iLiteratura: Jste autorkou dvou románů, které si pochvalují čtenáři i kritici, a vedle toho působíte také na divadle. Která z těchto oblastí je pro vás dominantní?
Peggy Mädler: Potřebuji oba tyto světy a myslím, že se velmi dobře doplňují. Po spíše osamělé činnosti, jako je psaní, si potom na divadle užívám práci v týmu, sdílenou zodpovědnost a bezprostřední výměnu názorů. A pak mě to zase táhne zpátky k psacímu stolu.

iLiteratura: Divadelní svět a s ním spojené profese se promítly i do vašeho druhého románu Wohin wir gehen. O své prvotině jste jednou v rozhovoru pro deník Die Zeit prohlásila, že románová protagonistka Ina se asi z padesáti procent překrývá s mimoliterární postavou Peggy Mädler, sama jste její alter ego. Lze podobný model vystopovat i v druhém románu? Určité indicie tu přece jen jsou: Kristine působí jako divadelní dramaturgyně…
Peggy Mädler: V druhém románu mi nešlo o autobiografickou perspektivu – ačkoli samotná přátelství jsou pro mě v životě velmi důležitá a motiv přátelství opravdu hraje v tomto románu velkou roli. Skutečnost, že postava Kristine pracuje v divadle jako dramaturgyně, souvisí spíše s pragmatickými důvody. K románu jsem si chystala velké rešerše a začala jsem psát právě v době, kdy se mi narodila dcera. Pro postavu Kristiny jsem chtěla nějaké povolání z kreativní oblasti a zároveň aby pracovala na volné noze, aby měla zkušenosti s profesní nejistotou a s tím, že je kvůli práci často na cestách. Scházel mi ovšem čas, abych udělala interview třeba s nějakou grafičkou na volné noze. A tak jsem se z časových důvodů rozhodla, že využiju, co sama už velmi dobře znám: divadlo.

iLiteratura: Váš debutový román Legende vom Glück des Menschen (Legenda o lidském štěstí) vyšel v roce 2011 a už rok nato jste pobývala v Brně na dvouměsíčním stipendijním pobytu. Tou dobou už jste střádala materiál na novou knihu, která nakonec vyšla loni. Odjížděla jste tehdy do Brna s jasnou představou, po čem vlastně chcete pátrat?
Peggy Mädler: V Brně jsem byla v rámci tandemu s Kateřinou Tučkovou. Já jsem v Brně strávila dva měsíce, květen a červen 2012, a ona pak o několik měsíců později zase dva měsíce v Berlíně. Tou dobou už jsem byla rozhodnutá, že část mého románu se bude odehrávat v Česku. Chtěla jsem trochu poznat krajinu a jistě taky dělat rešerše, jenom jsem měla ještě docela málo konkrétní představy, co tak asi hledám. A tak jsem vysedávala v Moravské zemské knihovně a nechala jsem si donést všechny knížky a časopisy z období mezi lety 1900–1945; tento časový rámec byl zatím to jediné, čeho jsem se mohla přidržet. A protože neumím česky, musely to být logicky jen knihy německé. Četla jsem tedy všechno možné, články k morfologii, učebnice z té doby, historii hornictví, katalog k německo-české výstavě v Liberci v roce 1906 atd. Část z těchto rešerší se promítla do románu, materiál mě inspiroval a zároveň mi dal určité povědomí o jazyce, resp. dikci té doby. A kromě toho mi pomohla Kateřina Tučková, která mě seznámila s mnoha mladými českými vědci, kteří se zabývají dobou odsunů z Československa. To mě také zajímalo, protože šlo o druhý faktor, s nímž jsem pro knihu počítala: tou dobou už jsem věděla, že hlavní postava románu Almut po válce musí z Československa odejít.

iLiteratura: Dostálo Brno vašim původním představám? Nebo je i předčilo?
Peggy Mädler: Miluji Brno, a proto jsem do charakteru Almutiny matky, která se v roce 1930 z Brna odstěhuje a odejde s mužem do Liberce, vepsala hluboký stesk po tomto městě. Brno je město, kde mi bylo od samého začátku dobře.

iLiteratura: Názvy obou vašich dosud vydaných knih – Legenda o lidském štěstí a Kam jdeme, resp. míříme – se dotýkají klíčových existenciálních otázek. V prvém případě ukazujete, jak socialismus lidem diktoval štěstí. Pod jakým diktátem žijeme dnes?
Peggy Mädler: Pod určitým diktátem individualismu, řekla bych opatrně, přičemž si nejsem jistá, jestli je diktát to správné slovo. Stejně jako je štěstí existenciální a výsostně subjektivní prostor každého člověka, je také individualita existenciální a zároveň osobní prostor svobody. Ale individualita se může stát i normou, skoro i jistým tlakem anebo „obchodní“ značkou.

iLiteratura: V románu Wohin wir gehen se zamýšlíte nad novými životními začátky, nad odchody z prostředí, které je člověku důvěrně známé, protože se v něm narodil nebo tam nějakou etapu svého života strávil. A pak najednou má začít jinde. Rozrostl se příběh vašeho románu i v důsledku evropské migrační krize, která vrcholila na podzim roku 2015, kdy nejen do Německa mířila vlna uprchlíků?
Peggy Mädler: Když jsem začala psát román, který měl vyprávět různé příběhy lidí putujících z místa na místo, věděla jsem brzy, že v něm budu chtít vyprávět mimo jiné i příběh odsunu. Když se pak v Německu rozpoutaly četné diskuse o uprchlících ze Sýrie, Iráku a severní Afriky, měla jsem dojem, že se o dnešních uprchlících mluví s podobným pohoršením a nedůvěrou, jako se po válce mluvilo o mnoha odsunutých – anebo jako v roce 1989 o lidech z NDR, kteří v prvních týdnech a měsících po pádu Berlínské zdi utíkali dál a dál do Západního Německa a hledali útočiště v tamních nouzových ubytovnách, protože měli strach, že zeď přece jen zase znovu zavřou.
V NDR se o lidech odsunutých po válce ani o jejich zkušenostech nemluvilo a myslím, že toto mlčení trvá i v současnosti. Sama když jsem v 28 letech četla divadelní hru Heinera Müllera nazvanou Die Umsiedlerin (Přesídlenkyně), netušila jsem, koho tou titulní „přesídlenkyní“ vlastně myslí. Nejdřív jsem si myslela, že je to prostě nějaká nová statkářka. Půdní reformu v NDR jsem dobře znala ze školy. Ale o cestách lidí odsunutých na konci války jsem jako dítě nečetla ani neslyšela vůbec nic. Jejich zkušenosti nebyly v NDR otevřeným narativem.

iLiteratura: Pro dnešní čtení jste zvolila ukázku zhruba z poloviny románu, z kapitoly odehrávající se ve východoněmeckém Kirchmöseru. Díky citovanému dopisu známe i přesné časové určení: rok 1947. Proč jste vybrala právě tuto pasáž?
Peggy Mädler: Od lidí, se kterými jsem se v roce 2012 seznámila v Brně, jsem se toho o životě Němců v Československu a o době odsunů dozvěděla tolik! Jsem jim za to moc vděčná. Proto jsem vybrala ukázku, která líčí příchod do Německa, resp. do sovětské okupační zóny. Tento příchod často znamenal ledacos, ale nikdy nebyl jednoduchý. Postavy už se sice nacházejí na jiném místě, ale nesou si v sobě pochopitelně svůj domov a své dosavadní zvyklosti, a místním tím pádem připadají cizí. Almut je v té době 14 let, nepřišla jen o svůj domov, ale i o rodiče. Spolu se svou kamarádkou z dětství Rosou a s její mámou Idou se teď snaží nějak začít znovu v braniborském Kirchmöseru, kde se zároveň odehrává rozsáhlá společensko-politická proměna.