Karel Škrabal, kterého můžeme znát jako člena literární skupiny Vítrholc či jako provozovatele webu Nedelnichvilkapoezie.cz, ve své nové básnické sbírce Kavčí hory především kombinuje posměšné a provokatérské básnické polohy. Reflektuje tím s jistou nadsázkou a ironií současné společenské a politické problémy naší společnosti. Jeho poezie podrývá myšlenkové (a možná i jazykové) stereotypy a z tohoto hlediska by se o ní dalo říci, že je kriticky angažovaná.

Ve Škrabalových básních se to kupříkladu hemží slovními odkazy na osobu Andreje Babiše či jeho koncern Agrofert. Jednou je zde tento rozporuplný politik pomocí směsice banálního a černého humoru vykreslený jako estébák, jenž by se nebránil spolupráci s gestapem (viz báseň Manažeři, str. 35), podruhé zase jako ten, který buzeruje maloobchodníky (viz báseň Sousedský klub Toronto, str. 18). Autor si ale v roli skrytého posměváčka kromě známých politických jmen (Miloš Zeman, Václav Klaus, David Rath…) bere na paškál rovněž postavy z literárního života. Například báseň věnovaná Olze Stehlíkové z tohoto souboru vyčnívá útočným akcentem, i ten je však nakonec zaobalen do hávu pouhého vtipu, kterým Škrabal míří na neoriginalitu a trapnost natěšených básníků: „Olga Stehlíková / je femme fatale české poezie / Poslat Olze báseň / je jako říkat ožralej servírce: / Slečno a v kolik tady končíte?“

Škrabal se strefuje i do přílišné benevolentnosti levicového liberalismu (viz báseň Štědrý den na klinice umělého oplodnění, str. 93), tak trochu z pozice „mačochisty“ rýpe do vyrovnávání genderových vztahů (viz báseň Fórum 50 procent, str. 41) a naváží se taky do protiuprchlické nálady, která i v útlocitných lidech probouzí touhu vraždit: „Napomíná mě / když řeknu matka / Říká se maminka! / Muslimy / by topil / i s dětmi.“ Autor se nevyhne ani kritickému náhledu na češství, které je (podobně jako u dalšího současného básníka Elsy Aids, jen možná méně potemněle) nahlíženo s notnou dávkou cynismu: „Češi jsou zoufalý národ / Polovina si nedokáže / poradit se svými životy / a svádí vinu na druhé / Druhá polovina je nešťastná / že musí s takovými kretény / žít / Je pondělí.“

Básně ze sbírky Kavčí hory jako by při tom všem čerpaly z tradice trapné poezie (Ivo Vodseďálek, Egon Bondy), a to především v estetizaci a ironizování banalit, které odhalují trapnost a tragiku našeho počínání. Autor volí záměrně směšná témata a mísí je s těmi vznešenými, která se snaží tímto kombinováním zesměšnit. Například fráze v básni, v níž básník odmítá jíst maso ve jménu všeho zla, jež ho obklopuje (Putin, Ortel, Zeman…), se stává svým zveličováním a neustálým opakováním schválně nabubřelou, a tím pádem i sama sebe vyprazdňující. Ale to je právě spisovatelův záměr: „Nežeru maso / proti skupině Ortel / Nežeru slavíky / ani z nich paštiky / (…) Nežeru maso proti ruské propagandě / Nežeru maso / žeru tebe / Nežeru maso / V pravdě a lásce / chci s tebou mrdat / proti třetí světové válce.“

Pro Kavčí hory jsou typické také ony civilní „bondyovské“ poetické roviny. V nich Škrabal využívá naprosto neumělecký jazyk a oddává se pouhému záznamu skutečnosti, bez nějakých apelů, moralit nebo prostořekostí: „Večer jdeš se psem / jen tepláky klíče a mobil / Potkáš známého / a najednou pijete pivo“. Autor se v těchto chvílích namísto obracení se k vnějšku (reflexe společenských událostí) stahuje sám do sebe a svět nahlíží, jak píše v paratextu knihy Petr Vizina, z jeho klidové polohy: „Odcestovat / do kraje borovic a jezer / Zastavit se / kdy chceš / Rozjet se / až chceš / Nic nemuset / dokud to ještě jde / Hledat vnitřní klid.“

Na úvod jsem zmínil, že se v případě Škrabalových Kavčích hor jedná o poezii společensky angažovanou, jejíž základní gesto slovy Karla Pioreckého „spočívá ve zpochybňování stabilizovaných postojů, způsobů myšlení a řeči.“¹ U Škrabala se tento faktor projevuje například v reflexi českého undergroundu, z jehož zkostnatělosti si básník – nutno přiznat, že s velkou něžností – občas střílí. Je ale otázka, nakolik je jeho poezie svázaná s dobou, ve které žijeme, a co případně přinese čtenářům neznalým dnešního kontextu třeba za padesát let. Myslím, že skoro nic. Druhým problémem je rovněž jakási předvídatelnost Škrabalovy sbírky, kterou prokouknete už po přečtení čtvrtiny básní. A stejně jako u poetiky podobně píšících autorů (Jan Těsnohlídek ml., Pavel Kohout či okruh básníků kolem Petra Štengla) je čtenář zavlečen do kolovrátku opakujících se témat, z nichž není úniku.

Z výše uvedeného je patrné, že Škrabal není žádný revoluční básník, pro něhož by byla poezie nějakým společenským hybatelem sloužícím k proměně světa. Naopak spíš připomíná potulného satyra, který se dnešní době umí rozverně vysmát, aniž by ovšem opomněl shodit sám sebe. I proto je to vlastně poezie „outsiderovská“, někdy podepřená zemitým postojem českého undergroundu, navíc okořeněná Škrabalovou zálibou vše banalizovat a být nad věcí. Na druhou stranu ale ty, kdo od básnění očekávají víc, tato sbírka asi neuspokojí.

I přesto je ale Škrabalova poezie tady a teď pro všechny, kdo chtějí mít oči otevřené, zajímavá. V době, kdy státní vyznamenání zřejmě získá Karel Sýs, v době, kdy se demokratické struktury naší země přetváří v oligarchistické, možná potřebujeme víc takových Škrabalů, kteří „škrábou“, jak jim zobák „narost“.
 

1. Karel Piorecký, Poezie Nenávisti. Tvar, č. 19, 2017, s. 9 ^zpět