V domovském Norsku si Aslak Nore (nar. 1978) vybudoval pozici autora, který ve svých dílech zúročuje vlastní zkušenosti se službou v ozbrojených silách. Zahraničních misí v Bosně, Afghánistánu a Iráku se účastnil jako voják i jako novinář, posléze z literatury faktu přesedlal na tematicky podobně laděnou beletrii. Jeho třetí kniha Ulvefellen (Vlčí past, norsky 2017) získala cenu za nejlepší norský kriminální román. Pro úplnost dodejme, že autor nějakou dobu žil i v Guatemale a že k literární profesi má blízko i díky svým kořenům, neboť jeho otcem je spisovatel Kjartan Fløgstad (česky od něj vyšla v roce 2013 kniha o ruském, dnes již opuštěném hornickém městě na Špicberkách s názvem Pyramida a podtitulem Portrét opuštěné utopie).

Vojenská tematika je přítomná i v románu Mořský hřbitov, kterým se Nore v překladu Adély Ficové poprvé představuje českým čtenářům a který zároveň představuje v jeho tvorbě určitý zlom, neboť je v něm patrný posun od čistě špionážních a kriminálních románů k celospolečenským tématům. Zároveň by se mělo jednat o první díl zamýšlené trilogie, v Norsku již vyšel druhý díl s názvem Ingen skal drukne (Ať nikdo neutone, norsky 2023).

Mocenský rodinný souboj na pozadí historie

V centru románu stojí i na norské poměry mimořádně bohatá rodina Falckových, rozštěpená na dvě vzájemně nevraživé větve, usazené v Oslu a Bergenu. Hlavou rodu, rodinné firmy i nadace je stárnoucí Olav, který se odmítá své rozhodující role vzdát, neboť žádné z jeho dětí jej zatím nedokázalo přesvědčit, že by se v jeho funkci dokázalo osvědčit. Dcera Alexandra se dle jeho názoru nechává příliš ovlivnit sentimentalitou babičky Very, kdysi poměrně známé spisovatelky, syn Sverre je zase nerozhodným slabochem bez vlastní iniciativy, nemanželská dcera Andrea pak nepřichází v úvahu vůbec. Po dlouhá léta neměnnou mocenskou konstelací otřese náhlá smrt zmíněné babičky Very a zjištění, že si těsně před smrtí vyzvedla u notáře svou závěť, jejíž obsah může mít pro celou rodinu závažné následky. Olav i Alexandra se pouští do pátrání po ztraceném dokumentu, ovšem každý z jiných důvodů.

V paralelní dějové linii se před čtenářem odvíjí příběh bývalého elitního vojáka Berga, který má za sebou několik tajných misí na Předním východě. Při té poslední se ale stal obětí pro něj neproniknutelné zpravodajské hry, nyní se mu však naskytla příležitost se člověku, který stojí za jeho uvězněním, pomstít. Nabídka pomsty přitom nepřišla od nikoho jiného než Hanse Falcka, známého lékaře a představitele bergenské větve bohaté rodiny…

Zároveň se před čtenářem odvíjejí i dramatické události z podzimu 1940, kdy Veřin manžel s mnoha dalšími Nory i Němci zahynul při potopení lodi Princezna Ragnhild (v tomto případě autor využil skutečnou historickou událost). Velice rychle se ukáže, že oficiální verze události patrně není zcela pravdivá a že to, k čemu v roce 1940 na lodi došlo, bude mít dopad nejen na impérium Falckových, ale i na Norsko jako takové.

Společenský přesah

Ačkoliv by podle nastíněné zápletky mohl román spadat do kategorie thrillerů, bylo by toto zařazení přeci jen ošidné. Jeho tempo je poměrně pozvolné, nehýří akčními scénami (pomineme-li pasáže odehrávající se na Předním východě) ani dramatickými zvraty. Autor do textu zahrnul i některá z aktuálních společenských témat, ať už jde o problematiku migrace, dominantního postavení stárnoucích mužů ve společnosti, nebo samotné podstaty demokratických a ústavních základů právního státu. V kontrastu mezi Bergem a členy rodiny Falckových jasně vidíme i hlubší téma rozdílů mezi jednotlivými společenskými vrstvami (snad by bylo možné použít i výrazu „třídami“, pokud bychom jej dokázali oprostit od všech zprofanovaných politických konotací).

Mezi pasáže zvolňující tempo vyprávění patří i podrobné popisy pokrmů servírovaných v domě Falckových, čtenáři obeznámenému blíže se severskou literaturou při nich jistě vytanou na mysli obdobné pasáže z Guillouvy ságy Velké století o velkopodnikatelské dynastii Lauritzenových. Tohoto švédského spisovatele ostatně připomíná i tematika pololegálních tajných operací na Předním východě a asi málokoho tak překvapí, že na jednom místě autor Guilloua přímo zmiňuje.

Celému románu by šlo vytknout snad jen poněkud uspěchaný konec, kdy u některých z klíčových postav dojde možná až k příliš náhlému obratu, co se týče přístupu k pravdě a loajalitě vůči rodině. Určité motivy pak zůstanou otevřené a nedořešené, což je sice pochopitelné vzhledem k faktu, že se jedná o první díl trilogie, nicméně některé cliffhangery jsou snad přeci jen očividné až moc. Nechme se překvapit, jakou zápletkou autor obohatí jejich dořešení v příštím díle.

Protože se prostřednictvím ztracených a postupně nalézaných zápisků babičky Very velká část románu odehrává přímo na palubě lodi Princezna Ragnhild a i mnohé jiné pasáže mají spojitost s mořem a lodní dopravou, je nutné ocenit práci, jakou překladatelka odvedla, neboť většina užitých výrazů rozhodně nepatří k běžné slovní zásobě zdejších, převážně suchozemských čtenářů. Uvážíme-li, že se jedná o její první překlad z norštiny, odvedla skutečně obdivuhodný výkon.