„Každá lživá myšlenka vždycky končí v krvi, ale pokaždé je to krev druhých lidí. To je důvod, proč jsou někteří naši myslitelé ochotni bez rozpaků tvrdit cokoli.“ Tato slova Alberta Camuse cituje britský historik a univerzitní profesor Tony Robert Judt (1948–2010) v úvodu své knihy Falešné ideje, cizí krev: Francouzská inteligence 1944–1956. Jde o silně kritickou sondu do myšlení jedné generace francouzských intelektuálů, publicistů a spisovatelů, jež byla po dobu zhruba dvanácti let, počínaje osvobozením země v roce 1944 až po maďarské události roku 1956, silně zasažena vírou v komunismus. Je psána s vhledem do problematiky, ale také s jistou bolestivou vášní, vždyť ji psal muž, jenž se označoval za sociálního demokrata, který se ale často se svými radikálními soudruhy dostával do rozporu. Dodejme, že i v jiných svých spisech (kupříkladu memoárech Penzion vzpomínek) je Judt „vysazen“ právě na intelektuály z této části světa.

Pochopte, nepochopili by to

Autor detailně sleduje, jak myslitelé například sami před sebou i ostatními omlouvali zinscenované procesy nebo potlačení revoluce v Maďarsku roku 1956, cituje řadu výroků, které i s odstupem let bude demokraticky smýšlející Čech číst s úžasem, smutkem či rozhořčením. Do tohoto ranku patří výrok katolického novináře a filosofa Emmanuela Mouniera, který ve svém vlivném časopise Esprit reagoval na komunistický převrat v Československu v roce 1948: „… není pokroku, který by nezahájila odvážná menšina navzdory instinktivní lenosti ohromné většiny.“ Ale také na obecnější rovině pátrá, jaká byla jejich hlubší motivace, třeba sebenenávist, již později pronikavě a plasticky sám na sobě popsal Arthur Koestler, což ovšem nebyl Francouz, ale maďarsko-britský spisovatel židovského původu.

Rozebírá také to, jaké skupina jeho literátů používala argumentační strategie a jaké byly oblíbené a vracející se motivy jejich promluv: násilí, sexualita, nepřítel či zrada. Sarkasticky podotýká, že prokázali obdivuhodnou schopnost sloučit pokoru s arogancí, když sami sebe před dělníky snižovali, zároveň se ale cítili být povinováni před nimi některé skutečnosti zamlčovat. „Když bojují, nesmíme je vyrušovat. Nepochopili by to,“ napsal k tomu básník Paul Éluard. K čemuž historik dodává, že se původce tohoto vyjádření za určitých okolností choval jako „dokonalý tupec“.

Tony Judt se táže, proč měli tito lidé tak velký vliv, zatímco kupříkladu Raymond Aron neměl sílu, aby formoval „intelektuální praxi“, a byl nucen polemicky reagovat na své vlivnější prokomunistické kolegy. A smutně konstatuje, že zatímco Aron, s jehož analýzami se v mnohém ztotožňuje, pečlivě studoval Sartra, ten svého dřívějšího přítele z dětství naopak několik desítek let systematicky ignoroval.

Autor nezůstává jen u období vymezeného v názvu, noří se do historické hloubky, aby sledoval, jaká byla specificky francouzská tradice moci intelektuálů i jejich vztahu ke skutečnosti. Už pro jejich předchůdce podle něj platilo, že mnozí pociťovali jakousi hrůzu z „jednotlivce“ a raději uvažovali o abstraktnější kategorii „osoby“. A právě tento „talent na abstrakce, reifikace a generalizace umožnil naprosto mírumilovným, nenásilným bytostem hájit násilí, lidem umírněného charakteru dovoloval nenacházet nic nepřijatelného na obdivování excesů a pronikavým, nadaným myslitelům skýtal možnost ignorovat“ (nebo „překonat“) prostá pravidla vnitřní koherence a logiky. Také „průvodní sklon k úvahám z analogie namísto podle zásad identity a sporu skýtal více příležitostí pro rozpínavé a imaginativně kreativní uvažování, ale za cenu občasné ztráty kontaktu s realitou“, dodává autor sarkasticky. Lehkost, s níž byli lidé ochotní řečnit a psát o tématech, o kterých nic nevěděli, jako by je zbavovala povinnosti „opatřit si podrobnější informace nebo je zařadit do kontextu určité disciplíny“.

Zklamaná láska

Judt vybírá také citáty, které mají dokládat jakousi nabubřelost mnoha francouzských myslitelů tvrdících, že právě francouzská civilizace je „přirozeně“ nadřazená ostatním a díky svým dějinám a historické úloze jsou Francouzi „vyvoleným“ národem v takřka mystickém smyslu, takže by měli být příkladem a vzorem všem ostatním. V rámci doplnění kontextu srovnává své negativní hrdiny s intelektuály v jiných částech světa včetně těch českých a konstatuje, že francouzští se co do názorů příliš od svých zahraničních kolegů nelišili. Pronášeli a činili vcelku totéž jako intelektuálové jinde, „avšak jejich slova měla zvláštní váhu. Ať už říkali cokoli, tvrdili to zpravidla sebejistěji a častěji. Ambiciózní a všezahrnující forma, kterou francouzští myslitelé dávali svým výrokům o světě, obdařovala jejich texty silou, která vědomě provinčnějším pracím intelektuálů v jiných zemích scházela.“ Důvodem bylo zčásti to, že tradiční postavení intelektuálů ve Francii zajišťovalo jejich výrokům větší domácí rezonanci, ale „především šlo o výsledek v té době jedinečného postavení Francie v Evropě“, čímž vlastně autor částečně potvrzuje primát, který si pro sebe francouzští intelektuálové uzurpovali. Chybou ale bylo, že v době, která přála tomu, aby francouzští myslitelé mohli promlouvat jménem lidstva, tito mluvčí kýžené morální vedení nenabídli. Stali se „v klíčový moment přirozenými mluvčími západní kultury, ale pro tuto úlohu byli naprosto nevhodnými kandidáty“.

Britský historik píše i o tom, jak na francouzské selektivní vidění světa reagovali lidé žijící za železnou oponou. Mluví v této souvislosti o syndromu „zklamané lásky“, tedy o pocitu křivdy a bolestného překvapení při pohledu na to, s jakou povznesenou lhostejností se západní Evropa staví k osudu východních sousedů. Řadí zde za sebou dlouhou řadu výroků, z nichž na prvním stojí povzdech Edvarda Beneše, který v říjnu 1938 prohlásil: „V očích dějin bude mým největším omylem loajalita k Francii.“ I když ten se týkal francouzských politiků a navíc jejich vztahu k nacistům, nikoli komunistům. Výčet pokračuje knihou Czesława Miłosze Zotročený duch (1951) nebo stesky Mircey Eliadeho z roku 1952: „Copak si Evropa neuvědomuje, že jí byl amputován kus vlastního těla? Neboť […] všechny tyto země jsou v Evropě, všechny tyto národy patří k evropskému společenství.“ Apel byl sice adresován „Evropě“, avšak zamýšleným publikem byli podle Judta Francouzi. O řadu let později s takřka shodnými myšlenkami přišel Milan Kundera. Zvláštní shody v emocích i vyjadřování, jež spojují protest Czesława Miłosze z roku 1951 s nářkem Milana Kundery, vydaným roku 1984, podle autora „svědčí o pozoruhodné kontinuitě vztahů mezi francouzskými intelektuály a jejich protějšky na Východě. Situace se po roce 1956 rozhodně nezlepšila, spíše naopak.“

Ke cti Judtovým protagonistům ale slouží, že si navzdory oficiální podpoře komunistických režimů v profesní sféře podle autora většinou zachovali jistou míru autonomie, tedy že si udrželi věrnost svému uměleckému či uměleckému poslání. Jako příklady těch starších uvádí odborníka na antiku a antropologa Jeana-Pierra Vernanta či malíře Pabla Picassa, i když na jeho vztahy ke komunismu a hájení i těch nejabsurdnějších oficiálních stanovisek stranických špiček se názory různí a jiní autoři, mezi nimi František Mikš, jsou k tomuto umělci přísnější.

U dalších, jako byli historikové Emmanuel Le Roy Ladurie nebo François Furet (1927–1997), Judt benevolentně dodává, že je „zachránilo jejich mládí“. Jinak právě zmíněný Furet, v mládí člen komunistické strany a později její velký kritik, je autorem znamenité publikace Le Passé d’une illusion. Essai sur l’idée communiste au XXe siècle (Paris, 1995), jež vyšla slovensky pod názvem Minulosť jednej ilúzie: Esej o idei komunizmu v 20. storočí (Agora, 2000). Komunismus líčí jako obří pseudonáboženskou sektu s miliony věřících. Zahrnuje širší časové období včetně cestopisů do SSSR v meziválečném období a neomezuje se jen na Francouze (k nimž navíc není tak sarkastický jako Judt), takže Furetova kniha představuje vhodný kontextualizační pandán k úžeji zaměřenému recenzovanému dílu.

Celkově Judtova práce připomíná, že intelektuálové rozhodně nemají patent na neomylnost, k čemuž by se ale daly najít četné příklady i v jiných obdobích a ve vztahu k jiným ideologiím, tedy též na pravé straně politického spektra. (Viz kupříkladu výroky G. K. Chestertona ze 30. let: „Domníváte-li se, že obyčejný Ital by si připadal v dnešní Anglii jako ve státě svobody, byli byste jeho odpovědí velice překvapeni. Patrně by poprosil, aby ho vrátili zpátky do jeho tyranie, jenž mu dovoluje trochu svobody alespoň v jeho obyčejných lidských záležitostech.“ Trefně k tomu napsal George Orwell, že Chesterton byl „neobyčejně talentovaný spisovatel, který se rozhodl potlačit svou sensibilitu a intelektuální poctivost v zájmu římskokatolické propagandy“.) Spíše než k vyvyšování a posměchu by Falešné ideje, cizí krev měly vést k obezřetnosti a pečlivému přemýšlení, zda ideologie či myšlenkový koncept, jemuž člověk uvěřil, ať už jakýkoli, (nadále) alespoň trochu pomáhá pochopit realitu, nebo v tom spíše překáží. Což je ovšem úkol přetěžký a nekonečný.