Ti, kdo očekávali druhý díl pamětí The Invisible Writing Arthura Koestlera (1905–1983), maďarsko-britského spisovatele židovského původu a jednoho z nejslavnějších odpadlíků od komunistické víry, se konečně dočkali. Pod názvem Neviditelné písmo: Druhý svazek autobiografie 1932–1940 jej vydala opět Academia. Její přijetí není vždy bezvýhradně nadšené, například Pavel Kosatík na Facebooku napsal, že tento díl je o něco slabší než předchozí, osobně však tento názor rozhodně nesdílím.

Koestler se zde opět ukazuje být autorem, který je „neuvěřitelný tím, kolik kontextů do sebe pojme, co všechno je svým myšlením schopen obsáhnout“ (Kosatík), jako mistrný analytik postojů vlastních i lidí v okolí, člověk vášnivě a hluboce prožívající své intelektuální hledání, jež ale zpětně dokáže s racionálním odstupem rozebrat.

Vyznavačské období
Činorodý autor líčí i vnější události, které do daného časového rozmezí spadají: cestu do tehdy sovětského Turkmenistánu, kompilační práci na sexuologické příručce (volba byla pragmatická: věda o sexu prý tehdy byla nejméně známá), sepsání pokračování Haškova Švejka Dobrý voják Švejk jde znovu do války, dvě výpravy do Španělska zmítaného občanskou válkou, zajetí frankistickými vojáky a odsouzení k smrti, záchrana spočívající ve výměně za frankistické letce…

Při vší hojnosti témat a prostředí však nikdy nejde pouze o vnější popis, nýbrž současně o pohled za kulisy, do vnitřního světa komunistických institucí, kde hybnou silou bylo často nepřátelství a soupeření mezi jednotlivými sekcemi téhož úřadu. A pozoruhodný je pak především pohled do vlastní autorovy mysli. O onom „vyznavačském“ období, kdy mu strana byla rodinou i duchovním domovem, s jistou nostalgií říká, že nikdy předtím ani potom jeho život neoplýval (iluzorním) smyslem v takové míře jako tedy, šlo o „nadřazenost krásného omylu“ nad příliš šedivou a rozpornou pravdou. Pozoruhodně vypisuje sebenenávist, již k sobě jako intelektuál konvertovavší ke komunismu pociťoval, tedy styděl se za to, „že byl na univerzitě, proklínal hbitost vlastního mozku a výmluvnost svého jazyka a pokládal civilizovaný vkus a návyky, které získal, za důvod ke stálým sebevýčitkám a intelektuální sebemrzačení za svůj kýžený cíl“. Dokonce dodává, že kdyby bylo možné ten vkus a návyky vyříznout jako nežit, byl by tu operaci tehdy rád podstoupil.

Ale nešlo to. A tak se skryté pochybnosti postupně kupily. Například když se při svém pobytu v SSSR musel vyrovnávat s lecčíms, co odporovalo jeho přesvědčení. Mimo jiné tam byl svědkem jednoho z raných politických procesů, i když v jakémsi miniaturním, provinčním a až tragikomicky ospalém provedení: „V místnosti neexistoval ani náznak nějakého zájmu nebo napětí. Zdálo se, že diváci dřímají…“ Naučil se používat následující sebeobrannou strategii: vše, co by ho mohlo šokovat, automaticky hodnotil jako „odkaz minulosti“, a vše povzbudivé naopak jako semena budoucnosti. Jen tak mohl jako Evropan žít ve třicátých letech v Rusku „a přesto zůstat komunistou“.

Přesto i v Rusku našel lidi, které zpětně hodnotil velmi pozitivně a psal o nich s velkou úctou až obdivem. Byli to ti, které v jednání motivoval pocit odpovědnosti, což bylo o to cennější v zemi, kde se všichni báli a před zodpovědností utíkali; projevovali iniciativu tam, kde byla normou slepá poslušnost; byli loajální a oddaní svým bližním ve světě, kde se loajalita předpokládala jen k nadřízeným a oddanost pouze ke státu. Podle Koestlera se ovšem výskyt takových bytostí blížil zázraku, byl důkazem „vítězství nezničitelné lidské podstaty nad odlidšťujícím prostředím“.

Psané slovo neošidíš
Následně se autor dostával do stadia, kdy už v komunismus nevěřil díky ruské zkušenosti, nýbrž jí navzdory. Jeho původně naivní víra se tak prý měnila v jakési soukromé esoterické vyznání, které bylo mnohem ohebnější a odolnější vůči nárazům reality: „Jestliže se vnější pozorovatel ptal, jak mohli inteligentní lidé snést divoké obraty stranické linie, odpověď zněla, že každý vzdělaný komunista, od členů ruského politbyra po francouzskou literární kliku, má svou soukromou a tajnou filozofii, jejímž cílem není vysvětlit fakta skutečně, ale vysvětlit je navenek.“

Existovala však jedna bariéra, přes kterou se Koestler nedokázal přenést: „Můj jazyk a uvažování se přizpůsobily stranickému žargonu, ale tyto mimikry se omezily na mluvené slovo. Když přišlo na psaní, narazil jsem na podvědomý odpor. Přestože jsem byl ostřílený novinář, nedokázal jsem za celou svou dráhu komunisty napsat jediný článek pro stranický tisk – ani když jsem se dostal na pokraj hladovění. Ze začátku jsem sestavoval brožury a letáky pro naši buňku, které přestože držely správnou linii, měly příliš neortodoxní styl a obvodní výbor je nepustil dál. Mnohem později, v roce 1934, jsem redigoval komiksové stranické noviny, ale ty byly také po prvním čísle zastaveny. Dokázal jsem dělat projevy ortodoxně stranickým způsobem a držet je přísně na úrovni ‚zaostalých mas‘, zatímco má esoterická víra a soukromý názor zůstávaly zamčené v jednom vzduchotěsném oddělení mé mysli. Když jsem se ale pokusil aplikovat ten proces na psaní, byl jsem najednou ochromen: zaplétal jsem se do větné skladby, dělal jsem na papír kaňky, nedokázal jsem se soustředit a přistihl jsem se, jak si kreslím arabesky a nahou bohyni zdvihající ke slunci srp a kladivo.“ Později tuto zkušenost zobecňuje: právě umělci a vědci, ač inklinující ke komunismu, si nejspíše zachovali intelektuální rovnováhu. (Shodou okolností rovněž letos vyšla kniha Tonyho Judta Falešné ideje, cizí krev: Francouzská inteligence 1944–1956, jejíž autor konstatuje totéž.)

Arthur Koestler pak strhujícím způsobem líčí stále silnější rozkolísávání své komunistické víry a její konečné odmítnutí. Svou roli v tom sehrál pobyt v domě jisté zámožné vdovy Marie Klöpferové, která svou vírou v jiný typ reality nahlodala jeho přesvědčení o dokonale racionálním a deterministickými silami ovládaném světě. A zásadní pak byl i pobyt ve vězení a čekání na smrt. Tím se zrychlila Koestlerova spirituální proměna, která měla ovšem delší průběh. Jak k tomu sám podotýká: konverze probíhá od jádra a jen postupně prostupuje dalšími vrstvami lidské bytosti – dodejme, že podobně zkušenost (náboženského) obrácení popsal C. S. Lewis v knize Rady zkušeného ďábla (The Screwtape Letters, 1942). Když pak Koestler vyšel z vězení, při setkání s „pravověrnými“ komunisty proti nim náhle hájil španělské soudruhy z Dělnické strany marxistického sjednocení (POUM), s níž měli zastánci stalinistické linie konflikty i násilné střety. Zvědavě prý tehdy naslouchal svému hlasu, jako by mluvil někdo jiný…

Neklidný časoprostor
Z dalších motivů knihy si snad zasluhuje pozornost tematizace odpírání sexuality. Při práci na zmíněné několikadílné knize o sexu si Koestler najal půvabnou vdanou písařku, jíž text diktoval. K sexuálnímu sblížení mezi nimi ale nedošlo, jelikož v prostorách, kde pracovali, ji pomyslně chránil duch Jacka Rozparovače a markýze de Sada: „Jak se můžete dotknout dívčiných vlasů, když jste právě dokončili kapitolu o vlasovém fetišistovi?“ dodává autor smutně na vysvětlenou. Když se později nacházel v cele smrti, vědom si faktu, že se z autoerotiky může v samovazbě snadno stát závislost, prý si uložil úplnou pohlavní zdrženlivost. Bez této abstinence by zřejmě ony dny nevydaly duchovní plody, které nakonec přinesly, pochvaloval si později.

V knize vystupuje množství postav, u nichž autor jen matně tuší, jaký byl jejich následující osud, ale většinou naznačuje, že tragický. Což jen zdůrazňuje, kolika nebezpečnými prostředími Koestler procházel, respektive o jak neklidný časoprostor se jednalo. Mnohé z daných postav jsou dnes nedohledatelné, ale některé jsou veřejně známé. Je tak možná trochu škoda, že české vydání v takových případech nedoplnilo základní biografická data, respektive nepřidalo alternativní, třeba i obecněji více přijímané verze osudu daných lidí, než které uvádí autor – jako v případě údajné vraždy komunistického aktivisty Williho Münzenberga (1889–1940).

Celkově je ale skvělé, že kniha česky vůbec vyšla, přináší totiž další svědectví o navýsost pozoruhodném člověku. Ve 20. století bychom těžko hledali významný duchovní proud, k němuž se buďto nepřipojil, nebo s ním nepolemizoval, jak konstatovala historička Anne Applebaumová, ať to byla vedle komunismu psychoanalýza (v přítomném svazku autor líčí své krátké setkání se Sigmundem Freudem v Londýně), sionismus, existencialismus, psychedelické drogy, parapsychologie či nakonec euthanasie. Někdo by mohl tvrdit, že Koestler různých přesvědčení za život vystřídal snad až příliš, v jeho případě ale skutečně platí, že „jen idiot nemění názory“. Díky autorovým intelektuálním zkušenostem jsou každopádně jeho knihy čtivé a jeho poselství vyzývající k reflexi a brojící proti každému dogmatismu aktuální i dnes.