Sedí u starého, masivního psacího stolu, deska je napadená červotočem, dvířka na pravé straně, za nimiž je uložený papír, nedoléhají, musí se do nich přivřít kousek kartonu, pak to jde. Mezi ukazovákem a palcem sevře list a opatrně ho upne do psacího stroje.

Továrna na vlajky, Zwickau, Sasko
12. ledna 1947

Objednávám tímto výrobu tří modrých praporů pro svaz Svobodné německé mládeže v Kirchmöseru. Prosím o urychlené sdělení, dokdy můžete prapory dodat.

Čest!

Kůži na prstech kolem nehtů má tmavší než písmena na papíře. Odstavec, odstavec, odstavec, nový řádek, pak jeho jméno, Peter Weigel, vedoucí svazu v Kirchmöseru. Na okresním vedení v Genthinu už mají i razítko, kulatý, fialový otisk na papíře, Svobodná německá mládež, Jerichow II, to už nějak vypadá. I kancelář okresního vedení už nějak vypadá, ale tady, odstrčený do malého, studeného kumbálu, kde to páchne po shnilých bramborách, jak v takovém prostředí získat lidi pro novou věc? To už radši dělá nábor na letních slavnostech nebo při dožínkách anebo rovnou v tančírně u jezera. Dosud 87 členů plus dvě nedávno doručené přihlášky: Rosa Steinerová, 16 let, a Almut Horáková, 14 let, ještě je nezpracoval, minus tři, Margot Schindlerová, Waltraud Taubeová a Herbert Krömer, 16, 16 a 18 let. Oznamujeme tímto vystoupení ze svazu Svobodné německé mládeže v Kirchmöseru, o kterém se podepsaná (Waltraud Taubeová) v podstatě ještě ani nic nedozvěděla, protože se stále nekonala ani společná družná odpoledne, ani kulturní večery v domě mládeže, neboť dům mládeže, přislíbený na ustavovací schůzi, kde by se tyto akce (Herbert Krömer) měly pořádat, dosud nebyl otevřen. Čím to? Genthin přece dům mládeže už dávno má. A proč, táže se pak dál v dopise (načmáraném na čtverečkovaný papír) Margot Schindlerová, která už několik měsíců neúspěšně hledá učitelské místo, proč vlastně není možné tady v Kirchmöseru konečně otevřít mateřskou školu?

Dopisy s prohlášením o vystoupení ze svazu bez odpovědi přeposílá dál – v šedé obálce, na adresu okresního vedení. Copak to Margot, Waltraud ani Herbert nevidí? Jistě, dětí by bylo v Kirchmöseru dost, podle posledního sčítání má město 6826 obyvatel, z toho 2378 přesídlenců, a každý ví, že už dlouho tu scházejí prostory nejen na školku. Z východní školy je lazaret, na západní škole probíhá výuka na směny jen v sedmi spoře vytápěných třídách, v každé je na 60 žáků, ráno první směna do 12.45 hod., čtvrt hodiny přestávka, potom od 13 hod. druhá směna. Prostory pro dům mládeže, kde by se konaly kulturní a společenské večery, i tělocvičnu má svaz Svobodné německé mládeže předběžně dostat až ke konci roku. Jestli sem však v příštích měsících dorazí další vlna přesídlenců, bude pro ně tělocvična stále nutná jako noclehárna, neboť v prvé řadě se tady a všude jinde nedostává místa na bydlení, a pak užívání svazem Svobodné německé mládeže k mému politování (táborového vedoucího karanténního tábora v Kirchmöseru) nebude v dohledné době možné.

Řekněte tedy sami: Čím to všechno je? Dobou – a tím, co jsme jí přivodili. A jak by se to mělo změnit? Časem – a tím, co se nám do budoucna podaří díky společnému úsilí. Nikoli malicherné sobectví, ale semknutá, jednotná vůle je zárukou lepšího života. S námi, s mládeží, přijde síla, která je potřebná, abychom mohli vybudovat nové Německo.

(…)

Praská to, když u otevřeného okna párkrát potáhne z cigarety, kterou si ubalil, tabák nastavil sušenou mátou. Bílá oblaka kouře stoupají chladným vzduchem. Naříkání nepomůže, klesat na mysli o to méně. V novém roce, který právě začal, a v nové době, jež právě začala, budou třeba lidé, kteří převezmou zodpovědnost, a on, Peter Weigel, potřebuje tři zářivě modré prapory, aby bylo vidět, že tančírna u jezera nebo třída v západní škole, třebaže jsou jen přechodným řešením, anebo i jeho malý, vlhký kumbál mají oficiální ráz veřejné organizace.

A také pro Idu Steinerovou je zapotřebí oficiální ráz veřejné organizace, aby bylo konečně vidět, že ona v žádném případě není jako jedna z té spousty hladových přesídlenců. Nechce mít nic společného s lidmi, kteří vědomě či slepě padli do náruče fašismu. Kteří si ušpinili ruce nebo mysl anebo obojí. Kteří se dopustili životních a myšlenkových přehmatů, kteří teď, když je ztracená kdysi tak vítaná a oslavovaná válka, ztratili i všechno ostatní, veškerý majetek, zemi i své blízké. Ještě méně společného však chce mít se zdejšími, kteří všem nově příchozím nadávají do uprchlické a příživnické sebranky, do ničemů a přeběhlíků, protože sami zdánlivě neztratili nic nebo ještě neztratili dost. Ve skříních z dubového dřeva mají ještě vyskládané knihy s černým hákovým křížem, jako tahle Elfriede Riebauerová, u které jsou na základě úředního přípisu ubytované. Riebauerové knihy ona sama, Ida Steinerová, bez okolků vyhodila z okna. Jen ať si křičí a vříská a stěžuje si na svůj úděl a úřední přípis, ať se střídavě dovolává Boha nebo svého muže, který je nejspíš ve válečném zajetí. Polovinu nábytku už Riebauerka stejně dala nebo nechala dát pryč, kdoví, kde jsou teď ty věci ukryté. Každopádně v pokoji jsou všude vidět světlá místa na zdech. Takže bílé skvrny pro uprchlickou holotu místo skříně, pohovky nebo příborníku. Aspoň že kamna dobře táhnou, kdyby tak i uhlí bylo. Také kuchyně je podle oficiálního přípisu určena ke společnému užívání a Ida Steinerová na tom trvá, i když holky by radši jedly v pokoji. Těmhle lidem se nesmí ustoupit ani o píď, vysvětluje Rose a Almut, protože k čemu je nám pak nová doba, když slovo budou mít pořád ještě fašisti a vydřiduši jako Riebauerová. Jedí tedy suchý žitný chléb u německého stolu, a když dostanou na lístky i nějaký tvaroh, umíchají z něj bryndu k mizerným bramborám s trochou cukru a octa v německé porcelánové misce. A pak se uloží k spánku v dobré německé ložnici a vyspí se, kručícímu žaludku navzdory, lépe než Elfriede Riebauerová, na kterou i ve snu dotírají všichni ti cizí lidé a jenom ji sužují.

Jen Almut leží dlouho ve tmě a nespí, oči se jí znovu a znovu zalévají slzami, přitom ji to tak mrzí, že pořád pláče. Večer před spaním je to nejhorší, Rosa ji pak pevně obejme. Tiše jí brouká do ucha. Občas, když leží ve tmě, přivinuté k sobě, zachumlané v tlustém svetru, čepici, rukavicích a šále a v hlavě i na prsou se to trochu upokojí, představuje si Almut, že by s Rosou byli poslední lidé na tomto světě, dva lidé v širém neomezeném prostoru, a v této představě neexistuje čas, není už v něm minulost, přítomnost ani budoucnost, jen tiché broukání a pocit sounáležitosti, který jí ztěžka a teple uléhá na víčka. Pak to ale zničehonic vedle zaskřípe, teta Ida se obrací ve spánku a ta myšlenka je zase pryč. Přes den je to lehčí, i když Almut pálí oči únavou a zimou. Už několik dní skoro bez ustání sněží a pořád fouká hrozně ledový vítr. Párkrát už bylo minus šestnáct a kolem Tří králů dokonce minus dvacet stupňů.

A přitom sem pořád přicházejí noví lidé nebo jdou dál, ne na valníku jako oni před dvěma měsíci, ale pěšky. Někteří dokonce nemají v botách ani punčochy. Almut se při pohledu na nahou kůži rozklepe. Jen pomyšlení, že by tam mohli být i rodiče. Pomyšlení navzdory tomu, co dobře ví, ani připustit si to nechce. Časem to bude lehčí, Rosa říká, že si to musí každý večer znovu přeříkávat a nakazovat. První týdny a měsíce byly zlé a první týdny a měsíce pominuly. Den, kdy přijely vlakem do Německa, byl zlý a ten den pominul. I Vánoce byly zlé. Neohlížej se, dívej se dopředu. Po zlé noci přijde další den. Minulou noc viděla Almut ve snu maminku, její tvář se k ní skláněla nad postelí a ta postel stála u nich doma; a ona přesně věděla, že jakmile se pohne, obraz okamžitě zmizí. Doma, jak to zní cize, když už tu není nikdo, koho člověk zná. Dlouhé copy si Almut s Rosinou pomocí ustřihla ještě v Liberci. S mikádem teď vypadá mnohem vážnější a o něco starší než na svých čtrnáct let a i se tak cítí. Občas jí připadá, že v Liberci nezůstaly jen její copy, ale i kus jí samotné (Sama sobě jsem se trochu odcizila). Občas si sebe a své spletené dívčí copy prohlíží ve fotoalbu, které si přivezla. I Rosa teď nosí vlasy nakrátko, s postranní pěšinkou z čela a zastrčené za uši. Jediný pohyb hlavou pak všechno zase ihned změní, a jak pěkně zcuchaně vypadají její husté nezkrotné vlasy teď v mrazivém větru. Také Rosa vypadá starší, ale zároveň kurážnější. (A lidé nás přitom mají za sestry, prostě jen proto, že jsme pořád spolu.)

Vedoucímu mládežnické organizace v Kirchmöseru
Zwickau, 5. února 1947
Předmět: Vaše poptávka ze dne 12. ledna

Lituji, že pro Vás v tuto chvíli nemohu připravit nabídku na výrobu praporů, resp. dodávky praporoviny, neboť v současné době nemám dostatek látky. Pokud byste však byl schopen poskytnout potřebný materiál, mohl bych z něj ihned po dodání žádané zboží vyrobit. Jedná se přitom o viskózovou střiž v podobě příze nebo vloček, tkaní látky by proběhlo co nejrychleji, a dalo by se dokonce počítat s tím, že bych od spřátelené tkalcovny mohl získat chrpově modrou na barvení.

S úctou

Továrna na vlajky, Zwickau, Sasko