Evolučnímu zákonu navzdory nepřežijí EBS ti nejsilnější a nejodolnější, ale především ti, kdo se ocitnou ve správný čas na správném místě. Jedním z nich je romský mladík Mojmír Demeter, sirotek a vyučený kuchař. V době, kdy je EBS ještě daleko, vyráží do Jizerek za svou nevlastní babičkou. V chalupě bez televize a internetu tráví poklidné léto, chodí na vycházky se psem a stará se o nemocnou starou paní. Svět, který znal, se mezitím nenávratně mění; k Mojmírovi ale doléhají jen útržky zpráv, zprostředkované návštěvami z civilizace: cosi o záchytných stanicích pro nakažené, o zoufalých lidech zabarikádovaných ve svých bytech, o zhroucení institucí a infrastruktury. Dokud se Mojmír jednoho dne sám nevydá do údolí, aby zjistil, jaká je situace, ničemu z toho příliš nevěří.

Známá česká spisovatelka knih pro mladé čtenáře Iva Procházková napsala svůj román Tanec trosečníků už před patnácti lety, nové vydání letos z pochopitelných důvodů připravilo nakladatelství Práh. Dnešnímu čtenáři, se skutečnou pandemií již důvěrně obeznámenému, nezbývá než žasnout, kolik drobných detailů se autorce podařilo přesně odhadnout: reakci médií, počáteční nedůvěru a zlehčování, následnou paniku, záplavu fake news a rojení samozvaných odborníků, ale i takové maličkosti jako třeba zprávy o návratu vzácných živočichů do lidmi opuštěné krajiny.

Svůj příběh vypráví Mojmír Demeter v ich-formě, nespisovně a někdy trochu vulgárně, asi jako kdyby události líčil vrstevníkovi. Později se dozvíme, že se jedná o vyprávění nahrané na kazetu jako kronika pro příští generace. Jistá upovídanost a filozofování, které by si vševědoucí vypravěč nemohl dovolit, tak působí docela přirozeně:

„Když můžeš někomu splnit přání, měl bys to udělat – ať seš člověk, nebo hvězda. Jde o to, že čím víc našich přání se splní, tím rychlejc nám dojde, že vlastně není o co stát. Kdyby člověk dostal všechno, o čem je přesvědčenej, že to chce, za chvilku už by nic nechtěl. Pochopil by, že to, co má, je na jedný straně dobrý a na druhý straně stejně zbytečný jako to, co nemá, a tím pádem by byl šťastnej. Čím víc splněných přání, tím víc šťastnejch lidí. To je moje filozofie. Jesika říká, že moje filozofie je krávovina. Že v praxi funguje asi stejně jako komunismus.“

Přestože se Iva Procházková proslavila jako autorka knih pro dospívající a jedním z nich je i Mojmír, nálepka young adult by mohla dospělého čtenáře odradit, a to by byla škoda, Tanec trosečníků může zaujmout i jeho. Kniha nejde do hloubky, ale má spád, je napínavá a působí uvěřitelně. Strhující je především úvodní část: zlých náznaků postupně přibývá, ale probíhající hrůzy zůstávají nezobrazené, čtenář je tuší mimo zorné pole vypravěče. Atmosféra tak houstne díky nevyřčenému. Když Mojmír v klíčové scéně čeká na zastávce u silnice a postupně mu dochází, že už žádný autobus nepřijede, je okolní tíže hmatatelná, i když se vlastně vůbec nic neděje.

Zároveň ale Tanec trosečníků není ani klasický (post)apokalyptický román. S ohledem na autorčino obvyklé publikum obsahuje jen minimum násilných scén a v líčení hrůz nikdy nejde až na dřeň. Nahrává tomu i podstata EBS: nakažení se „hygienicky“ rozplynou a zůstane po nich jen hromádka oblečení. Konec světa tak slouží jako kulisa pro vnitřní proměnu hrdinů: každý se musí po svém smířit se ztrátou, připustit si, že nic nebude jako dřív, dospět a navázat nové vztahy.

Obnova světa před pandemií ani těžká budoucnost se neřeší: děj se odehrává převážně v době, kdy nemoc už odezněla a vzala s sebou drtivou většinu lidské populace, ale kolem stále vládne materiální dostatek: auto si stačí vybrat na ulici, na opuštěných benzinkách ještě mají plné cisterny a jídlo leží v supermarketech. Proti Tanci trosečníků působí drsně třeba i Den trifidů, o Cestě od Cormaca McCarthyho ani nemluvě. Recenzent se tak nemohl na konci románu zbavit dojmu, že přes všechny prožité útrapy a nebezpečí, kterému museli čelit, skutečně těžké časy hrdiny teprve čekají.

Ivě Procházkové se v roce 2005 podařilo napsat citlivě vyvážený, velmi čtivý, napínavý příběh se sympatickým hlavním hrdinou a působivou atmosférou, kterou starší teenageři na prahu dospělosti ocení a dospělého neurazí. Tanec trosečníků by si zasloužil nové vydání, i kdyby tam venku žádná pandemie zrovna neprobíhala.