Sadovu dílu u nás věnovalo (a doufejme, že stále věnuje) svoji nezměrnou péči především nakladatelství Concordia (Nehody ctnosti, Filosofie v budoáru), avšak poslední knihu "božského markýze" - Juliettu - vydalo do této doby nepříliš známé nakladatelství LEGE ARTIS v edici Libri redivivi. Jedná se o faksimili anonymního vydání z roku 1930 v Čejkově bibliofilské edici Olisbos.

Markýz de Sade - libertinský velmož
"Pánovitý, zlostný, prchlivý, krajný ve všem, s tak výstřední představivostí, pokud jde o mravy, že nemůže mít sobě rovna, takový dvěma slovy jsem, prosím, zabte mě nebo mě přijměte, jaký jsem, protože já se nezměním... Můj způsob myšlení je výsledkem mých úvah; je spjat s mým bytím, s mým uspořádáním. Není v mé moci to změnit. A i kdyby to v mé moci bylo, neučinil bych to. Tento způsob myšlení, který mi předhazujete, je mou jedinou útěchou v životě; jedině on mi ulehčuje vězeňské trápení, poskytuje mi mé veškeré životní potěšení a lpím na něm víc než na životě. Moje neštěstí vůbec nepřivodil můj způsob myšlení, nýbrž způsob myšlení druhých lidí," píše v jednom ze svých dopisů ze žaláře Vincenneské věže Donatien Alphonse Francois de Sade. Hodnotí tak se značným předstihem nejen osud svůj, ale i osud celého svého díla.

Dílo francouzského spisovatele D. A. F. markýze de Sade bylo vždy přijímáno pod rouškou tajemna, opředeno množstvím legend, lží a nepravd. Většinou bylo chápáno jako synonymum pornografie, brutality a zvrácenosti. Teprve ve dvacatém století bylo Sadovo dílo v plné míře rehabilitováno (především surrealisty) a začal být kladen důraz na jeho literární a filozofické kvality. Jestliže však literární kritika či vědecká obec přijala Sada do řady "přípustných autorů", opěvujíc jeho genialitu, čtenář byl i nadále (je a bude) zmaten. "Scény erotismu, prolínající se s exegetickými a historickými esejemi, filozofickými disertacemi a cestopisnými líčeními" uvrhují čtenáře v nejistotu, co vlastně drží v ruce. I dnes, po více než dvou stech letech, nás Sadovy knihy šokují a pohlcují do svého černého, krutého ráje.

Julietta - slasti neřesti
Jednou z posledních pozvánek do takového ráje je i příběh Julietty. Jedná se vlastně o jakési pokračování známější Justiny aneb Utrpení ctnosti. Julietta je spolu se svou sestrou Justinou vychovávána v klášteře, kde ji matka představená poprvé zasvětí do neřestí slasti. Od té chvíle je v zajetí těchto slastí a na rozdíl od Justiny se vydává po cestě prostopášnosti a hříchu, získává majetek a "slávu". Julietta je antologií zločinů, úchylek, tortur, kodexem mravních zrůdností. Tezí románu je absolutní zločin a neřest. Julietta se nezalekne zabít ani vlastního otce, když z toho bude něco mít. Sleduje pouze vlastní prospěch, jde za svým cílem. Sade zde v podstatě paroduje sentimentalistickou citovost tak typickou pro romány té doby (např. abbé Prévost) a svými názory reflektuje myšlení osvícenců, především J.J.Rousseaua: ctnost je bezbranná, zlo, které je člověku vrozeno, je nepřekonatelnou silou a nemá smysl se mu bránit. Sade popírá Boha, existence tvůrce je "odpuzující absurditou", a vyzdvihuje přírodu, podle jejíhož řádu bychom se měli řídit. "Jestliže mě příroda obdařila sklony špatnými, pak jsou pro její záměry nutné. Jsem v jejích rukou pouze nástroj, jímž po libosti pohybuje, a neexistuje jediný můj zločin, který by jí nesloužil. K čím většímu počtu zločinů mi radí, tím víc jich potřebuje..." (Justina...). V Juliettě panuje řád orgií a vražd, v podstatě monotónní a neskutečný, stejně jako precizní jazyk popisující vše do nejmenších podrobností. Čtenář chce vyskočit z tohoto kolotoče násilností, ale je pohlcen Sadovým kouzlem, jeho rétorikou, je bezbranným pozorovatelem monstrózní mše, libertinské eucharistie, kterou autor tak přesvědčivě vykresluje. Je doslova přemožen jeho výřečností (erotika tu jde totiž ruku v ruce s rétorikou, zločin má především verbální charakter) a vydechne si teprve po posledním slově románu. Všechny Sadovy knihy se vyznačují hlavně precizním jazykem: "kultivovaností vyjadřovacích prostředků, rafinovanými postupy analýzy duše a filozofickou hloubkou", což mu bylo dlouho odpíráno. Díky těmto přednostem inspiroval velkou spoustu spisovatelů, filozofů ( Baudelaire, Lautréamont, surrealismus, u nás je to v současné době např. L. Šerý) a jeho dílo se stalo podkladem Freudovy psychoanalýzy. Někteří čtenáři jistě objeví pro sebe Sada - umělce, kterým bezesporu je, pro většinu ale asi zůstane "božský markýz" jen erotickou pomůckou čtenou na rozvrzaném kanapi v přítmí obývacího pokoje, šířenou podřadnými nakladatelstvími v sešitových vydáních a v několika tisícovém nákladu. Myslím si však, že by mu to určitě nevadilo!