Román Peggy Mädlerové Wohin wir gehen (Kam míříme) začíná v meziválečném Brně. Karel a Marta se jednou potkali v kině a zamilovali se do sebe. Avšak nemajetný český úředník a dcera z dobře situované německé rodiny, to není žádoucí konstelace. Protože Martini rodiče se sňatkem nesouhlasí, odcházejí novomanželé začátkem třicátých let do Liberce, aby zde začali společný život. Narodí se jim dcera Almut. Její osud a příběh jejího přátelství s Rosou jsou hlavní osou románového příběhu.

Němečtí komunisté a český nestraník za války
Rosini rodiče jsou Němci a zároveň aktivní členové komunistické strany. V době rozmachu sudetoněmeckého hnutí a rodícího se nacionalismu samozřejmě nezůstanou nepovšimnuti. Zatčení, vězení, koncentrační tábor, povolávací rozkaz – nacistický režim je důsledný a německou národnost v těchto případech nebere jako polehčující okolnost. Almutin otec Karel je naopak nestraník, povolání úředníka mu dává materiální jistotu a skýtá relativní klid i v době války. Ve volných chvílích se s dcerou a její kamarádkou vydává na výlety do okolí Liberce. Na tyto společné okamžiky prostého štěstí budou obě přítelkyně po celý život vzpomínat. Marta, Almutina matka, zůstává doma, stesk po rodném prostředí ji odvádí od reálného života. Píše si deník, díky němuž teprve po matčině smrti Almut tuto zamlklou ženu poznává a snaží se porozumět jejímu smutku.

Konec války neznamená konec utrpení. Nešťastnou shodou okolností ztrácí Almut oba rodiče krátce po sobě. Tragický skon matky, která neunese manželovu smrt, je ranou, která život třináctileté dívky nezvratně mění. Český původ po otci jí sice dává právo zůstat, není ale nikdo, kdo by se jí ujal. Rosa a její matka Ida, jediní blízcí, kteří jí zůstali, musejí odejít do Německa. Přes váhání a neochotu českých úřadů se Idě podaří, aby s nimi mohla odejít i Almut.

Politicky uvědomělá matka za časů NDR
Ida byla vždy přesvědčenou komunistkou a válečné události ji v těchto politických názorech jen utvrdily. V myšlenkovém aparátu NDR nachází ideovou oporu, která jí i ostatním nově příchozím má nahradit bývalý domov, zaplašit stesky po staré vlasti a naplnit potřebu sounáležitosti. V NDR se v poválečných letech záměrně nehovořilo o vyhnání Němců, ale o přesídlení. V jazykové rovině takové označení evokuje neutralitu, zdůrazňuje věcnost celého procesu. Důvod byl prostý, Němci přicházeli z východoevropských zemí, které podléhaly vlivu Sovětského svazu, bylo tedy nežádoucí stavět se k celému procesu negativně. Ostatně, dle oficiální legendy se všichni, kdo podporovali nacistický režim, nacházeli v západním Německu, nikoli v NDR. Tam přicházeli lidé budovat nový stát, začít nový život, ačkoli byl ve skutečnosti ve všech ohledech podřízen politické doktríně. Společenský pokrok a práce pro blaho všech se měly stát smyslem života uvědomělého občana nového státu.

Nesvoboda ničí i nerozlučné přátelství
Rosa i Almut dospějí, obě se stanou učitelkami. Almut je se svým místem v životě spokojená. Rosa ale nechce žít v zemi, kde nemůže svobodně projevit názor, a rozhodne se stát rolníků, dělníků a pracující inteligence opustit. V roce 1960, kdy ještě nestojí berlínská zeď, stačí jen do druhé části města přejet metrem. Svůj plán svěří jen Almut. Pro tu znamená odchod nejbližší přítelkyně nenahraditelnou ztrátu. Při vyšetřování se přítelkyně nedokáže zříct, jako to s naprostým přesvědčením udělá Ida. Ta ví, že socialismus nemůže tolerovat pochyby, natož odpadlíky, a připustit tak vlastní omylnost. Myšlenková doktrína je pro ni důležitější než vlastní dcera.

Systém však tvrdě trestá i ty, kteří své blízké včas neudali. A tak Almut na několik let ztrácí právo vykonávat milovanou profesi učitelky, muž, s nímž žila, ji opustí. Je jí přiděleno zaměstnání v dělnickém prostředí mimo Berlín. Tato tvrdá zkušenost ji naučí spoléhat se jen sama na sebe. Až když po letech založí rodinu, má opět komu důvěřovat. Přátelství s Rosou pokračuje po několikaleté odmlce v dopisech, cokoli se stalo, nemůže toto přátelství zničit. Osobně se obě ženy setkávají na pohřbu Rosiny matky, později se vídají pravidelně o prázdninách u Balatonu.

Životní paralely
Podobně pevné přátelské pouto přinese život i Almutině dceři Elli. Při práci v divadle poznává dramaturgyni Kristinu a brzy jsou z nich nerozlučné přítelkyně, které spolu vše sdílejí. I jejich životní cesty se však rozdělí. Elli odchází do Basileje a svůj život podřídí vztahu a vyvolené profesi. Kristina zůstává v Berlíně, po rozchodu sama s dítětem, a stará se o osamělou a stárnoucí Almut. Aby jedna mohla odejít, musí druhá zůstat.

Z románového děje jakoby mimoděk opakovaně vyplývají takto silné momenty, jež nás vedou k zamyšlení nad zásadními otázkami. Opakující se vzorec přátelství dvou žen s odstupem půl století nabízí srovnání a životní bilanci. Jestliže dříve životní prostor vymezoval politický systém, je to dnes zaměstnání, které vyžaduje nemalé kompromisy. Získává ten, kdo odchází, či ten, kdo zůstává? Které okamžiky v životě nesmíme promarnit, a přesto je míjíme? Nenahraditelná role přátelství, vědomí vlastních kořenů, pocit skutečné sounáležitosti jsou hodnoty, jejichž význam si při četbě plně uvědomujeme. Na otázku v názvu románu – Kam míříme? – je možno reagovat protiotázkou: Odkud jdeme? A odpověď by mohla znít: to, odkud přicházíme, určuje, kam směřujeme.

Lidské štěstí
Peggy Mädlerová (nar. 1976), promovaná kulturoložka, dramaturgyně a dramatička, se literárnímu zpracování života v bývalé NDR nevěnuje poprvé. Debutovala v roce 2011 románem Legende vom Glück des Menschen (Legenda o lidském štěstí), jehož název odkazuje k výstavě a publikaci z NDR šedesátých let Lidské štěstí. Hlavní postava románu, autorčino alter ego, tuto knihu najde patnáct let po převratu a s překvapením zjišťuje, jak mocně se bývalý režim snažil určovat soukromé životy svých obyvatel. Při třídění pozůstalosti se protagonistka románu ve vzpomínkách vrací do dětství a začíná rozkrývat, které střípky minulosti její rodiny jsou legendy a jaká byla skutečnost.

I nový román Peggy Mädlerové je pevně ukotven v poválečné NDR, ani zde však autorka neklade historické události a fakta do popředí. Dobové kulisy příběhu věrohodně načrtne několika tahy a zároveň dokáže vystihnout podstatné otázky, které si v životě klademe i dnes. Lze si přát, i s ohledem na nepřehlédnutelný český kontext, aby tato kniha vyšla v českém překladu. Také proto, abychom lépe porozuměli tomu, jak pokračoval či mohl pokračovat osud českých Němců po jejich vynuceném odchodu. V Německu kniha silně rezonuje i u odborného publika. Autorka za ni obdrží historicky významnou Fontaneho cenu, a to shodou okolností v roce 200. výročí narození tohoto prozaika. V květnové SWR-Bestenliste, prestižním žebříčku nejlepších knih sestavovaném literárními kritiky, získal román druhé místo, a předčil tak nejen novinku Saši Stanišiće, ale i Anke Stellingové, tedy vítězný titul letošní Ceny lipského knižního veletrhu.

Interview s autorkou