Islandský spisovatel Gyrđir Elíasson (nar. 1961) se českému čtenáři představuje již potřetí. V roce 2013 se na našem trhu objevil poprvé a vyšly mu hned dva texty – novela Kniha od řeky Sandá a sbírka povídek Mezi stromy, za niž získal v roce 2011 prestižní Cenu Severské rady za literaturu. Aktuálně se nám dostává do rukou autorova další povídková kniha, Měděné pole.

Oproti spisovatelskému triptychu Sjón (nar. 1962), Jón Kalman Stefánsson (nar. 1963) a Ófeigur Sigurðsson (nar. 1975), jejichž texty jsme mohli v posledních letech číst v překladu, je Elíasson výrazově výrazně prostší, a to jak ve vyjadřovacích prostředcích, tak v dějové lince. Poetika aktuální sbírky Měděné pole, jejíž povídky nejsou často delší než dvě strany, je vystavena na popisu krátkého momentu z každodenního života hrdinů či na jejich vzpomínce na dětství. Ve vyprávění se na první pohled neděje nic výjimečného, Elíasson přibližuje jeden z mnoha dnů, jež jsou si podobné jako vejce vejci, vaří se večeře, spisovatel píše knihu, venku prší, jde se na procházku, nevýznamná zastávka u stánku během jízdy autem, běžná cesta taxíkem na letiště, rodinné odpoledne u jezera. Do zdánlivého klidu však cosi zasáhne – zjeví se tvář či stopy neznámé osoby, v bytě se objeví věci, které tam nikdo nepřinesl, koutkem oka zahlédne postava nečekaný výjev, člověk pozorující hladinu se mění v rybu. Moment fantaskna, který posouvá hranice reality, je někdy přítomen napříč povídkou, jindy se jako nepatrná zmínka vyskytne až na posledních řádcích, čímž naruší dosavadní všednost obrazů a nutí čtenáře vše přehodnotit.

Elíasson umísťuje svá vyprávění do nekonkrétní současnosti či do dětství hrdinů, netematizuje Island tolik jako jiní autoři, byť i u něj se do textů specifikum ostrova dostává – některé povídky jsou spojeny s mořem, rybami či okolní krajinou. Hlavním dojmem je jakési pomalé bezčasí, za nějž postavy prožívají své dny – často v osamění, jen se svými myšlenkami a každodenními rituály. Ty jsou nečekaně či plíživě narušeny něčím mystickým, co není možné racionálně vysvětlit, není jisté, zda se to skutečně stalo, nebo zda se to odehrává jenom v představách. Věci se ale najednou stávají něčím jiným a vzbuzují nejistotu. Je zřejmé, že mnohem více zůstalo nevyřčeno a skryto. Svébytný dialog potom vede Elíasson skrze své protagonisty s řadou světových spisovatelů, jejichž díla hrají v povídkách menší či větší roli. Jako milé propojení s naší zemí se objeví Vaculíkova Morčata.

Povídky navzdory zdánlivé jednoduchosti otevírají bezbřehé možnosti interpretace a jsou zvláštně neukončené. Relativizováním skutečnosti nám nedávají spát a my se stále ptáme, co se vlastně stalo. Nejde však ani tak o vysvětlení, ale o porozumění tomu, co postavy prožívají, jaké jsou jejich tužby a také jaké jsou ty naše. Hrdinové jsou nám vzdálení, ale zároveň jsme k nim přitahováni a toužíme pochopit, kým jsou. Z náznaků tušíme, že jsme je zastihli v kritických momentech jejich existence, na nebezpečné hraně mezi snem a skutečností, životem a smrtí, vědomím a šílenstvím.

Elíasson ve čtenáři vzbuzuje napětí a otázky, které v sobě nosíme ještě dlouho po zavření útlé knihy, což je její největší dar. Děl, která v nás dokáží vyvolat existenciální nervozitu, nepotkáváme v dnešní literatuře tolik. Měděné pole lze přečíst jedním dechem nebo si je dávkovat postupně. Jeden dvoustránkový text ve vás zanechá tolik dojmů, že s ním vystačíte na dlouhou cestu vlakem.