Antologie Nejlepší české básně 2018 vychází pod hlavičkou nakladatelství Petra Štengla a lze ji chápat jako recesistickou odpověď na stejnojmennou ročenku Hostu, která existuje kontinuálně již deset let. Zatímco v „hostovských“ antologiích byl přes přiznaný subjektivní výkon arbitra a editora kladen důraz na co největší objektivitu, ve Švecově ročence jsou všechny tyto principy, které mají být zárukou kvality, převráceny vzhůru nohama. „V českém prostředí se na výběru nejlepších veršů podílely nejznámější osobnosti domácí literatury, ať už jde o Zdeňka Svěráka, Evžena Bočka, Patrika Hartla, nebo Honzu Wolfa, co už se naučil hrát golf a od té doby se mu nechce psát. Výběr ‚nejlepších‘ básní nemá sugerovat iluzi objektivity, ale určit nejlepší básně roku zcela nezpochybnitelně,“ čteme ve „fejkové“ anotaci na zadní obálce knihy a zároveň se tím dozvídáme hlavní záměr antologie: k současné básnické scéně se zde přistupuje s velkou dávkou nadsázky, parodie a humoru.

Už v předmluvě smyšlené arbitryně Žofie Jandové (přehnaně feministické tety zpěváků Dalibora a Petra Jandy) se roztáčí kolotoč bizarností, který neustává ani ve fiktivních medailoncích vybraných básníků. V nich narazíme na horlivou sběratelku sponek a zároveň básnířku Elišku Plachou (2002) či na autorku Lenku Plochušovou (1992), jež se v rámci doktorského studia věnuje výzkumu mechanického opakování lidské řeči u papoušků. Nezahálí ani mužská sekce: básník Ratibor Medyňka (1974) je kovaný minimalista, žijící v garsonce o velikosti 27 metrů čtverečních a odmítající vlastnit více než 20 jednotlivých věcí na osobu. Za pozornost stojí i příběh Lukáše Žlutavky (1968), jenž veškerou produkci svých pozemků posílá na výrobu alkoholu.

To nejzáživnější ale přichází v obsahu samotných básní. Ty se sarkasticky strefují do aktuálních podob tuzemské poezie, což dokládají slova nakladatele Petra Štengla, která pronesl při oficiálním uvedení knihy: „Ta naše knížka je čistá provokace. Chtěli jsme kopnout do sebezahleděnosti aktuální české poezie, do její spokojenosti se sebou samou, která se – snad mi to odpustíte – projevuje v Nejlepších českých básních asi nejreprezentativněji.“ Antologie tak paroduje celou škálu současných směrů. Lacinou bezobsažnost zenových básní představuje Viktor Pel: „Ten šťastný pocit / zenové šetrnosti / když nemohoucí matce / koupíte nejlevnější toaleťák“; stylizovanému rebelství katolického undergroundu se vysmívá Aleš Přástevník: „Každej míří do díry / s vírou nebo bez víry / s dírou nebo bez díry / shoříme jak papíry“; Lukáš Jírovec zase odkrývá frázovitou vyprázdněnost na první pohled umně kontemplativních básní: „Kamínek na cestě, veden vědomím, jehož kamennost nejsme schopní pojmout, pojímá prázdnotu jako sled nekonečen vedených promiskuitní touhou být věčně stejný.“ Výbor si ale střílí i z tzv. anarchistické a instagramové poezie, paroduje Ginsbergovo Kvílení nebo skrze absurdní humor upozorňuje na negativní nálady společnosti přetavené do strachu z islamizace jako v básni Mohameda Bin Vokatého: „V mešitě je krásně / ve škole je hnusně / píšou se tam písemky / zkouší se i ústně / Přijmi džihád!“

Záběr antologie je z výše uvedeného hlediska dost široký, ale „pošťouchnutí“ básnické scény se brzy stává ohraným, stereotypním a časem prostě začne nudit. Nechci tím říci, že působí vyloženě lacině. Je znát, že se Švec a jeho kolegové v nepřehledném terénu současné české poezie orientují obstojně, aniž by si z někoho tzv. sedli na zadek (viz Švecův doslov beroucí si na paškál básníka Petra Krále, Adama Borziče či Romana Szpuka…), že jejich aluzivnost je založená na erudici (čtenáři neunikne snad prostupná hranice mezi fikcí a realitou s odkazy na konkrétní jména, viz např. Jiří Pradědeček) a že si navíc dokázali udělat legraci i sami ze sebe (viz parodující zmínka o tvorbě Petra Štengla). Ale opakovaný vtip zkrátka není vtipem. Napodobování poetik, mystifikační hry i celý koncept antologie se totiž děje podle předem daného klíče: vše je hyperbolizováno a přeexponováno do bizarně absurdních vyznění a oba principy se točí jako na kolovrátku.

Štefan Švec umí bodat do vosího hnízda, o čemž svědčí i jeho příspěvek z roku 2008 v A2 nazvaný Krize literatury, který vyvolal bouřlivé diskuse a který (nejspíš nechtěně) zapříčinil vznik „hostovské“ ročenky. Možná teď čekal něco podobného, ale to se (nepočítáme-li výjimečné recenze) neděje. Antologii chválí v ArtZóně Karel Škrabal, nadšeně jí aplauduje v Lidových novinách Radim Kopáč a kupodivu i iniciátor letošní „oficiální“ ročenky Ondřej Hanus v pořadu Wave označil Štenglovu antologii za jeden z nejzdařilejších počinů roku. Vypadá to, že jsou tedy nakonec všichni spokojení, tak proč podobnou knihu vůbec vydávat? Splnila účel, který možná někteří čtou mezi řádky vyjádření jejích tvůrců – popíchla českou básnickou scénu?? Mohli bychom napsat, že recesistická antologie v lecčem obnažuje základní povahu „hostovské“ ročenky jako projektu zcela vykonstruovaného, který násilně cpe některé básně do pochybné škatulky „nejlepší“. Nebo že se dokáže nadneseně vysmát zakonzervovanému stavu současné české poezie. Stejně tak bychom ale mohli napsat, že tento výbor jen stvrzuje posvátný status klasické ročenky jako něčeho, bez čeho se už v české poezii neobejdeme, a že pouze parazituje na úspěších „hostovské“ předchůdkyně. Celé je to asi ale vlastně jednodušší. Podle mého názoru má ročenka prostě jen pobavit, možná někoho pobouřit. Nic víc od ní nečekejte. Pokud se ovšem tento počin bude opakovat, stane se jen zacyklenou parodií sebe sama. Poezie se totiž slovy Miroslava Olšovského (viz A2 10/2016) nemá podbízet čtenářům, ale měla by naopak vzdorovat každé prostřednosti. To se bohužel v tomto případě neděje.