iLiteratura.cz: Úspěch vašeho debutového románu Jak voják opravuje gramofon vpadl do vašeho studia na lipském literárním institutu. Jak poznamenal jeho další pokračování a vlastně celý váš život?
Saša Stanišić: Mnoho se nezměnilo. A nebylo to ani tak, že bych vydělal nějaké spousty peněz. Ale hodně jsem s knihou cestoval na čtení do zahraničí. A tak jsem mohl o tématu knížky – o válce a emigraci – mluvit s mnoha a mnoha lidmi. Pro autora je to velký dar, když může sdílet, co mu připadá velmi důležité, a čtenáři mu vyprávějí vlastní zkušenosti, takže pak člověk může dál spřádat příběhy vlastní knihy.

iLiteratura.cz: Další román Noc před oslavou následoval po osmi letech. To je relativně dlouhý odstup. Co ho způsobilo?
Saša Stanišić: Nikdy jsem si nepřipadal jako „spisovatel, který dělá kariéru“. Čili nikde nebylo předem psáno, že vůbec nějaká druhá knížka bude. Teprve když jsem asi čtyři roky od prvního románu dostal další nápad – vyskládat mozaiku malé vesnice –, rozhodl jsem se, že budu zase psát.

iLiteratura.cz: Román Noc před oslavou se odehrává ve Fürstenfelde, v severovýchodní části Německa zvané Ukerská marka. Na mapě tam najdeme podobně znějící Fürstenwerder. Byla tato obec reálným předobrazem fiktivní vesnice, nebo jde jen o humornou narážku?
Saša Stanišić: Dnešní čtenáři ve fikci často hledají „realitu“. Myslím, že to není nic dobrého, člověk koneckonců píše román, a ne odbornou knihu. Přesto se určitá podobnost s Fürstenwerderem nedá popřít. Dělal jsem tam rešerše a zabýval jsem se zajímavými životopisy místních.

iLiteratura.cz: Když to tedy v jistém smyslu předloha byla, jak místní obyvatelé reagují na dopsanou knihu? Některé postavy jsou zčásti karikovány, líčíte je docela ironicky a s humornou nadsázkou…
Saša Stanišić: Reagovali vlastně docela dobře. Od začátku to byla hra s otevřenými kartami, to znamená, že ti, se kterými jsem mluvil v souvislosti s rešeršemi, věděli, že z toho pravděpodobně něco udělám – že budu psát knížku. Tím, že se o tento kraj málokdo zajímá a zmínka o něm padne nanejvýš v souvislosti s něčím negativním, byli lidé na román dokonce i trochu hrdí. A teď už ho využívají v rámci rozvoje cestovního ruchu jako lákadlo pro turisty…

iLiteratura.cz: Máte v románu nějakou obzvlášť oblíbenou postavu?
Saša Stanišić: Paní Kranzovou. Je to stará malířka, která zažila podobný životní předěl jako já. Taky musela za války opustit svou zemi, ovšem zachází s touto zkušeností úplně jinak než já. Tvrdí, že domov je tam, kde člověk něco dělá a kde se vyzná, takže maluje stovky obrazů své vesnice a krajiny, vrývá si tak do paměti všechny detaily a stane se tak legendou a nepostradatelným členem společenství.

iLiteratura.cz: Kniha načrtává živý portrét vesnice. Jako účinný jazykový prostředek jste využil kolektivní hlas celé vesnice, za celé společenství promlouvající „my“. Je to docela neobvyklá volba, která může čtenáře úplně na začátku trochu iritovat, než pochopí, kdo tu vlastně mluví. Jak vlastně vznikla tato stylizace?
Saša Stanišić: Odpověď bude možná trochu banální: v jednu chvíli jsem měl při psaní příliš mnoho jednotlivých hlasů, látka se tím regulérně rozpadala. Potřeboval jsem tedy hlas, který to propojí, který bude stát „nad“ postavami. A protože se v provincii „my“ často používá, aby se zdůraznilo, že jde o celé společenství, ale i za účelem vymezení, co všechno k tomuto „my“ nepatří, připadalo mi, že je to vhodné pojivo, kterým zachráním strukturu a zároveň zachytím i jednu z charakteristik provincie.

iLiteratura.cz: Důležitou postavou románu je také částečně personifikovaná liška, která se v českém vydání dostala dokonce na obálku. „Personifikací“ myslím zejména fakt, že tato „postava“ mluví, jakkoli je její řeč zjednodušená a odpovídá perspektivě zvířete, nikoli člověka. Zastupuje tato postava v obecnějším smyslu hlas přírody?
Saša Stanišić: Ano, tak trochu ano. I když je to všechno jen veliká iluze, domnívat se, že víme, co si zvířata myslí. A já to upřímně řečeno ani nemám rád – polidšťování světa zvířat. Ale v tomto případě jsem to „projednou zkusil“ a dal zvířeti vlastní řeč, která je sice v základu němčinou, ale je to zvláštní, „hranatá“ němčina, tím že liška nezná všechny pojmy lidského světa a musí v jazyce zkoušet všemožné okliky.

iLiteratura.cz: České vydání románu má název NOC před oslavou, titul tedy explicitně zdůrazňuje to, co se v románu několikrát opakuje – „taková to byla noc“, noc magické síly, noc mimořádná, během které je odvyprávěno asi čtyři sta let vesnické historie. Nevadí vám tato změna v názvu?
Saša Stanišić: Ani ne. Myslím, že překladatel i nakladatel měli dobré důvody, kvůli kterým titul pozměnili. Děj se koneckonců z velké části odehrává právě této noci, takže titul není nijak zavádějící.

iLiteratura.cz: Román byl přeložen do mnoha jazyků a při té příležitosti se konala také pracovní dílna pro překladatele, kteří mohli s autorem konzultovat nejasné pasáže. Týkaly se dotazy překladatelů do různých jazyků stejných, příp. podobných míst v textu, anebo šlo o naprosto rozdílná témata?
Saša Stanišić: Bylo to tak i tak. Často jsme se zastavili u určitého místa, většinou tam, kde jsem si troufl v němčině na něco nového, třeba na jazykovou hříčku nebo nějaký neobvyklý obrat. Občas to ale něco překvapilo jen jednoho překladatele a všem ostatním to přišlo zajímavé a snažili se to ve svém jazyce také vymyslet nějak nově.

iLiteratura.cz: Při čtení v Praze (únor 2016 při prezentaci českého překladu – pozn. red.) byla avizována vaše nová kniha, na které jste ještě v únoru pracoval, a přitom má vyjít ještě letos na jaře. Prozradíte o té novince víc?
Saša Stanišić: Kniha už je hotová, vychází v nakladatelství Luchterhand 9. května. Jmenuje se Fallensteller (Ten, co klade pasti) a je to soubor povídek. A je fakt super…