Pětašedesátiletá spisovatelka Iva Procházková překvapila už před lety, když opustila docela dlouhou a mezinárodně úspěšnou kariéru spisovatelky knih pro děti a mládež, lemovanou významnými cenami z Česka i Německa, a pustila se do psaní detektivek. Nejprve jako scenáristka televizního seriálu Vraždy v kruhu (který mimochodem zrovna v těchto týdnech ČT reprízuje) a posléze jako autorka dvou podstatně lepších literárních prequelů Muž na dně (2014) a Dívky nalehko (2016). Jedná se o čisté whodunitky, nicméně přinejmenším ta první byla sympatická a v českém prostředí novátorská v tom, že největším padouchem příběhu byla oběť vraždy, k tomu navíc policista.

Letošní novinku Nekompromisně lze označit za thriller s politickým a konspirativním pozadím. Není to v českém prostředí úplná novinka: už v letech 2011 a 2012 napsal dva politické thrillery Michal Viewegh (Mafie v Praze a Mráz přichází z Hradu), v roce 2008 vyšel špionážní thriller Michaela Žantovského (vydaný pod pseudonymem Daniel Wolf) Ochlazení. Nekompromisně je námětem někde mezi nimi: hodně se tu řeší domácí problémy a politika (jako u Viewegha), ale na obojí mají výrazný vliv síly z Ruska (souboj hlavního hrdiny s ruskými agenty byl námětem Žantovského románu). Procházková přitom ukazuje, že strach z Rusů, některými lidmi občas vysmívaný jako rusofobie, může být skvělým zdrojem napínavého fiktivního příběhu.

Rusofobie v české společnosti a umění existovala odjakživa, někdy silnější, někdy slabší, obvykle záleželo na aktuálních dějinných událostech. Když pomineme komunistickou éru, v devadesátých letech (nejen) u nás rusofobii přiživily postsovětské ruskojazyčné gangy, v posledním desetiletí pak nahání strach čím dál agresivnější imperiální chování ruského státu a snaha ruské vládnoucí oligarchie udržet si pozice mimo jiné i mohutným a systematickým očerňováním a podrýváním demokratických a lidskoprávních institucí i ideálů na západ od svých hranic. Děje se tak jak kvůli posilování ruského vlivu ve světě, tak kvůli oslabování svobodomyslných snah v Rusku.

Není účelem této recenze rusofobii a její příčiny nějak analyzovat, není to ostatně ani tématem románu. Ten nicméně strach z Rusů chytře využívá v budování napínavé, věrohodné a pro mnoho čtenářů velmi deprimující zápletky. Děj začíná vraždou mladého kazménského novináře, který žije v Praze a na svých webových stránkách ustavičně kritizuje Rusko a jeho mocné, a to nejen politiky, ale také hráče v pozadí, zejména bohaté byznysmeny, kteří jsou s ruskými politickými špičkami propojeni stejnými zájmy, tj. udržením a rozšířením moci a bohatství. Právě takoví jeho vraždu zosnují a není to v knize vražda jediná. Vyšetřování se prolíná s příběhem nadějného českého politika, který kandiduje do Evropského parlamentu sice za standardní politickou stranu, avšak ve skutečnosti má v zádech opět vlivné Rusy a jejich obchodně-politické partnery.

Aby bylo jasno, co je Kazménie: Procházková vytvořila fiktivní postsovětský stát, jehož název pochází etymologicky nejspíše z Arménie a Kazachstánu, nicméně tamní válka připomíná spíše ruské vpády do Gruzie nebo na Ukrajinu. Do Kazménie se vydávají tři idealističtí přátelé a kolegové zavražděného mladíka, aby nejen slovy, ale i činy, tedy přímo v oddílech prohrávající kazménské armády, bojovali proti ruské agresi. Tahle linie románu je ta romantizující a méně věrohodná, „pravdolásková“ mládež do přímých bojů v zahraničí obvykle nevyráží; to spíše zastánci silových řešení, kteří se nacházejí obvykle mezi rusofily, přinejmenším dle několika málo doložených případů. Ale svůj účel v románu má, zejména v hořkém otevřeném závěru.

Jako thriller funguje Nekompromisně velmi dobře, rozhodně po převážnou část knihy. Procházková střídá perspektivy, takže děj sledujeme z pohledu obětí i vrahů, novinářů, policistů, politiků i oněch mladých romantiků. Všechny ty postavy jsou přitom plastické a uvěřitelné, autorka jim buduje zázemí i charaktery, nikdo tu není nápadně hloupý nebo naopak rafinovaný, byť ruští padouši a jejich pomocníci mají vždycky trochu náskok. Ale to patří k žánru, jehož pravidla si Procházková osvojila skvěle: umí vytvořit a udržet napětí, spád i čtenářské obavy o mnohé postavy. Není to samozřejmě bez chyb: některé peripetie partnerských a sexuálních vztahů vylíčí autorka poněkud kýčovitým stylem, v plejádě postav schází nějaký ústřední hrdina a finále postrádá gradaci a moment překvapení. Vše totiž dopadne, jak čtenář dlouho tuší: hlavní osnovatelé zločinů, kteří jsou známi vlastně už od počátku, jsou sice odhaleni, ale zůstanou nepotrestáni. I to ke konspirativním thrillerům patří, jen takovou zápletku zkušenější zahraniční autoři dokážou zakončit efektněji; i za cenu ztráty věrohodnosti.

V českém prostředí Nekompromisně působí osvěžujícím dojmem, zejména proto, že si řemeslně zručně pohrává s prvky, které mnozí berou místy až příliš vážně. Ne že by nebyl důvod k obavám, když další a další příklady z domova i ze zahraničí ukazují, že chování ruských elit je agresivní a nebezpečné. Ale než tomu čelit naivním aktivismem, je možná lepší napsat o tom napínavou, a přitom chytrou a uvěřitelnou fikci.