Jeroen Olyslaegers (1967) je ve své vlasti známý jako prozaik a dramatik. Do Prahy přijel představit svůj román Vůle a účastnil se diskuse o něm a o historických peripetiích 20. století obecně v galerii DOX.

iLiteratura: Chtěl bych se hodně ptát na román Vůle, který u nás nedávno vyšel v překladu, ale nejprve bych si rád ujasnil – proč byl vlastně jako první přeložen poslední díl trilogie?
Jeroen Olyslaegers: V celku těch tří románů je Vůle ve skutečnosti chronologicky první. Odehrává se totiž za druhé světové války. Ale všechny tři romány se dají číst zcela samostatně, čtenář nemusí znát druhé dva k tomu, aby ocenil ten, který čte. Samozřejmě, že když si přečteš všechny tři, najdeš něco, co rezonuje skrze celou trilogii.
První vydaný se jmenuje Wij (My) a je o skupině vlámských nacionalistů, kteří v 70. letech společně tráví dovolenou ve Španělsku. Krátce po Frankově smrti. Je o chlápkovi, který touží po tom, aby byl obklopen přáteli. Je tam typická atmosféra sedmdesátých let, takže experimentují se sexem a tak, ale mají s sebou i děti. A on má pocit, že mezi ně nepatří, mezi tuhle specifickou skupinu přátel. Je to určitý vzorec, který jsem zde zavedl. Zní My, ale ne ty. Pocit sounáležitosti, onoho „my“, je zároveň inkluzivní a exkluzivní. Inkluzivní jsou rodiče, přátelé – formální „my“, ale také společná identita, národní identita. K tomu, abys mohl plně vnímat hranice tohoto „my“, však z něj musíš někoho vyloučit. A tak ve skupině přátel se nemůže přítelem stát každý. Když se nezalíbíš většině, nestaneš se členem skupiny. A úplně stejně to funguje v rodině nebo na úrovni národa.
A tenhle pocit touhy někam patřit, ale nebýt schopen někam patřit je, řekněme, velmi důležitý pro všechny tři romány. Druhý se jmenuje Winst. Může to znamenat „výhra“, ačkoli v nizozemštině má to slovo víc konotací – může mít ekonomické konotace a znamenat „zisk“, může to mít osobní konotace… Hlavní postavou je syn z románu Wij, který je obchodníkem s uměním a touží proniknout do komunity, což se mu nedaří. Román se odehrává v Evropě v současnosti, změnil jsem však několik parametrů. Například euro se zhroutilo a platí se „euromarkou“; Němci jsou tak mocní, že už nepředstírají, že jsou jen částí Evropy, ale přiznávají, že ji řídí. Ve druhé části románu se tento mladík snaží uspořádat výstavu v Berlíně společně s umělci, se kterými pracoval, a zažívá znovu pocit, že chce někam patřit, ale nemůže.
A třetí román, Wil, je třetí interpretací tohoto vzorce My, ale ne ty. Tento muž si myslí, že je básník, chce být básníkem, chce být nový Rimbaud nebo Verlaine, ale situace mu nepřeje – vypukne válka a on se stane policistou. Snaží se fungovat uvnitř policejního sboru, snaží se přizpůsobit, avšak nepřizpůsobí se. Hledí na svoje kolegy spatra a současně se snaží patřit mezi ně. A tohle téma ty tři knihy spojuje.
Mezi jednotlivými díly trilogie jsou však stylistické rozdíly. Vůle je kniha, kde jsem více vypravěčem. Winst je skoro psychedelický román, nejpsychedeličtější, co jsem kdy napsal. Nejsou to úplně halucinace, ale je tam několik halucinačních pasáží. A Wij je jako psychologický román ze sedmdesátých let. Pokud jde o distanci od tématu, v této knize jsem chtěl čtenáře vskutku vtáhnout dovnitř. Protáhnu ho celým románem, na konci ho nechám jít a řeknu mu: OK, teď jdi, srovnat v hlavě si to musíš už sám. Je to také nejblíže způsobu, jak vyprávím příběhy ve skutečném životě. Je to můj osobní, jedinečný hlas. Vždycky jsem experimentoval se stylem a způsob, jakým píšu prózu, je jako když mluvím na veřejnosti. Zkouším různé látky a tóny a teď, s tímhle stylem, jsem usoudil, že musím pokračovat, abych přivedl historii k životu. Navíc myslím, že je tento román mainstreamovější než zbývající dva a může být i populárnější.
Vůle znamenala velký úspěch – můj první úspěch. V Belgii a Nizozemsku dostal román několik ocenění. Byl představen ve Frankfurtu na knižním veletrhu a lidi se do něj zbláznili. Tak se to nějak stalo.

iLiteratura: V první odpovědi jsi pravděpodobně předem odpověděl na několik dalších otázek, které jsem chtěl položit… Zaujalo mě, že jsi několikrát použil slovo „identita“, mluvil jsi o pocitu přináležitosti k některé skupině, ať už je to v rodině, nebo v národním společenství. To je téma, které bude určitě rezonovat i v české společnosti, obzvláště pokud mluvíme o druhé světové válce, protože tady jsou zkušenosti Čechů a Vlámů v něčem podobné. Samozřejmě ale ne ve všem, takže – co je tím identitotvorným faktorem pro Vlámy?
Jeroen Olyslaegers: Tak především, když trochu poodjedeš s kamerou dozadu a podíváš se na celou Evropu – jak na bývalou západní Evropu, tak na bývalou východní Evropu, které jsou teď součástí jednoho celku – zjistíš, že národní identita je obecně koncept z 19. století, který jsme potřebovali k tomu, aby vyvážil kapitalismus. Tovární dělníci, místo aby se cítili jako otroci, se mohli cítit jako Vlámové, Češi nebo cokoli podobného. Byl to pro ně zdroj hrdosti. Je to mýtus, příběh, vyprávění. Nacionalismus je vyprávění, a to takové vyprávění, které kapitalismu posloužilo velmi dobře. Samozřejmě, dnes jsme v úplně jiné situaci. Máme něco, čemu říkáme evropský liberalismus a co je na vzestupu od roku 1989 v celé Evropě. Naše idea Evropy, a obzvláště Evropy za druhé světové války, je sdílená. Ideje národní identity, zklamání, hněvu a touhy po svobodě byly v mé zemi vždy velmi důležité. Vlámští nacionalisté se cítili být dušeni Belgií, diskriminací, ke které docházelo před válkou. Před druhou světovou, ale už před tou první. Takže ano, byl to tento pocit, ale myslím, že to mnohem víc vyšlo od Němců: Němci se vždycky snažili využít náš nacionalismus, v podstatě nám ho prodat zpátky a udělat z nás součást velkého germánského, árijského národa. To byl ale spíš případ Nizozemska než Vlámska, protože vlámští nacionalisté, i když kolaborovali, vedli vždy bouřlivé debaty ohledně ztráty naší identity. Je to složitý příběh a je to příběh, který se vypráví v románech vlámských spisovatelů a který já znám proto, že i můj dědeček kolaboroval. A to pocházím z nacionalistické rodiny.
Snažil jsem se jít za tuto hranici. Dokonce se pokusit o nějaký univerzálnější pohled, který by byl srozumitelný i pro čtenáře v zahraničí, třeba pro české čtenáře. Jak se stane, že kolaboruje stát? Co to znamená, když představitelé státní moci – v tomto případě policisté – se setkají s genocidní zrůdou, která jim přikáže s ní kolaborovat? A v Belgii je ten příběh ještě podivnější, protože v Bruselu za války policie nekolaborovala, kdežto v Antverpách ano. Bylo září 1942 a oni došli k závěru, že když nepřeběhnou na druhou stranu, tak je zadupou do země.
Jsou tu dva jevy. Prvním je nacionalismus v nacistické třetí říši. Ten se však liší od situace, kdy kolaboruje celé město, celý stát. Univerzální a zároveň varovné je na tom to, jak rychle a snadno se byrokratický aparát dokáže proměnit v psychopatický stroj na vraždění. Je to jako lusknutí prstem – a je to děsivé. Druhou věcí je… nevím, jak je to přeloženo do češtiny, ale vymyslel jsem slovo, kterému každý rozumí, když ho vidí. V nizozemštině zní normaalzucht a označuje touhu po normálnosti za každých okolností. A tak město je okupováno, v ulicích dochází k násilí, policie neplní svou funkci, ale každý předstírá, že je všechno v pořádku, že je to takhle normální. A myslím, že tohle je také univerzální motiv: co jsou lidé ochotni dělat, aby si udrželi zdání, že je všechno normální a v pořádku, i za těch nejneuvěřitelnějších okolností.
Myslím, že je to typicky evropské, ale poprvé jsem to viděl a zažil v Izraeli. Moje žena a syn byli v Izraeli v roce 2014, v době bombardování Gazy. Byl jsem tam za nimi, byli jsme blízko Tel Avivu. Lidé chodí do obchodů, zamilovávají se, večeří v nádherných, romantických italských restauracích, když se náhle rozezní sirény a všichni se hrnou do podzemních krytů a posílají zprávy typu Kdyby se se mnou něco stalo, jsem v italské restauraci XY… A po deseti, patnácti minutách, když je po všem, sedí zase všichni na svých místech a dělají, že se vůbec nic nestalo. Připadalo mi to naprosto neuvěřitelné a myslím, že přesně k tomuhle došlo v Antverpách za války. A pak jsem si o tom zjišťoval fakta a ukázalo se, že ano – lidé chodili do kin, sice na německé filmy, ale byly to všechno romantické filmy – tancovali, opíjeli se, pokud bylo čím, a pak souložili v parcích, cokoli. Lidé trvali skoro posedle na tom, že život jde dál.
To je tedy podle mě to, díky čemu by ten román mohl nabídnout univerzální výpověď: touha po normalitě. Ono to není jen v Evropě, podívej se na dnešní ekologickou situaci. Lidé nejsou schopni si připustit, že něco by mohlo časem být špatně – a já myslím, že něco je už teď hodně, hodně špatně. Nebo náš finanční systém, který se pravděpodobně zhroutí během několika měsíců, maximálně let, podobně jako v roce 2008. Nevím, jak hodně vás to zasáhlo tady v Česku, ale my jsme byli všichni úplně zděšení. A stane se to znovu a všichni budou předstírat, že je to normální.

iLiteratura: Ten pojem normaalzucht bude pravděpodobně českým čtenářům připadat povědomý, ale z opačné strany, protože po roce 1968, kdy naši zemi okupovala sovětská armáda, režim použil slovo „normalizace“ k ospravedlnění poměrů, které byly všechno jiné než normální…
Jeroen Olyslaegers: Ano, přesně tak. Tohle zaklínání normalitou je přesně to, co jsem se snažil popsat.

iLiteratura: Začali jsme mluvit o té zkušenosti s identitou z nacionalistického úhlu pohledu, dostali jsme se k univerzální perspektivě. Já si také myslím, že to, co je popsáno ve Vůli, není něco národního, ale antropologického, že je to součást našeho sdíleného dědictví. Proto bych se chtěl zeptat na hrdinu, nebo spíš antihrdinu toho románu, Wilfrieda Wilse. Do jaké míry je on sám hybatelem svého vlastního života?
Jeroen Olyslaegers: Titul románu Vůle jsem vlastně zvolil v návaznosti na Friedricha Nietzscheho. Představoval jsem si, že jak Wilfried, tak jeho mentor, Vzteklej Fousek, jsou nietzscheáni. Tedy pravicoví nietzscheáni, protože máme překvapivě také levicové nietzscheány. Pro pravicového nietzscheána je vůle nesmírně důležitá. Stejně tak představa, že historie má svou vlastní vůli. Musí se tou vůlí řídit a to je podle něj podstatou života a historie. A tak dále. To je samozřejmě totéž jako v případě komunistického režimu, který říká: takhle to chce lid, a tedy to takhle chceš i ty; nebo v případě současného neoliberalismu, který říká: spotřebitel to chce, a tedy to chceš ty. Myslím, že Wilfried nanejvýš předstírá, že má vůli. Ale také je pravda, že je o tu vůli oloupen, že skutečnost mu ji upírá. Mluvíme o někom, kdo se chtěl stát básníkem, a je z něho – policajt. Nikdy se přes to nepřenesl. Samozřejmě, v knize jsou popsány činy, kterými se chce vzepřít; obzvláště jeho osobní výbuch násilí na konci knihy. Je to také čin, ale je to čin pomsty. Pomsty za něco, co je v jeho hlavě. Wilfried je pasivně agresivní. Mladí lidé jsou často pasivně agresivní, ale dokud nezaloží rodinu, není to na nich ani vidět. Když však vstoupí do vztahu nebo se ožení či vdají, tato pasivní agrese se stane velmi viditelnou; je to i jedno ze subtilnějších témat v knize, způsob, jak funguje manželství. Wilfried svou ženu zcela zničí, na konci z ní nezbývá skoro nic. Zničí ji z pomsty, kvůli iluzi své vlastní velkoleposti, která mu je upírána. Takže ano, jsou tam činy, ale jsou to činy pasivní agrese. Většina čtenářů v něm vidí jakéhosi muže bez osobnosti…

iLiteratura: Muže bez vlastností?
Jeroen Olyslaegers: On ale vlastnosti má, a dokonce má také osobnost. Disponuje schopností velmi ostře nahlížet věci. Dokáže si udělat legraci sám ze sebe. Jenže je bohužel v situaci, kdy musí skrývat své zklamání životem, a to je jeho prokletí. Myslí si, že je inteligentní, ale není. Nerozumí lidem. Rozumí systémům, ale nerozumí lidem. Čekal bych, že čtenář na konci knihy prožije šok, když si přečte, jak na Wilfrieda reagují jiní lidé a za co ho považují.

iLiteratura: Když teď mluvíme o Wilfriedovi téměř jako o muži bez vlastností, jako o někom, kdo rozumí systémům, ale ne lidem – jaký je vztah mezi individualitou a systémem v této knize? Uvažuju správně, že to není kniha o napětí mezi člověkem a systémem, ale spíš o hře osobních dispozic různých lidí, jednotlivců?
Jeroen Olyslaegers: Ano, uvažuješ správně. Systém je tam přítomný jako jakési nebezpečné kulisy. Jsou to sice kulisy, ale zároveň je to něco, co velmi ovlivňuje myšlenky a činy každého. To je samozřejmě pravda. Ale skutečné napětí a konflikt je mezi Wilfriedem a jeho kolegy. Tady jde o to, jakou podobu stresu přináší společná práce s jinými lidmi. Před několika měsíci, možná před rokem, přišla na moje čtení zdravotní sestra a říkala, že se s Wilfriedem dokáže velmi ztotožnit. Nerozuměl jsem tomu, jak se může zdravotní sestra ztotožnit s policistou v okupované zemi? Řekla mi, že před několika měsíci byla na obědě s kolegyněmi a diskutovaly o jakési novince, o novém kontrolním mechanismu, který měl být zaveden v nemocnici, kde pracovala. Všechny se shodly na tom, že to nařízení není v zájmu pacienta, a ona navrhla, že s tím něco udělají. Všechny souhlasily, ale když po nich chtěla konkrétní kroky, řekly jí – velmi smutně –, že když v tom bude pokračovat, už s ní nikdo na oběd chodit nebude. Že bude ostrakizovaná, vyřízená. A v tu chvíli jsem to pochopil.
Vztahy mezi kolegy na pracovišti jsou jedním z důležitých témat ve Vůli. Ne mnoho novinářů se na to ptá. Vzájemné ovlivňování mezi lidmi, kteří jsou nuceni vykonávat spolu nějakou práci, o které vědí, že je nemorální. A u policie to platí dvojnásob, protože policista poslouchá rozkazy. Když dostane rozkaz zadržet lidi, nejprve položí otázku: z čeho jsou podezřelí? Němci najednou mají seznamy lidí, dětí, starců – a ti lidé jsou na seznamu jen proto, že jsou Židé. Samozřejmě, že většina policistů věděla, že je to naprosto nemorální. Kdybychom se ptali po morálce, myslím, že to nejhorší – pro každého kromě psychopatů – není, že všichni dokážeme rozeznat dobro a zlo. To nás učili rodiče a prarodiče a my to zase učíme svoje děti: tohle máš dělat a tohle dělat nesmíš. Co ale bolí mnohem víc, je protiklad mezi teorií a praxí, když dojde na morálku. Víš, co je zlé, ale přesto to musíš udělat, protože jinak přijdeš o práci. Přinejmenším. „Já vím, že to je špína, ale musím to udělat, protože musím platit účty.“ To zraňuje a myslím, že to zná hodně lidí. Mluvil jsem s jedním nizozemským novinářem a on řekl: „Ne, ne, ne!“ – což je, myslím, typicky nizozemská reakce (smích) – „já bych nikdy neudělal nic, co by bylo proti mému svědomí.“ Řekl jsem: „Dobrá, představ si, že tvoje země je okupovaná, živíš děti, máš pořád ještě práci, což je fantastické, a oni ti řeknou: napiš tohle. Víš, že je to maličko nepravda, jen trochu, ne úplně. Ale uděláš to, protože musíš platit účty.“ A lítáš v tom. Je to velmi lidské a velmi nebezpečné a nemá to nic společného s heroickými myšlenkami, odbojem a tak. To je problém, rozdíl mezi teorií a praxí.

iLiteratura: A myslíš, že je to stejné ve všech stoletích, že je to součást lidské přirozenosti, nebo je to příznačné jen pro válku nebo totalitní režimy ve 20. století?
Jeroen Olyslaegers: Ty a já jsme oba děti totalitních systémů. Naši rodiče a jejich rodiče a prarodiče žili v totalitních systémech, byli do nich aktivně zapojení. 20. století je myslím posledním stoletím Evropy. Je konec. Na řadě je Asie nebo kdovíkdo, pravděpodobně Čína. Což je v zásadě v pořádku, říkám to proto, že naše obzvláštní posedlost totalitními režimy je zřejmá, protože jsme Evropané a naše země leží na bývalých bitevních polích. Právě pracuji na románu, který se odehrává v 16. století v Antverpách. V té době nás okupovali Španělé. A pohled na 16. století – nejen ve Vlámsku, ale v celé Evropě – je komplikovaný kvůli různým náboženským konfesím, které se mezi sebou svářily. Bylo tolik válek kvůli náboženství. Ale myslím, že takzvané náboženské války se vedly také pro peníze. Podívejme se na 16. století: byl to také věk obchodu. Vidím Evropu jako velkou laboratoř myšlenek, praktik. A nyní máme pocit, že jsme ve většině z nich žalostně selhali. 20. století je velmi zlý sen. Jeden z velkých evropských experimentů ji rozdělil na Východ a Západ. Byly to velké experimenty – s násilím, totalitou, ekonomikou, obchodem – a teď to všechno umírá. My umíráme. Dny evropské laboratoře jsou pryč.
Když jsem přijel poprvé do Prahy, viděl jsem hlavně davy turistů. V Antverpách je to stejné. I v Paříži nebo v Berlíně. Evropa se změnila v muzeum. Je to smutné, ale je to současně určitá úleva. Protože to, co se stalo ve 20. století, je příšerné. A je to velmi evropská záležitost. Nezkoušej jet do Afriky a říkat jim, jak se tomu vyhnout. Řeknou: známe vás jen z té koloniální stránky, táhněte k čertu. Témata, o kterých píšu, jsou velmi evropská. V mých románech je vždycky znát posedlost Evropou a tím, jak se Evropa snaží přežít, i když už je teď mrtvá. Nebo možná spíš zombie.
Tři knihy, které jsem napsal, jsou přesně o tomhle. Napsal jsem krátký text o občanské válce v Jugoslávii. V 90. letech jsem se díval na televizi a viděl jsem masakr v Sarajevu. Strašlivě jsem se rozzuřil proto, že Evropa nic neudělala. Tenkrát jsem byl mladý, upřímný Evropan, velmi jsem věřil v evropskou ideu. Byl jsem hrdý na to, že jsem občanem Evropské unie, věřil jsem, že je to projekt, který má duši. A když jsem před televizí křičel vztekem, otec mi řekl: víš, ta duše Evropy – to je jenom peněženka. Evropa nemá duši, jsou to jen prachy. A za mnoho let… nechci být cynik, ale mám pocit, že otec měl pravdu. V evropském projektu bylo tolik slibů a nadějí – a kde jsme teď? Tolerujeme, co se děje v Maďarsku, i v našich vlastních zemích. Čirá dekadence. Naši prarodiče bojovali, a my už toho nejsme schopní, nemáme výdrž, nedokážeme reagovat jako lidské bytosti.
Myslím, že v mých knihách – Vůli nevyjímaje – se odráží velké zklamání z evropského projektu. Zároveň však nejsem pesimista, miluju lidi a fascinují mě, i z té špatné stránky. Ale když vidím, jak evropský systém dnes funguje, nevidím tam moc prostoru pro naději. Nevěřím Macronovi, nevěřím Merkelové, myslím, že přišel čas, kdy budeme muset složit účty.
To, že dny Evropy jsou u konce, však zároveň také znamená, že jsou u konce i ty zlé sny. Je tu jedna fantastická, typicky evropská věc, a to je posedlost odvrácenou, temnou stránkou dějin, člověka, Evropy. Vzpomeň si na Goyovy přízraky, na Picassovu Guerniku. Noční můry. Vždycky to tu bylo přítomné a pro spisovatele je to úžasné. Miluju to, samozřejmě, i když je to současně děsivé.

iLiteratura: Můj oblíbený polský esejista Gustaw Herling-Grudziński napsal v jedné próze ústy své postavy zhruba toto: „Budoucnost Evropy! Neptejte se mě na budoucnost Evropy, když jsme sotva vyvázli živí z její minulosti.“ Nemluví o něčem podobném?
Jeroen Olyslaegers: To je dobré! Ironie je, že budoucnost Evropy je v úplně jiných rukou kvůli ekologickým problémům. Budoucnost je ve městech. Zelená města, smart cities, to je mnohem lepší program, než když se celá země rozhodne připojit k nějakému programu zelené strategie. Vidíš, co dělají německá města, Kodaň, částečně Paříž, Londýn… Nevím, jaká je situace v Praze…

iLiteratura: No…
Jeroen Olyslaegers: Aha, dobře. U nás je to taky příšerné, myslím, že jedině Gent se snaží něco dělat. Ale opakuji, že budoucnost je ve městech. To je zajímavé, protože se tím vlastně vracíme do renesance. Samozřejmě, že renesance nebyla takový zlatý věk, jak se často píše. Spousta válek a dalších potíží. Ale ta energie měst, ta mi připadá velmi povzbuzující, i co se týče budoucnosti Evropy. Budoucnost je ve městech – a tím nemyslím Brusel nebo Štrasburk. Tam ne. Avantgarda dneška je v chytrých městech, městech s osvícenými starosty, kde se skutečně snaží postavit problémům 21. století. To jsou poslední laboratoře, které v Evropě zbyly.

iLiteratura: Z nichž ovšem nejdál došla pravděpodobně Dubaj.
Jeroen Olyslaegers: Pravděpodobně (smích). Samozřejmě, Herling-Grudziński má pravdu. Tragédie je, že minulosti nelze uniknout. Ale na druhou stranu, proč ji s sebou táhnout? V případě Vůle jsem cítil, že ten příběh prostě musím napsat, protože jsem si myslel, že vstupujeme do nebezpečné přechodné fáze, kdy většina lidí, kteří válku zažili, je po smrti. Nedostává se nám vědomostí z první ruky. Uvažoval jsem tak, že musím tenhle pohled zachovat; ačkoli pochopitelně používám svou fantazii, dělal jsem si rozsáhlý výzkum a snažím se příběh vyprávět tak realisticky, jak je jen možné.

iLiteratura: Poslední otázkou navážu na 16. století, na tvou oblíbenou renesanci – prozradíš něco o svých plánech na další román? A pokud je to ještě tajné, zeptám se aspoň takhle: v čem je psaní o relativně nedávné historii, tedy o druhé světové válce, jiné než psaní o historii, nad kterou se už před staletími zavřela voda?
Jeroen Olyslaegers: Je to velmi odlišné. 16. století nemělo, řekněme, buržoazní kulturu, a tak jsem ji musel vlastně vynalézt a pro čtenáře oživit tak, aby měl pocit, že je uprostřed ní a že jí začíná rozumět. Co se tehdy v historii stalo? Antverpy byly jedno z největších měst v Evropě, avantgarda obchodu, komerce, rozšířil se tam bankovní systém – ten pocházel z Benátek, ale teprve v Antverpách se rozšířil a získal význam. Španělský král byl po uši v dluzích, stále si jen půjčoval od lidí, kteří peníze měli – a většina z nich žila v Antverpách. Byl jako Trump, který potřebuje peníze od Číňanů, ale zároveň je s nimi, řekněme, ve válce. Oni mu samozřejmě stejně půjčí a nakonec skoupí všechno.
Ano, jsou zde velké rozdíly, protože tehdy bylo velmi významné náboženství ve smyslu obracení se k Bohu. Zároveň tam však existovala neuvěřitelně pestrá intelektuální krajina, tvořená lidmi, kteří se snažili přežít na mentální, náboženské úrovni. Měli plné zuby centralistické vlády, která jim říkala, co mají dělat a co si mají myslet. Je to počátek novověku, moderní doby. Můžeš tu vidět zrození liberalismu, obchodu, umění. Brueghel, první evropský úspěšný komerční umělec. Díky knihtisku, samozřejmě. Hlavní postavou románu je hostinský. V jeho hostinci se setkává celý tehdejší svět. On má ale pocit, že věci nejdou tak dobře, jak se zdá. Tehdy se lidé v Antverpách nacházejí v kulminačním bodě zlatého věku, myslí si o sobě, že jsou pány vesmíru. Ale trvalo to jen několik let a pak se to zhroutilo. Přišli Španělé, vévoda z Alby, rozvrátili celé město a nastolili příšerný, krvavý režim. Lze v tom vidět paralely – třeba k posledním letům předtím, než vypukla první světová válka. To napětí a zároveň radost, zábava a to všechno. Moje hlavní postava trpí filofobií – nevím, jestli to znáš, je to chorobný strach z lásky. Propadá panice, kdykoli by se jen náznakem mohl do někoho zamilovat. Přišel postupně o tři ženy. Vzaly si ho, otěhotněly s ním a zemřely. Poslední mu porodí dítě a zemře až potom. On má hrůzu z toho, že jeho semeno je otrávené. A nakonec se samozřejmě zamiluje. Do někoho, do koho se zamilovat je takřka nemožné. Román se bude jmenovat Wildevrouw, Divá žena.
Myslím si, že dobrý historický román je román ze současnosti. Takový, který dá čtenáři pocítit, že ten svět velmi dobře zná, ačkoli mu je zároveň cizí. Dá mu pocítit sounáležitost s postavami. Dobrý historický román je jako komora, ve které vidíš, slyšíš, ohmatáváš, a pak můžeš začít uvažovat o své vlastní době, ale už o ní uvažuješ trochu jinak. Jak se historie opakuje a zároveň transformuje. Jak stále stejně reaguje na stejné podněty. Dávám čtenáři důvěru a on mi ji oplácí, když čte o problémech, kterým čelí sám. O korupci, o pokrytectví. Toho všeho bylo v 16. století mnoho a je toho mnoho i dnes. To chci dělat, to je můj cíl, moje ambice.