirozená bytost?“), se vynořují introspektivně zaměřené dotazy („Může někdo vědět, co si myslím? Jak to, že mi nohy jdou tam, kam chci, když myslím na něco úplně jiného?“). Prozrazují dětskou zranitelnost („Je možné mít z něčeho strach a nevědět z čeho? O co se nejvíc bojím, že to ztratím?“), nejistotu („Můžu se spolehnout, že co si pamatuju, se opravdu stalo?“) a míří až k základním otázkám po smyslu existence („Proč žiju? Proč existuje svět? Proč vůbec něco existuje?“). Souběžně s těmito otázkami se nutně objevuje i problematika hodnotové orientace („Potřebuju mít k tomu, abych byl šťastný, hodně věcí? Co je v životě nejlepší a nejdůležitější?“), která ústí ve finální otázku „Jak se svým životem naložím?“.

Atributem dětství je v Gaarderových knihách schopnost žasnout nad světem a nad jeho rozmanitostí. Autor nezapře svoji filozofickou a pedagogickou průpravu, takže umělecká přesvědčivost, myšlenková náročnost, emoční působivost a pedagogický efekt jeho knih se odvíjí od schopnosti klást otázky. Jimi pak aktivizuje recipienta a dopřává mu radost z vlastního objevování možných odpovědí. Knížka To je otázka sestává výhradně z otázek a stává se poctou otázce jako cestě k hlubšímu poznání světa a porozumění sobě samotnému.

Pásmo otázek usměrňuje tok čtenářových úvah, příběhovou konkretizaci však textu dodává teprve narativní kresba Akina Düzakina. Expresivní kresby nabízejí dojemný příběh o dvojčatech rozdělených tragickou smrtí jednoho z bratrů a souznějí s naléhavostí kladených otázek. Ve vztahu k bratrově smrti si protagonista poprvé uvědomuje křehkost lidského života a zakouší bolestný pocit ztráty. Smrt a vědomí vlastní smrtelnosti se stávají impulzem k zastavení, přemýšlení o dosavadním životě, bilancování a konečně i závazkem, formulovaným poslední otázkou.

Gaarder ve většině próz pracoval s rafinovanou výstavbou vypravěčské a adresátské konstelace. Zde své otázky klade v textové rovině adresátu projektovanému mimo prostor literární fikce, zatímco ve spojení s obrazovou částí získává jeho text povahu znepokojivého monologu, ve kterém položené otázky mají nejenom funkci poznávací, ale také terapeutickou. Ilustrace v tlumené barevnosti nezahlcují přemírou detailů. Jejich síla tkví v metaforickém zobrazení, které otevírá další interpretační možnosti. Düzakin poučeně pracuje se symbolikou prostoru, když nechává bezradného dětského hrdinu bloudit v potemnělém lese či tonout v hluboké vodě. Závěrečná ilustrace zabírající celou dvoustranu koresponduje se vstupní ilustrací. Na ní se hrdina vzdaluje od domova, jeho postava tone ve tmě a na cestu mu svítí několik hvězd. Na poslední ilustraci jsou hvězdy nahrazeny padáčky z pampelišek rozfoukanými hrdinou – vznášejí se nad horizontem krajiny jako připomínka pomíjivosti a zároveň příslib životní kontinuity. Rýsují se na obloze stejně jako kouř z komínů chalup, signalizující přítomnost domova jako pevného životního středobodu.

Tuto knížku lze vnímat mnoha způsoby: chronologicky se souběžným dekódováním textu a ilustrace, se zaměřením výhradně na textovou či výtvarnou rovinu, porušením chronologičnosti a se zastavením u izolovaných verbálních či obrazových výpovědí. V každém případě však čtenář ve věku od sedmi let, jemuž je kniha určena, bude při četbě potřebovat dospělého průvodce. S jeho pomocí bude schopen sám zformulovat odpověď na nastolené otázky nebo mu bude moci položit otázky vlastní, jež se nad knížkou zrodí.