Román Umělé dýchání je první kniha dnes asi nejuznávanějšího současného argentinského spisovatele Ricarda Piglii (1941), která byla přeložena do češtiny. Román je podobně jako další Pigliova díla vystavěn na půdorysu nedokončeného pátrání a obsahuje množství podnětných myšlenek, jež se tu objevují v rámci intelektuální hry. Jde o jakousi mozaiku, obraz Argentiny. Pro náročného čtenáře s alespoň základní znalostí argentinských dějin a literatury představuje opravdovou pochoutku.

Originál vyšel v roce 1980, v době nejhorší vojenské diktatury v dějinách Argentiny. V tomto roce ještě nebyl znám rozsah zločinů spáchaných na obyvatelstvu: hrůzy režimu v knize prosvítají jen nejasně, v náznacích – v dopise ženy, která jakýmsi aparátkem v hrudníku vidí trpící lidi, v postavě cenzora Araceny, ve zmizení strýce Maggiho... Paralelami k této situaci jsou zde období vlády diktátora Rosase a Hitlerovo rozpoutání druhé světové války. Šílenost diktátorského režimu Piglia posléze naplno zobrazil ve svém druhém románu La ciudad ausente (Nepřítomné město) z roku 1992, který zatím do češtiny bohužel přeložen nebyl.

Základní kostrou knihy Umělé dýchání je (ne)setkání začínajícího buenosaireského spisovatele Emilia Renziho s jeho strýcem Marcelem Maggim. Renzi napsal první knihu právě na základě příběhu o svém strýci, který se v rodině traduje. Krátce po vydání knihy dostane Renzi od Maggiho dopis, a začne tak poznávat strýcův skutečný příběh. Dovídá se, že Maggi učí historii v městečku Concordia a zkoumá rukopisy Enriqueho Ossoria, které získal od svého tchána. Ossorio byl rozporuplná postava argentinských dějin první poloviny 19. století, filozof, zrádce spisovatelů v demokratické opozici, tajemník diktátora Rosase.

Máme zde tedy propletenec příběhů, které se dále větví a navzájem se nasvěcují. Kniha je složitá ovšem i kompozičně – je rozdělena na dvě části, z nichž první se skládá ze tří oddílů, které se dále dělí na kapitoly. V prvním oddíle se nachází právě Renziho vyprávění o strýci a jejich korespondenci, v druhém je popsána Renziho návštěva u zestárlého chromého senátora (Maggiho tchána a Ossoriova vnuka) a tvoří ho vlastně senátorův monolog o jeho životě, úzce propojeném s argentinskými dějinami. Ve třetím oddíle čteme různé dopisy, které se sešly na stole cenzora Aroceny: ten se z nich snaží dešifrovat tajné zprávy. Mezi těmito dopisy se ovšem nachází i dopis Maggiho a Renziho a také dopisy a úvahy Enriqueho Ossoria z roku 1850. Ossorio v nich mimo jiné přemýšlí o napsání utopického románu, jenž by se skládal z dopisů, které by protagonistovi přicházely z budoucnosti (z roku 1979), a on by se na jejich základě pokoušel dešifrovat budoucí situaci Argentiny. Tyto texty třetího oddílu jsou řazeny volně za sebou, někdy i bez rozdělení prázdným řádkem. Tím vzniká zvláštní efekt, kdy můžeme tyto dopisy číst nejen jako cenzorův materiál, ale i jako dopisy z budoucnosti, jež píše Ossorio pro svůj román. Na konci oddílu se pak absurdně nachází dopis adresovaný Enriquem Ossoriem Maggimu, z něhož se ovšem cenzorovi konečně podaří rozšifrovat jakousi zprávu o tajném setkání.

V druhé části knihy vypráví Polák Tardewski, Maggiho přítel, o Renziho příjezdu do Concordie a jejich společném čekání na Maggiho ve Společenském klubu, přičemž zachycuje brilantní rozhovory o argentinské literatuře a jejím vztahu k evropské literatuře, o Borgesově a Arltově díle, zaznívají zde i promluvy dalších návštěvníků klubu – chudého ruského hraběte a místního básníka. Poté pokračuje ve vyprávění Renzi a zaznamenává Tardewského osud ztroskotance, jenž jako nadějný Wittgensteinův žák uprchl na začátku války do Argentiny, kde skončil jako soukromý učitel filozofie v provinčním městečku, cítí však, že toto je jeho pravá cesta, která ho odjakživa vábila. Liší se tak od svého krajana Witolda Gombrowicze, který se nakonec z Argentiny vrátil do Evropy a jeho dílo získalo světový ohlas. Po přečtení Hitlerova Mein Kampf si totiž Tardewski uvědomil návaznost jeho myšlení na evropskou novověkou filozofii. Jako nejhlubší dílo evropské literatury pak vnímá dílo Kafkovo.

Vít Kazmar v doslovu ke knize navrhuje interpretaci názvu (Respiración artificial) na základě stejných iniciál s argentinským spisovatelem Robertem Arltem. Tato interpretace je zřejmě dosti pravděpodobná, zvláště když Renzi obhajuje Arlta jako jediného moderního argentinského autora a vysvětluje, jak je jeho jméno a dílo zašifrováno v jedné z Borgesových povídek. Piglia tedy tímto svým prvním románem na Arlta navazuje, a dává tak „umělé dýchání“ moderní argentinské literatuře. Toto navázání se odehrává i v rovině jazyka – jen jazykem očištěným od lží je možné říci pravdu. Dvě hlavní postavy, Renzi a Tardewski, se snaží nalézt slova k vyjádření – Renzi v jakémsi vnitřním exilu touží zbavit své psaní falešné stylizace, Tardewski jako přistěhovalec (stejně tak Arltovi rodiče) má potíž mluvit cizím jazykem tak, aby byl důvěryhodný. I u dalších postav můžeme sledovat, jak používají slova k odhalení či zakrytí pravdy. Překladateli knihy Janu Hlouškovi se podařilo vytvořit přirozenou českou podobu tohoto mnohohlasí. Kromě jemné práce s jazykem je třeba na knize vyzdvihnout věrohodné postižení mrazivého setkávání minulosti s přítomností a fikce se skutečností a dále pak citlivou interpretaci argentinských i evropských dějin a kultury a jejich vzájemných vztahů.