Stálice školních čítanek už více než století, sbírka ponurých balad Kytice od Karla Jaromíra Erbena, stále znovu láká k adaptacím. V průběhu deseti let se dočkala také dvou komiksových. Nejprve v roce 2006 vydalo nakladatelství Garamond soubor připravený studenty nebo čerstvými absolventy pražské FAMU, loni na podzim vyšlo zpracování nové, od kreslířů o generaci mladších. A s filmaři je ostatně také propojené, protože spolumajitelem nakladatelství Transmedialist, které má podle svých internetových stránek propojovat různá umělecká média, je syn slavného filmového režiséra Jorik Jakubisko. Jestliže ovšem páteř deset let starého souboru tvořili studenti nebo absolventi katedry animace (či nových médií) v čele s Kristýnou Dufkovou a Adrianem Kukalem, zatímco čistokrevným komiksovým tvůrcem tam byl vlastně jen Tomáš Chlud, tentokrát už je procento komiksových kreslířů podstatně větší, byť zatím nejde o žádná známá jména. Snad s výjimkou Kateřiny Bažantové, která už svou precizní realistickou kresbu předvedla v několika kratších pracích. Její Dceřina kletba mezi ostatními rozhodně vyčnívá jakousi klidnou, samozřejmou bravurou, která si vystačí i s fádním řazením čtyř oken na stránku. Kreslířka tu vědomě navazuje na časopisecké a knižní ilustrátory minulého století, srovnání se nabízí třeba s Gustavem Krumem.

Objevem souboru je ovšem Karel Cettl, dosud známější spíše jako paleontolog a kreslíř dinosaurů. Jeho Vrba vyniká jistou linkou plnou detailně vykreslených tváří (jediná výtka může směřovat k tomu, že někdy jsou ty tváře vráskami, pihami a dalšími „nečistotami“ až přehlceny), působivými tlumenými barvami, které ale přecházejí i do vypjaté exprese, a také vynikající prací se stínováním, což je disciplína zvláště těžká v plnobarevném realistickém komiksu. Kdyby jeho kresbu spatřil nějaký americký vydavatel, asi by ho neváhal angažovat, protože Cettlova kresba jako by vypadla z kvalitního amerického mainstreamu a v tomto ohledu (byť zatím na podstatně menší ploše) hravě překonává dosavadního českého mistra v této disciplíně Michala Suchánka, natož zatím hlavně hodně ambiciózního Jonáše Ledeckého.

Výrazný je také styl Petra Holmana, s robustními ostrými linkami a opět výtečným užíváním barev a stínů, báseň Holoubek navíc ladí do noirové atmosféry, což k předloze pasuje podstatně lépe než třeba vypjatě, až křečovitě karikaturní kresba Vladimíra Strejčka k Polednici. Ostatní už představují spíše průměr, byť například úvodní černobílý Poklad od Tomáše Motala má silnou atmosféru. Překonaně vyznívá kombinace fotografií a kresby ve Svatební košili Marca Turiniho, jinak zručného italského kreslíře, který dlouhodobě žije v Česku: je příliš nepřehledná až chaotická, má asi působit hrozivě, ale ve výsledku spíše nudí. Nezachrání to ani zajímavý nápad s usazením do doby první světové války.

Vydavatelé se zároveň pokusili nenápadně propojit jednotlivé komiksové povídky více či méně nápadnými symboly, které byly zřejmě součástí zadání pro kreslíře. Nejviditelnější je přítomnost K. J. Erbena v každém komiksu, někdy přiznaně (když je nakreslen jako vypravěč v prvním a posledním okně) či alespoň nápadněji (v Pokladu vypráví v roli vojáka v zákopech první světové), ale většinou skrytě, v jakémsi hitchcockovském mihnutí se; pouze ve Vodníkovi se kreslíř omezil jen na to, že jeho jméno vepsal do vyrytého srdce. Opakují se i další prvky: oči bez zorniček, křížky, bible a zvonce, těžko soudit, zda je kreslíři použili v záměrné shodě, či bezděky, protože s Erbenovými básněmi jsou (snad až na ta prázdná bělma) tradičně spjaty. Co naopak citelně schází, je představení zařazených kreslířů, z valné většiny neznámých; od editorů by si zasloužili alespoň pár biografických řádek. Ostatně jejich jména nejsou uvedena ani u samotných komiksů, ba ani v obsahu, je nutné si je dohledat na zadní záložce.

Oproti zmíněné deset let staré Kytici je posun patrný především v jakémsi dospělejším, vážnějším a hororovějším pojetí. Z tehdejšího souboru by v tom dnešním obstála jenom netradičně interpretovaná úvodní báseň, jejíž komiksovou verzi tehdy pojala Daniela Horáčková jako akční horor o pomstě zavražděné matky hamižným dospělým synům. Ostatní měly spíše charakter pohádky pro děti či parodie. Nic takového tentokrát v Komiksové Kytici (snad s výjimkou zmíněné Polednice) nenajdeme, vše je místy až urputně vážné a osudové.

Výběry podobného druhu bývají vždycky nevyrovnané a nevyhnul se tomu ani tento. Ale přinejmenším další tvorbu Kateřiny Bažantové, Karla Cettla a Petra Holmana se rozhodně vyplatí dál sledovat.