Jeden z významných zástupců současné argentinské prózy na Světě knihy představil překlad své téměř třicet let staré prvotiny, povídkové sbírky Argentina! Argentina! (v rozhovoru jsme o ní mluvili pod jejím původním názvem, tedy Historia argentina, Argentinská historie). Rodrigo Fresán (*1963) vydal již desítku knižních titulů, v nichž se anglosaské vlivy a popkultura často mísí s rozporuplným argentinským dědictvím.

iLiteratura: Čeští čtenáři se dnes mohou seznámit s vaší první knihou, která vyšla už v roce 1991. Mohl byste shrnout, jak se od té doby vyvíjelo vaše dílo? A co pro vás dnes jako součást tohoto celku znamená Argentinská historie?
Rodrigo Fresán: Stává se, že spisovatelé s přibývajícími léty a vydanými tituly zavrhují své prvotiny. Já jsem měl se svou první knihou velké štěstí: nejen že mi v Argentině zajistila velmi dobré postavení, pokud jde o prodej i kritické ohlasy, ale i po téměř třiceti letech se v ní poznávám a svým způsobem z ní vycházejí všechny mé následující tituly. První kniha, kterou napsal protagonista mé zbrusu nové trilogie La parte inventada, La parte soñada, La parte recordada (Vymyšlená část, Vysněná část, Vzpomínková část), se jmenuje Industria nacional (Národní průmysl), což je taková verze Argentinské historie. I když jde o jiné povídky, více či méně se v nich dá rozpoznat jejich předobraz.
V každém případě své knihy nevnímám jako oddělené jednotky, ale spíš jako vzájemně propojené místnosti jednoho domu. Po Argentinské historii mi vyšly Vidas de santos (Životy svatých), kde se znovu objevují Alejo, čarodějův učeň nebo Nina. Je to jako další díl příběhů na pokračování. A stejné postavy figurují také v dalších knihách, někdy naprosto jasně, jindy spíš jen tak mimochodem, ale zůstávají přítomné.

iLiteratura: Argentinská historie údajně vznikla jako reakce na výtku, že vaše předchozí texty nejsou dostatečně „argentinské“.
Rodrigo Fresán: Na tom, abych byl „argentinský“, mi nikdy moc nezáleželo. Tu knihu jsem napsal skoro jako pomstu za podobné výčitky a zvolil jsem i tento provokativní název. V tomto smyslu jsou Argentinská historie a můj první román Esperanto až odporně argentinské. Nesou v sobě veškerou hnilobu, podivnost a zkaženost Argentiny. Mé literární vzdělání a ambice jinak vycházely spíše z anglosaské oblasti. Usiloval jsem ostatně o to, aby i tato „argentinská“ kniha měla formu a strukturu odpovídající tvorbě amerických autorů, například Kurta Vonneguta, J. D. Salingera nebo Johna Cheevera.
Ve všech mých knihách se slovo Argentina vyskytuje ve spojení „má dnes neexistující rodná země“, jako kdyby zmizela, vypařila se. Ale je v tom také jistý paradox. Borges to velmi přesně vystihl v eseji Argentinský spisovatel a tradice. Říká přibližně toto: „Když už se musíme smířit s tím, že jsme se narodili v Argentině, budiž nám útěchou, že je naším tématem celý vesmír.“ Argentinská literatura není tak regionální, spjatá s konkrétním místem jako literatury jiných zemí Latinské Ameriky. Je to poměrně mladá a velmi kosmopolitní kultura, tvořená různými národnostmi. Například všichni moji prarodiče pocházeli odjinud. Navíc zde menší roli než třeba v Peru, v Kolumbii nebo v Mexiku hrálo původní domorodé obyvatelstvo, zde ho tvořily kočovné kmeny bez pevné vazby na konkrétní místo.

iLiteratura: Kniha byla přeložena do několika jazyků a samozřejmě ji mohou číst mluvčí španělštiny po celém světě. Jak ji podle vás vnímají čtenáři, kteří nevědí nic o událostech, na něž se v knize naráží (zejména z doby tzv. procesu národní reorganizace), a už vůbec s nimi nemají osobní zkušenost?
Rodrigo Fresán: Pomyšlení na jistý zmatek u zahraničních čtenářů, na jejich pochyby, zda se to či ono opravdu přihodilo, mě těší. Když čtu ruskou literaturu z devatenáctého století, jsem ve stejné situaci. Stále je to fikce. Trochu mě rozčiluje názor, že by všechno mělo být konfrontováno se skutečností a vycházet z reálných událostí, stejně tak mi není vlastní móda autofikce. Jestli mé knihy vyvolávají údiv a pocit určité cizoty, nemám s tím žádný problém. Nemusí to být jen samý Messi, Maradona a armádní převraty. Jedním ze záměrů knihy bylo vzít všechna klišé z argentinské historie a přetvořit je v něco jiného.

iLiteratura: V knize se opravdu objevuje mnoho různorodých motivů a situací, jednotlivé příběhy se však liší i postavením vypravěče, tónem a obecně formou. Co pro vás znamená pojem autorského stylu? Jak se dá charakterizovat ten váš?
Rodrigo Fresán: Mám dojem, že v současnosti je styl to jediné, co literatuře zbývá v soupeření s HBO, seriály, počítačovými hrami a podobně. Než abych četl něco od spisovatele, který se nestará o styl a jde mu jen o vyprávění příběhu, raději se snad podívám na televizi. Ale styl je také záhada. Je to výsledek ztroskotání – z opakovaných tvůrčích neúspěchů vzniká nakonec úspěch v podobě stylu. Styl také vychází z četby, ze sympatií k jiným autorům, z touhy je napodobit. Napodobení ovšem nikdy není dokonalé, a tak se zrodí něco nového.
Já sám si příliš neuvědomuji, jaký je můj vlastní styl. Vnější pozorovatel ho asi může posoudit lépe než já. Slyšel jsem už spojení „to je velmi fresánovské“. Když se z vašeho příjmení vytvoří přídavné jméno, bývá to považováno za pochvalu, ale já k tomu mám své výhrady. Nemyslím si, že by Fellini byl „felliniovský“ nebo Beatles „beatlesovští“, jde pouze o jistý způsob vnímání. Pro mě je prostě realita taková, jak ji popisuji, nesnažím se nic násilně podřizovat určitému stylu.

iLiteratura: Vaše kniha je plná spikleneckého pomrkávání na čtenáře, ale zároveň od něj vyžaduje jisté úsilí při sestavování celku z jednotlivých příběhů a luštění náznaků. Jak byste popsal svůj vztah ke čtenáři?
Rodrigo Fresán: Když píšu, snažím se zůstávat i v pozici čtenáře, překvapovat sám sebe. Hájím myšlenku, že by se čtenář měl trochu snažit. Spisovatel se vždy snaží ještě o něco víc a podle mě by úsilí mělo být oboustranné. Vždy by však měla být jeho součástí i jistá hravost a potěšení. Námaha pro námahu mě nezajímá, čtení jako utrpení nemá smysl, měla by to být spíš hra, která vyžaduje jisté schopnosti a zahrnuje i ochotu učit se. Naučit se hrát počítačovou hru a celé hodiny zabíjet zombie se mi zdá mnohem pracnější než číst knihu. Myslím si, že literatura by měla být svým způsobem složitá, a je přirozené, že seznámení s dílem určitého autora chvíli trvá. Všechna ta spiklenecká mrknutí, vzájemná propojenost povídek a opakování motivů mě baví, já sám jako čtenář mám rád, když mi je autor připraví. Já pak dělám totéž a doufám, že se objeví čtenáři, kteří to také mají rádi. Přitom ovšem nejsem z těch spisovatelů, kteří mají všechno dokonale naplánované před začátkem psaní: na spoustu věcí přijdu až přímo při práci.

iLiteratura: V knize Argentinská historie i v celém vašem díle jsou velmi hojné odkazy na postavy literárního a hudebního světa, kromě jiných se setkáváme s již zmíněným Kurtem Vonnegutem, J. L. Borgesem, ale i s hudbou The Rolling Stones a J. S. Bacha, zvláštní význam mají Bob Dylan a John Cheever. Co pro vás tyto vzory znamenají?
Rodrigo Fresán: Dva posledně jmenovaní patří mezi osoby, které mi v životě přinesly nejvíc radosti a potěšení, jsem jim nesmírně zavázán. Tím, že je ve svých knihách výslovně zmiňuji, chci vyjádřit svůj vděk. Mnoho jsem se od nich naučil – Dylan mě ovlivnil svým frázováním a stavbou vět, Cheever zase smyslem pro epifanii, náhlé prozření. Kromě literatury mě ovlivnily třeba filmy Stanleyho Kubricka, písnička A Day in the Life od Beatles a dílo Vladimira Nabokova nebo Marcela Prousta. To, čím jsem ovlivněn, nerad zametám pod koberec, jsem rád, když se vlivy dají rozpoznat. Uvádím je také v závěrečných poděkováních, která proto obsahují řady jmen. Mnoha lidem to vadí, ale já chci vždy vzdát díky těm, kdo si to zaslouží.

iLiteratura: Kromě těchto slavných jmen hraje ve vašich knihách jakožto zdroj inspirace nepřehlédnutelnou roli dětství.
Rodrigo Fresán: Všechno důležité se lidem děje v dětství, do zahájení sexuálního života. Ten je poslední z řady velkých objevů. Potom následují jen variace na to, co už se stalo. Já jsem navíc měl to štěstí, že moje dětství bylo velmi pestré, některé příhody vyprávím v Argentinské historii, například ten pochybný únos z poslední povídky. V dětství jsem také hodně četl. Mám teď dvanáctiletého syna, a tak jsem s ním mohl znovu prožít tuto dobu, kdy člověk neustále čte, a i když zrovna nemá před sebou knihu, svět ho obklopuje jako těžko proniknutelný příběh. Neustále se k tomu vracím, v mých knihách jsou momenty velkých dětských objevů. Osobně jsem navíc měl výhodu, že jsem odjakživa věděl, že chci být spisovatelem, dokonce dřív, než jsem se naučil číst a psát. Považuji se za velmi šťastného člověka, protože můj dětský sen se uskutečnil, psaní se stalo mým povoláním. Chlapci většinou chtějí být něco jako prezident, Batman nebo fotbalista, a vždycky když vejdu do banky, nemůžu se ubránit myšlence, že člověk, který tam sedí za přepážkou, o tomhle povolání v pěti letech určitě nesnil. Já naproti tomu cítím se svým dětstvím úzké sepětí.

iLiteratura: Sice se nevěnujete pouze umělecké tvorbě, ale skutečně se živíte výhradně psaním. I jako novinář zůstáváte věrný literatuře a hudbě.
Rodrigo Fresán: Jsem v tom jako Jekyll a Hyde, jen si nejsem jistý, která „osobnost“ je u mě která. Naštěstí i v žurnalistice se věnuji téměř výhradně tomu, co mám rád. V tom souhlasím s dalším ze svých oblíbenců, režisérem Françoisem Truffautem: „Mluvme jen o věcech, které se nám líbí.“ Jistě, občas si také téma nemohu vybrat, ale snažím se ho aspoň zpracovat s jistým literárním nadhledem.

iLiteratura: Ve vašich knihách se projevuje jistá útržkovitost, někdy nevíme, zda jde o kapitoly, nebo spíš o jednotlivé povídky. Některé vaše romány jsou přitom knihy úctyhodného rozsahu. Jak se tyto dva rysy slučují?
Rodrigo Fresán: Na žánrové dělení při psaní moc nemyslím. Ale argentinská literatura je v tomto směru zvláštní případ. Velikán Borges nenapsal žádný román, ten žánr vůbec neměl rád. A přinejmenším v mé generaci a v té předchozí se nikdo nepokoušel napsat „velký argentinský román“, na rozdíl od podobných projektů třeba v Kolumbii nebo v Mexiku. A dokonce i velké argentinské romány, jako například Rayuela (č. Nebe, peklo, ráj) Julia Cortázara, Sobre héroes y tumbas (č. Kniha o hrdinech a hrobech) Ernesta Sábata nebo Respiración artificial (č. Umělé dýchání) Ricarda Piglii, jsou dost zvláštní, roztříštěné a tvořené jakoby jednotlivými povídkami. Stejně tak mé vlastní romány.
Formálně nejdokonalejší argentinský román je podle mě El sueño de los héroes (Sen hrdinů) od Adolfa Bioye Casarese. Hlavní hrdina se v něm snaží vzpomenout si, co se stalo jedné noci. Je to tedy román, který jako by se snažil vybavit si povídku. Další zvláštností argentinské literatury (a jsem si jistý, že je to jediná taková literatura ve španělštině, ale troufl bych si říct, že je i jediná v galaxii) je, že všichni její velikáni se věnovali fantastice. Proto snad nemáme tytéž problémy jako země, kde cítí potřebu velkého vysvětlujícího národního románu. Další rys pojmenoval Julio Cortázar: „Být Argentinec znamená být daleko.“

iLiteratura: Toho jste se přidržel i vy: žijete dnes v Barceloně.
Rodrigo Fresán: Ano, stejně jako mnoho dalších. Sám Cortázar se narodil v Belgii, Borges zemřel ve Švýcarsku, Che Guevara v Bolívii, Carlos Gardel v Kolumbii. Tělo Evy Perónové procestovalo půl světa. Ale jde i o vnitřní nestálost. Třeba Maradona je jako několik různých osob, podobně Perón. V Argentině není nic dostatečně nehybné, aby se to mohlo proměnit v román. Povídka je nejvěrnější způsob, jak o této skutečnosti vyprávět.

iLiteratura: Ke zmiňovaným objemným svazkům patří i trilogie, kterou právě dokončujete. Mohl byste ji představit?
Rodrigo Fresán: Původně jsem neměl v plánu vytvořit trilogii, po první části jsem myslel, že mám hotovo. Ale uvědomil jsem si, že nemohu dostat z hlavy tón vyprávění a že nechci opustit jeho postavy, takže nakonec vzniklo přes dva tisíce stran. Tyto knihy svým způsobem uzavírají všechny předchozí, završují cyklus. Mám sice devět sešitů s devíti možnými knihami, ale nemám ponětí, kterou z nich začnu. Kdybych vyhrál v loterii, byl bych schopen všeho nechat, mám dojem, že jsem splnil svou povinnost, cítím se naplněný. Není to konec cesty, ale konec jedné z cest.
Celková myšlenka trilogie je následující: spisovatel může dojít k příběhu tím, že si ho vymyslí, že si ho vysní nebo že na něj bude vzpomínat. Jazyk každé knihy tedy odpovídá jednomu z těchto způsobů. Vyprávění vymýšlejícího si, snícího nebo vzpomínajícího spisovatele se příliš neliší od vyprávění ostatních smrtelníků, jediný rozdíl je vlastně v tom, že on se posadí a sepíše to.

iLiteratura: V poslední (těžko říct, zda utopické, nebo antiutopické) povídce Argentinské historie se popisuje situace, kdy mají spisovatelé výsadní postavení, protože skutečnost ztratila svou nepředvídatelnost a je až nudně poklidná, zvlášť ve srovnání s děním 70. a 80. let v Argentině. Změnila se podle vás role spisovatele od napsání Argentinské historie? Jsou dnes místo divoké reality jeho soupeřem třeba jiná média, internet?
Rodrigo Fresán: Jistěže je potřeba bojovat s jinými druhy zábavy a podobně, ale člověk se nestává spisovatelem, aby s něčím bojoval, stává se jím, protože mu čtení působí velkou radost a sní o tom, že by psaní mohlo přinést podobnou radost jemu a následně i dalším lidem. Vše ostatní je už riziko povolání. Navíc si říkám, že ti, kdo se skutečně stanou spisovateli, by většinou byli mizernými lékaři, kuchaři nebo řidiči autobusu, takže je dobře, že to s nimi takhle dopadlo, protože jinak by představovali nebezpečí pro společnost.
Pokud jde o Argentinu, nemyslím si, že se příliš změnila. Je stále v jakési katastrofické smyčce. Nevím, jak kniha působí na mladé lidi, kteří se narodili až po jejím vydání. Ale myslím si, že v panoramatu argentinské literatury má stále své místo.

iLiteratura: Co pro vás znamená překlad Argentinské historie do češtiny?
Rodrigo Fresán: Byl jsem nadšený – Praha, Kafka, to je přece úžasné. A navíc je to pro tuhle knihu, napsanou už tak dávno, jako znovuzrození. Těší mě také to, že čeští čtenáři začnou takříkajíc od začátku. Kéž by následovaly další překlady.
Argentinskou historii brzy přeloží také do japonštiny a i tam to bude moje první dílo. V Koreji a v Číně třeba vyšly Jardines de Kensington (Kensingtonské zahrady), které se obecně překládají nejvíc. Objevují se v nich postavy jako Peter Pan a další snadno přijatelné, pro všechny přitažlivé prvky. Zato když se někdo rozhodne přeložit a vydat Argentinskou historii, překvapí mě to, říkám si, že má vážně odvahu.