„Těžko najít jiného myslitele, který by byl tak opravdový, neakademický, ve svých postřezích přesný a ostrý jako žiletka a zároveň vybavený tak celostním pohledem na svět.“ Těmito slovy ocenil Stanislav Komárek nevšední osobnost Arthura Koestlera (1905–1983), maďarsko-britského spisovatele, myslitele a novináře židovského původu, jednoho z nejslavnějších odpadlíků od komunistické víry a později badatele v oblasti paranormálních jevů.

Autorovo dílo je neobyčejně různorodé a rozsáhlé, ale v češtině je z něj bohužel přístupný jen zlomek. Zahrnuje romány, eseje, reportáže, spisy filozofické i parapsychologické. Jako první u nás vyšly reportáže Španělsko krvácí: dokumenty o ukrutnostech spáchaných španělskými povstalci (Volná myšlenka, Praha, 1937). V době komunismu vydávání jeho knih nepřicházelo v úvahu, a i když se o publikování jeho nejslavnějšího románu Tma o polednách uvažovalo roku 1968, nakonec vyšel až po listopadové revoluci. Dílo s obdivuhodnou psychologickou hloubkou a přesností vykresluje mrazivou atmosféru moskevských procesů z 30. let: poté co se přiznal ke všem obviněním, je v jeho závěru hlavní hrdina – zasloužilý komunista popraven. Následovali Zloději v noci: letopis jednoho experimentu (Jitro, Praha, 2006), a letos byl vydán i první díl Koestlerových vzpomínek Šíp do nebe: první svazek autobiografie: 1905–1931. Celý autorův život byl pestrý a nezřídka i napínavý: byl sionistou, komunistou a posléze antikomunistou (z Komunistické strany Německa vystoupil roku 1938), jako korespondent se účastnil přeletu severního pólu Zeppelinovou vzducholodí, navštívil Sovětský svaz, za španělské občanské války byl zajat a odsouzen k trestu smrti, v 50. letech mu údajně hrozila likvidace ze strany sovětských agentů. Zabýval se tématy jako kreativita, synchronicita či eutanazie. Po onemocnění rakovinou spáchal společně se svojí – výrazně mladší a zdravou – ženou sebevraždu.

Vydaný svazek zachycuje ovšem jen dětství, dospívání a mládí pozdějšího slavného autora. Koestler byl jediné dítě bohaté židovské rodiny v Budapešti. Jeho otec, původně úspěšný, s postupem doby ale stále méně vydělávající podnikatel, se oženil s dívkou ze staré pražské židovské rodiny, narozenou ovšem už ve Vídni. Arthurovo dětství bylo osamělé. Střídaly se u něj zahraniční guvernantky, které se prý do odlehlých Uher dostaly kvůli nějakému skandálu: „byly to typy, které by, kdyby se narodily jako muži, vstoupily do cizinecké legie“. Malému chlapci zoufale scházela přítomnost dalších dětí, s nimiž se setkával jen při příležitostných návštěvách. Až postupem času objevil, že jej vlastně těší být sám.

Podle Komárka se u Koestlera už v době studií objevovaly všechny znaky, které si uchoval i po zralém věku: „brilantní inteligence, vášnivé zaujetí pro pravdu, či alespoň pro to, co za ni považoval, neotřelost v myšlení a nekompromisnost v navrhovaných řešeních, zájem o hádanku světa jako celku v propojení přírodních věd, psychologie a politiky i neobyčejná odvaha a dobrodružnost“. Stal se nadšeným členem studentské organizace Unitas a přimkl se k sionismu. Kvůli tomu nedokončil studium na vysoké škole – pro definitivní stvrzení svého rozhodnutí dokonce spálil index – a odešel do Palestiny. Několik týdnů pracoval v malém kibucu, ale jeho osazenstvo ho odmítlo přijmout za stálého člena. Následně se uchytil jako novinář a dělal rozhovory i s předními politiky Blízkého východu. V žurnalistické kariéře pak pokračoval ve Francii a v Německu, kde vyvrcholila jeho konverze k ideám komunismu – v době, kdy byl hmotně velmi dobře zabezpečen. Sám to komentuje tak, že kdyby se byl býval nadále choval „rozumně“ a budoval kariéru, skončil by pravděpodobně v krematoriu v Belsenu. Ovšem ve světě přicházejícího masového šílenství se krok, který z vnějšího pohledu znamenal bláznivé zahození plodů dlouholeté práce, posléze ukázal jako „neobyčejně racionální“. Autor v Šípu do nebe podává poučný autoportrét intelektuála, který se přimyká k „organizované hierarchii šamanů“ (což může teoreticky být stejně tak církev jako Strana), díky čemuž podlehne uklidňující iluzi, že už zná odpověď na každou otázku a „pochyby jsou věcí trýznivé minulosti“. Koestler je přitom schopný svoji, jak říká, „čestnou chybu“ nahlédnout zvnějšku, jak učinil ve sborníku z roku 1949 společně sepsaném komunistickými odpadlíky Bůh, který padl, z něhož do autobiografie klíčovou pasáž přejímá.

I když recenzovaná kniha zachycuje jen první etapu Koestlerova života v trvání necelých třiceti let, je obdivuhodné, kolik různých milieu stačil její autor a současně hlavní hrdina za tuto nepříliš dlouhou dobu poznat a jak je dokáže skvěle charakterizovat. Ať už to byla atmosféra buršáckých spolků, prostředí raného kibucu či „kvucy“, jež popisuje jako „socialistický klášter“, nebo veřejný politický život v době Maďarské republiky rad, na níž oceňoval smysl pro humor, u revolucí jinak velmi vzácný. Další nebanální psychologické postřehy se v knize týkají například velmi úspěšných obchodníků, které autor poznal už v mládí díky svému otci – ti podle něj mají společný jakýsi umělecký talent a iracionální naivitu. Ostatně k iracionalitě se autor minimálně částí své osobnosti sám hlásí. Tvrdí totiž, že byl od mládí rozdělen mezi dvě psychické tendence, které se v něm svářejí: politický fanatismus a kontemplativní odstup, pocit rozpouštění v „pocitu oceánu“. A obecně dodává, že samotné politické libido je „právě tak iracionální jako sexuální pudy“. (Dodejme, že až dlouho po autorově smrti přišli někteří vědci s hypotézou, že základní politická inklinace je člověku do nemalé víry vrozena, a není tedy věcí čistě intelektuální volby.)

Koestler, obviňovaný někdy z misogynství, ovšem v knize mistrně zachytil i prostředí pařížských veřejných domů. Podal přitom základní typologii prostitutek. Ty na nejspodnějším žebříčku jsou ovládány a vykořisťovány pasáky. Právě tato osoba je „falešným Mesiášem padlé ženy, který jí působí utrpení, aniž by nabízel vykoupení“. Proti nim staví lépe situované a samostatné ženy. Takové prostitutce bylo v době jeho pařížského pobytu průměrně dvacet pět let: „Díky pravidelným lékařským prohlídkám a preventivní péči je zdravá, má jedno dítě umístěné někde na venkově, počítá, že bude jako prostitutka pracovat pět let a pak si za nastřádané peníze koupí obchod v malém provinčním městě, vdá se za zámožného vdovce a pak si bude šťastně a ctihodně žít. Příbuzní ani pěstouni nemají potuchy, jaké má zaměstnání, a na jejím oblečení ani chování není nic, co by ji odlišovalo od prodavačky v obchodě. Až naplní svou životní touhu, nezbude ani sebemenší náznak, kterým by se lišila od ostatních majitelek obchodů s módním zbožím nebo kaváren. Až na to, že bude mít větší pochopení pro manželovy vrtochy a rozmary a pro lidskou povahu obecně.“

Koestlerova čtivá kniha je plná vnějších dějů i vnitřních intelektuálních dobrodružství. Autor v ní nemilosrdně analyzuje sebe i ostatní, a to bez exhibicionismu nebo krutosti, zato ale – jak sám napsal o pařížských lehkých děvách – se skutečným pochopením pro lidskou povahu. Škoda je především to, že na ni čeští čtenáři museli čekat tak dlouho a že pokračování nakladatel plánuje až za rok či za dva.