Prestižní Cena Severské rady za literaturu v roce 2011 vystřelila islandského básníka a prozaika Gyrðira Elíassona (nar. 1961) mezi nejúspěšnější severské autory a otevřela jeho na první pohled nenápadným novelám a povídkovým sbírkám cestu do světa. Chtělo by se málem dodat – proti autorově vůli. Gyrðir nevyhledává pozornost, on i jeho tvorba působí nesmírně introvertně, ale právě tato ztichlost a neokázalost mnohé čtenáře oslovuje. V neposlední řadě ty české, kterým se na konci roku 2020 dostala do rukou v překladu už jeho čtvrtá kniha, Okno na jih z roku 2012.

Okno na jih připomíná starší Knihu od řeky Sandá (2007, česky 2013, přel. Helena Kadečková), a to nejen grafickou úpravou. Autor z obou útlých svazků promlouvá podobným hlasem – překladatelka Marta Bartošková skvěle navázala na práci své předchůdkyně –, tentokrát však ještě minimalističtěji. Jistě ne náhodou si jako motto zvolil okřídlenou větu Thomase Manna: „Spisovatel je ten, komu psaní činí větší potíže než ostatním.“ Pod ním praští do očí úvodní varování: „Upozorňujeme, že autor knihy není autor knihy.“ Čtenář aspoň hned vidí, že s Gyrðirem Elíassonem nebude lehké pořízení. Moc vážně by neměl brát ani podtitul Příběh, protože strohé deníkové záznamy nelze za příběh označit ani při nejlepší vůli.

V Knize od řeky Sandá se autor inspiroval osobností svého otce malíře a úspornými prostředky vylíčil jeho všední i neobvyklé prožívání ročních dob v karavanu stranou od lidí a civilizace. V Okně na jih je vypravěčem podobně samorostlý umělec, tentokrát spisovatel, mořící se s hledáním těch správných písmen a slov za psacím strojem ve vypůjčené chatce na pobřeží („Už nejmíň stokrát mi vytýkali, že nepíšu na počítači, prý je to nesmysl. Jenže já jsem umíněný a chci si to dělat po svém. Počítač má na mě podobný účinek jako fotoaparáty na australské domorodce: připadá mi, že mi krade duši“). V jeho zápiscích se střídají banality a moudra, často balancuje někde na hraně. Zpravidla se nesnaží dodávat jim pointy či aforistické kvality, nejčastěji prostě pozoruje, zaznamenává každodenní drobnosti a také sny.

Soustředit se na sebe není pro vypravěče nijak obtížné: „Hranice mezi tím, zda v obci vládne poklid, nebo je tam mrtvo, je tenká jako ostří břitvy. Tahle vesnice na západě Islandu bez debaty spadá na nesprávnou stranu,“ líčí své útočiště. Lidem se ostatně zpravidla vyhýbá, a když výjimečně pocítí chuť dát se s některými do řeči, rozčaruje ho většinou jejich nerudnost. Sám se také nijak netají tím, že když nemá náladu, do konverzace se nenutí. A tak jsou jeho zápisky o setkávání skoro vždycky zároveň zápisky o míjení.

Zvláštní emoce v něm neprobouzí ani příroda, vnímá ji spíš zkrátka jako okolnost své existence. Podivuhodná islandská krajina zde sice je přítomná, ale autor z ní nedělá žádnou efektní kulisu: „Slyším, jak do střechy bubnuje déšť, zlehka a pravidelně. Kapky cosi sdělují morseovkou, tu já už ale neumím.“ Tím téměř jediným, na čem záleží, je psaní, jenže spisovatel jako by nevěděl, co si s rozepsaným textem počít, vlastní postavy ho většinu času nudí a otravují. „Spisovatel občas potřebuje jen přemýšlet a polehávat na pohovce jako Rilke, ale když se člověk moc rozleží, nechce se mu vstávat. To pak může být psací stůl stejně nedosažitelný jako vzdálený kontinent,“ poznamenává.

Uprostřed chmur náhle čtenáře probere nečekaná zmínka: „Když vysedávám u psacího stroje, zmocní se mě někdy pocit, že jsem posledních pětatřicet let pracoval v českých Sběrných surovinách a celou tu dobu bez ustání lisoval do balíků staré knihy a myší hnízda. Příliš hlučná samota.“ Gyrðir Elíasson má totiž jisté povědomí o české literatuře, dokonce do islandštiny přes angličtinu přeložil knihu Jak jsem potkal ryby Oty Pavla.

Proč je ale pro protagonistu psaní tak těžké? Neustále o sobě pochybuje a především chová odpor k veškerým klišé. Nechce psát prvoplánově, poučovat, dělat se zajímavým za každou cenu nebo předstírat hloubku. Někdy je nakonec té pravdivé obyčejnosti tolik, že na to ne každý čtenář bude mít trpělivost. Naštěstí to všechno odlehčují záblesky ironie, třeba když vypravěč mezi řečí označí svou spořitelní knížku za jednu ze svých nejsmutnějších knih. Tyto vzácné momenty prozrazují, že přece jen není takový morous, jak sám sebe líčí. Jen své emoce a nespornou fantazii drží pod pokličkou, jako by čtenáři tak úplně nedůvěřoval nebo se obával, aby jeho psaní nepůsobilo lacině. Zkoumá pocity prázdnoty a vyhledávané i vynucené osamělosti a zápolí s touhou sdělovat i neschopností se vyjádřit – v každodenním životě i ve své tvorbě.

Když už se odhodlá k metafoře, dá si záležet na neotřelosti: „Když se rozpadá milostný vztah, dějou se prapodivné věci, pokud ovšem vztah trval dlouho a pro člověka hodně znamenal. Jako by úrodné pole najednou zasypal popel. Člověk v popelu vidí své stopy a cítí, jak mu mezi zuby křupou drobounká spálená zrníčka.“ Možná to není elegantní ani jiskřivé, ale je v tom snaha poctivě prozkoumat dno pocitů. O moc víc než tohle se mimochodem o vypravěčových milostných nesnázích nedozvíme, i tady se omezuje hlavně na náznaky, i tady ho trápí nepřekonatelná komunikační bariéra.

Komu Okno na jih doporučit? Zapřisáhlým milovníkům Islandu a všeho severského – koneckonců kdyby podobnou knihu napsal třeba Malťan, cestu do českého edičního plánu by si nejspíš nenašla. Čtenářům, kteří se rádi zasní, ztiší, zastaví… V době, kdy jeden lockdown střídá druhý, kniha přináší i jemně poetickou meditaci nad dobrovolnou i nedobrovolnou izolací a nad tím, co zbude, když svůj život zbavíme šumu a balastu – aniž by nicméně nabubřele předstírala, že přináší jakési vyšší pravdy.