Jeroen Olyslaegers (1967, Mortsel, Belgie) je vlámský divadelník a spisovatel. Po dokončení studia germanistiky na Antverpské univerzitě v roce 1989 pracoval tři roky jako vědecký pracovník v dokumentačním středisku Louise Paula Boona. Tohoto významného vlámského autora považuje za svého duchovního otce. Literárně debutoval v roce 1994 románem Navel (Pupek), satirou na svět videoumělců. Následovala povídková sbírka Il faut manger (1996, Jíst je potřeba) a román Open gelijk een mond (1999, Jako ústa dokořán), v němž formou textové mozaiky s použitím autentických i fiktivních novinových výstřižků rekonstruuje medializaci případu pedofila Dutrouxe a obecněji situaci v Belgii v 90. letech 20. století.

Zhruba ve stejné době se začal věnovat i divadlu – jako autor, režisér, překladatel a občas i herec spolupracoval s významnými vlámskými soubory (s bruselským Královským vlámským divadlem, proslaveným antverpským souborem Toneelhuis či originálním divadelním studiem Zuidpool ze stejného města, se souborem Nederlands Toneel Gent, se světoznámou uměleckou osobností Janem Fabrem atd.). Za svou dramatickou tvorbu získal v roce 2014 Cenu Edmonda Hustinxe.

Souběžně začal psát sloupky a recenze (zaměřuje se i na film) pro různé vlámské i nizozemské časopisy (Humo, Dietsche Warande & Belfort, De Vlaamse Gids, Maatstaf a další), ale také pro rozhlas a televizi (belgický rozhlas Klara, nizozemské vysílací společnosti VPRO, IKON atd.).

Po desetileté přestávce se v roce 2009 vrátil k próze románem Wij (My), prvním dílem volné trilogie satirických lidových románů, které kromě tématu paměti a identity spojuje jednoslabičný název začínající písmenem „W“: v roce 2012 následoval román Winst (Zisk) a v roce 2016 nejúspěšnější WIL (Vůle, č. 2018, titul si pohrává i se jménem protagonisty Wilfrieda Wilse). První díl je příběh karikaturisty Georgese, který tráví letní prázdniny 1976 se skupinou přátel ve Španělsku a příslušnost k určitému společenství ho drtí. Druhý díl se odehrává v Berlíně, v prostředí obchodníků s uměním. Vůle se vrací do minulosti a vypráví příběh antverpského pomocného strážníka a jeho morálních dilemat v okupovaných Antverpách za druhé světové války. Za tento román získal vlámskou nakladatelskou cenu Fintro 2017 (cenu poroty i cenu čtenářů) a Borderwijkovu cenu.

Společenskou angažovanost neprojevuje Olyslaegers pouze svou tvorbou, ale i konkrétně: např. v letech 2012–2013 se zapojil např. do hnutí Occupy Antwerpen a každou sobotu s dalšími dobrovolníky vařil a rozdával polévku chudým spoluobčanům. Za „využívání veřejného fóra k upozorňování na křiklavé společenské zlořády i za cenu toho, že jde proti proudu“ mu byla v roce 2014 udělena Cena Ark za svobodu slova. Za svůj přínos pro vlámskou kulturu dostal v roce 2017 cenu Ultima v kategorii próza.

Literární ceny:
2017 Fintro Literatuurprijs – cena poroty i cena čtenářů (za román Vůle)
2017 Ultima Prijs van de Vlaamse gemeenschap voor Proza (za prozaické dílo)
2018 F. Borderwijk Prijs (literární cena pro nizozemsky psané prozaické dílo – za román Vůle)
2018 Inktvinger (cena vlámských středoškoláků – za román Vůle)

Česky:
Jeroen Olyslaegers: Vůle. Z nizozemského orig. WIL přel. Veronika ter Harmsel Havlíková, Euromedia – Odeon, Praha, 2018, 328 s.

Bibliografie (výběr):
1994 Navel (román)
1996 Il faut manger (povídky)
1999 Open gelijk een mond (román)
2009 Wij (román – 1. díl volné trilogie)
2012 Winst (román – 2. díl volné trilogie)
2016 WIL (román – 3. díl volné trilogie, č. Vůle, 2018)

Internetové odkazy:
Podrobná bio- a bibliografie včetně dramatické tvorby (v niz.)
Portrét autora (v niz.) na Wiki
Trailer k románu Vůle (v niz., v roli Wilfrieda Wilse Jan Decleir)