Brazílie. Mohutný gigant, podle odhadů za patnáct let jedna z největších ekonomik světa. Země, jejíž osudy určují dvě megaměsta: São Paulo a Rio de Janeiro, v nichž se divočina panenské přírody prolíná s chladným dechem velkoměstské anonymity. Místní spisovatelé i mnozí cizinci jako například i u nás známý Holanďan Cees Nooteboom či Francouz Blas de Roblès se dost často pokouší vystihnout mnohovrstevnatou tvář tohoto kolosu, v němž se jakémukoli zjednodušujícímu popisu vzpírá téměř 200 milionů lidských osudů.

Maso zabalené do zpráv
V češtině však právě vychází skvěle přeložená sbírka povídek nazvaná Noční let, z pera jednoho z nejzajímavějších současných brazilských spisovatelů Sérgia Sant’Anny (1941). A mikrosvět jeho příběhů, který se často rodí ze zpráv denního tisku, z bulvárních novin nebo oznámení o vraždách či sebevraždách, přesně zachycuje nejrůznější vrstvy a odstíny brazilské společnosti. Příběhy státních úředníků, manažerů farmaceutických firem, nuzáků a znuděných snobů však v žádném případně nejsou pábitelskými světy bizarních postaviček žijících v panelácích a filozofujících po hospodách. Autor povídek pracoval jako vysokoškolský profesor a státní úředník a dokáže mistrně popsat globalizované prázdno života střední třídy. A dělá to tak dobře, že silné náměty jeho příběhů posloužily také jako předobrazy několika úspěšným brazilským filmům.

Metoda, kterou Sérgio Sant’Anna používá, není nijak objevná, vždyť např. Lorcova Krvavá svatba také vznikla na motivy novinové zprávy o jedné vraždě v jižním Španělsku. Nositel nejvýznamnějších brazilských literárních ocenění, scénárista a dramatik Sérgio Sant’Anna však zápletku z novinového článku literárně nezpracovává. Spíš ji nechává na své hrdiny dopadat jako závaží, které jim někdo nečekaně shodil na hlavu. Hlavní hrdinka povídky Balené maso nalezne zprávu o brutální vraždě a znásilnění mladé dívky v novinách, v nichž je zabalené maso. To maso koupila na nejlahodnější brazilskou specialitu – svíčkovou Stroganoff, kterou chce připravit svému potencionálnímu milenci. Ze zprávy však dostává záchvat panické úzkosti, o němž pak vypráví svému psychoanalytikovi. Vzniká tak svébytný svět příčin a následků, v němž má každá krutost další dopad i poté, co ji pohltí nové zprávy o dalších katastrofách a událostech.

Mravenci domácí a vesmír
Spojovacím článkem všech povídek je především samota velkoměstského člověka, „který si je jistý jen smrtí a věčností“, podávaná na mnoho způsobů. Postavy Sérgia Sant’Anny však nejsou pouhými politováníhodnými oběťmi. Naopak, každá z nich se se svou samotou utkává, seč jí síly a vynalézavost stačí.

Stařenka se zeleným zákalem z příběhu Mravenci domácí se navzdory své zoufalé situaci bytosti zcela závislé na pomoci příbuzných snaží zahlédnout svou sounáležitost s vesmírem, se světem na druhém břehu, do něhož odchází. „Stará paní podobná malému mravenci ve svém nepatrném prostoru, ozářeném světlem lampy, upínala roztěkané myšlenky k mohutným a neviditelným skutečnostem, ke hvězdám vysílajícím mimořádné světlo miliony světelných let“. A přestože jsou všichni spisovatelovi hrdinové takovými mravenci domácími v mnohasetmilionovém brazilském mraveništi, každý má v sobě velký kus lidské důstojnosti. Snad nejvzácnějším druhem oné důstojnosti oplývá rozvedený, plešatý muž, bývalý státní úředník, který pod jménem Gorila volá neznámým ženám a zapřádá s nimi rozhovory. Povídka Gorila je z celého souboru nejodvážnější, protože osud hrdiny je nahlížen jak z pohledu volaných žen nebo policistů, tak prostřednictvím samotných hovorů, nebo ohořelých zbytků textů, které po sobě Gorila zanechal. Vzniká tak ironická a především tragikomická koláž vjemů, dialogů a absurdit, v níž však hlavní roli hraje pocit, že láska a porozumění se dají vykřesat i z té nejkurioznější situace, jakou je třeba vzkaz nahrávaný do záznamníku mrtvé ženy.

Návrat z temnot
V Brazílii je experimentální povídkářská tradice velmi živá a český čtenář má k dispozici mimo jiné i skvělý soubor delších povídkových próz z roku 1982, který vyšel pod názvem Pět brazilských novel. Poetika Sérgia Sant’Anny však nespočívá v hledání originálního jazyka nebo formy, je to spíše poetika podobná francouzským filmům šedesátých let. Absurditě osudu nechybí grácie ani ironie a nikdo mu neunikne, podobně jako například ve filmu U konce s dechem francouzského režiséra Jeana-Luca Godarda, jehož Sérgio Sant’Anna obdivuje.

A přestože jsou hrdinové povídek často nemajetní, musejí se věnovat dětské prostituci, nebo žebrají na letišti, čtenář nemá pocit, že autor obžalovává ze sociálních nepořádků, nebo burcuje k odpovědnosti. Je zjevné, že stojí na straně těch slabších, ale občas je jeho ironie namířená proti všem stejně. Nuzný myč oken, kterého si dav splete se sebevrahem v povídce Rozprava o metodě, poprvé pocítí díky blízkosti nechtěné smrti svoji individualitu, o níž uprostřed života v bídě, osutředěném jen na přežití, neměl ani tušení. Nicméně ani jeho Sérgio Sant’Anna nešetří – trefně poznamenává, že i tento muž má doma v plechové boudě kradenou televizi, jako všichni brazilští nejchudší a ani ona mu v poznání sebe sama nepomohla. Nakonec muže odvádějí do blázince, ale ani tato veskrze sociálně laděná povídka nekončí chmurně. V blázinci na muže totiž čeká rozjímání, čeká na něj jeho nově rozpoznané já.

Snad nejkrásnější povídkou celého souboru je ta poslední, nejkratší a nejvýstižnější. Jmenuje se Noční bárka a sklenuje oblouk s povídkou první, nazvanou Noční let. Obě jsou postaveny na jednoduchém obrazu muže, který jakoby zvenčí pozoruje sama sebe. V první povídce se vidí znavený, poté co strávil noc v letadle, převážejícího těla mrtvých pasažérů z letadla, které spadlo. V povídce poslední muž nedoběhne odplouvající loď, přesto vidí sebe sama na palubě. „ Jste opuštěný muž na břehu; ale jste i ten, jenž kráčí vstříc smířlivému šeru, a jen na vás záleží, jak bude vypadat… v povídce si ti dva navždy uchovají svou nenápadnou krásu ve věčném objetí tanečníků tanga, jako figurky na hrací skříňce, a stačí, aby čtenář natáhl pružinu, a znovu začnou hrát a tančit“.