Na podzim do Prahy v rámci festivalu Dny Severu zavítala švédská spisovatelka Lina Nordquist (nar. 1977). V rozhovoru s iLiteraturou mluvila o svém prvním románu Půjdu s tebou, o tom, že je někdy jednodušší psát než číst a jak se může štos popsaných účtenek proměnit v knihu.

 iLiteratura: Jste doktorkou fyziologie, za Liberální stranu zasedáte ve švédském parlamentu a píšete romány. Jak se to dá spojit?
Lina Nordquist: Myslím, že psaní mi pomáhá zpomalit. Když píšu, můžu si konečně vydechnout, to na něm mám nejradši. Často jsem v jednom kole a třeba v době, kdy byly děti malé, jsem mívala pocit, že nemám čas si ani dojít na záchod. Při vědecké práci musím dodržovat spoustu termínů a stejně tak v politice člověk musí držet krok, takže žiju hodně rychle a někdy potřebuju prostě jenom vypnout. Při psaní se zklidním, najednou mě obklopí můj vlastní svět a nemusím myslet na nic jiného.

iLiteratura: Jak se vaše profese navzájem ovlivňují? Projevuje se ve vašem díle fakt, že se věnujete vědě? Ovlivňuje psaní vaše působení v politice? A považujete některou z vašich profesí za klíčovou?
Lina Nordquist: Myslím, že všechny tvoří jeden celek. Jsem totiž trochu jako veverka – nedokážu chvíli jen tak sedět a nic nedělat. Vědě se věnuju proto, že chci, aby se nemocným lidem dostalo co nejlepší péče. Kromě toho chci, aby lidé, kteří se ocitli v těžké životní situaci, nebyli na všechno sami. To je důvod, proč jsem aktivní v politice. Některé problémy ale vyřešit nemůžu, ty mi pak zůstanou v hlavě – a právě z nich se potřebuju vypsat.

iLiteratura: Takže je pro vás psaní formou terapie?
Lina Nordquist: Ano, možná částečně. Je pro mě jakousi skříňkou, do které můžu odložit všechno těžké. Zapíšu to do ní, vypnu počítač a mám pocit, že svět je zase v pořádku. Všechno to vlastně začalo tak, že jsem si dlouho různé nápady zapisovala na zadní strany účtenek, do telefonu nebo na okraje všemožných papírů a schovávala je v kabelce. Jednou za čas jsem tašku vysypala a zápisky vyhodila. Trvalo mi rok nebo dva, než mě napadlo, že bych ty papírky možná vyhazovat neměla, a tak jsem si je začala schovávat.

iLiteratura: Pamatujete si chvíli, kdy jste si uvědomila, že by se vaše zápisky mohly proměnit v knihu?
Lina Nordquist: Řekla bych, že ano. Možná mě hned nenapadlo, že by vydaly na knihu, ale příběh jsem v nich viděla. Události, které se v něm odehrávají, a skutečné lidi, kteří musejí o něco bojovat. Bylo to během jednoho víkendu, kdy jsem musela odevzdat žádost o důležitý grant, takže jsem měla hrozně moc práce. Můj muž vzal děti, kterým tehdy byly dva a tři roky, a odjeli, abych měla klid. A já pracovala a pracovala. V sobotu v deset hodin večer jsem měla konečně hotovo. Jenže jsem byla celá nabuzená. Nedokázala jsem si představit, že si půjdu lehnout. Tak jsem si nalila sklenici vína, sedla si na podlahu, rozložila kolem svoje zápisky a snažila se přijít na to, co jsou vlastně zač. A najednou jsem v nich uviděla Unni, postavu, která na konci 19. století prchá z Norska do Švédska, snaží se přežít v chalupě uprostřed lesů a vychovat tu svoje děti. Ženu, která se odmítá vzdát. Udělalo mi to obrovskou radost a říkala jsem si – konečně to chápu! Postava v mých zápiscích je jeden a tentýž člověk!

iLiteratura: O čem byste řekla, že vaše první kniha Půjdu s tebou je? Má nějaké hlavní téma?
Lina Nordquist: Když jsem ji psala, vůbec jsem nad tím nepřemýšlela. Tuhle otázku jsem si položila, až když jsem hotový text poslala do nakladatelství a probírala ho s redaktorkou. Ta mi řekla, že můj román je hlavně o tom, jak moc jsme pro sebe navzájem důležití. Co všechno je člověk ochotný udělat, aby ochránil svou rodinu. A mně tehdy došlo, že má pravdu. Začala jsem psát v době, kdy byly moje děti ještě úplně malé, byly jim jeden a dva roky. Až následně mi došlo, že píšu hodně o strachu, který postihuje všechny rodiče. Klademe si otázku, co s dětmi bude a zda se o ně budeme moct postarat, jak potřebují. Vždyť všechno může skončit tak rychle… Po narození dětí můj svět zkrásněl, ale zároveň se stal v určitém smyslu syrovějším.

Mizerové žijí všude

iLiteratura: Unni je silná a nevzdává se. Platí totéž i pro druhou hlavní postavu a vypravěčku Kåru?
Lina Nordquist: Řekla bych, že částečně to platí i pro ni. Když jsem nad knihou později přemýšlela, přišlo mi, že Kåra a Unni jsou si navzájem takovými zrcadly. Unni je neustále ohrožená zvenčí svým okolím. Nebezpečí pro ni představují les, společnost i ostatní lidé. U Kåry, která žije v 70. letech, je tomu naopak. Materiálně je docela zajištěná. Nebezpečí ale přichází z jejího nitra.

iLiteratura: Pokud vím, reakce českých čtenářů na postavu Kåry byly negativní, málokdo s ní dokázal sympatizovat. Zaznamenala jste něco podobného ve Švédsku?
Lina Nordquist: Ve Švédsku to bylo stejně. Unni je snadné pochopit, protože bojuje o život. Musí chránit sebe a své děti. Oproti tomu Kåře na první pohled nic nechybí. Jenže i její děti jsou v nebezpečí, které ale představuje ona sama. A to je podle mě ve výsledku ještě mnohem těžší. Jako rodič ohrožovat vlastní děti. Co může být horšího?

iLiteratura: Proč je podle vás pro čtenáře tak těžké s Kårou soucítit?
Lina Nordquist: Já jsem se všechny postavy snažila napsat jako komplexní osobnosti. Nechtěla jsem, aby působily jako vystřihovací panenky, ale jako opravdoví lidé, kteří mají spoustu různých stránek. Nikdo není ani jen dobrý, ani jen zlý. To, že čtenáři mají velký problém Kåru přijmout, je podle mě důkaz, že se jako společnost máme ještě co učit. Dnes v Evropě dokážeme pochopit, že lidé dělají hrozné věci, když trpí hladem, chybí jim zdravotní péče nebo jsou oběťmi porušování lidských práv. Stále však nemáme dostatek pochopení pro lidi s psychickým onemocněním. Vždyť Kåra trpí, je duševně nemocná. Ale nám jí není líto, zlobíme se na ni i přesto, že ve skutečnosti potřebuje pomoc.

iLiteratura: Přemýšlela jsem nad tím, jak člověka ovlivní, když píše tak náročnou, temnou a v mnoha ohledech krutou knihu?
Lina Nordquist: Řekla bych, že je snazší knihu psát než ji číst. Při psaní nemusím postupovat chronologicky. Pokud se na to cítím, napíšu náročnou část, a když mám naopak den, kdy potřebuju, aby neřád dostal, co si zaslouží, tak prostě jdu a napíšu to. V mé knize jsou přece i pasáže plné naděje, části, kde lidé vítězí nad těžkostmi. Ale jako čtenář si vybírat nemůžete, musíte číst popořádku.

iLiteratura: Ve vašem románu vystupují jak silné a charakterní mužské postavy, tak odvážné a nezdolné postavy ženské. Může s tím mít něco společného fakt, že švédská společnost je v otázce rovnosti pohlaví přece jen dál než například ta česká?
Lina Nordquist: Já myslím, že zmetky najdete všude, na celé planetě. Otázka je jen to, jestli je daná společnost akceptuje, nebo se jim postaví. Ve světě, v němž žije postava Unni, není nikdo, kdo by se za ni postavil a řekl: Tak dost! V mém světě existuje záchranná síť a právní stát, který špatné lidi odkáže do patřičných mezí. A v tom je ten rozdíl: Mizerové žijí všude, jenže v některých zemích a v některých kulturách je nikdo nezastaví, takže můžou beztrestně ničit cizí životy.

iLiteratura: Řekla byste, že se ve vašem díle nějaké téma nebo otázka objevuje opakovaně?
Lina Nordquist: Z části je to určitě prostředí, o němž píšu. Vracím se do kraje, kde jsem se narodila a vyrostla, do Hälsinglandu ve středním Švédsku. A někdy taky do Uppsaly, kde žiju teď. Píšu o svých lesích, svých stezkách a jezerech. A pak taky o tom, kolik toho pro sebe znamenáme. Že na každém záleží, protože i jeden člověk může druhému změnit život. Zachránit ho, nebo toho naopak strašně moc zničit. Život je křehký a na to bychom neměli zapomínat. Musíme se o sebe navzájem starat. Neřekla bych, že se nám to vždycky daří. V tom, že každý může něco změnit, i když je to třeba jen drobnost, je zároveň něco téměř mystického. Je v tom spousta naděje.

iLiteratura: Na čem momentálně pracujete? Píšete něco?
Lina Nordquist: Ano, je to sice už pár týdnů, co jsem měla čas si o víkendu sednout k psaní, ale píšu. Je to zatím jen spletenec postav a příběhů. Vůbec netuším, co z něj vzejde, takže jsem svému nakladateli řekla, že je to taková hlava medúzy. Chtěla bych ale napsat příběh mladé ženy žijící ve 30. letech 19. století, který se opět odehrává v Hälsinglandu. Ta žena se jmenuje Angelica a snaží se prosadit v době, kdy bylo nezákonné, aby ženy nosily mužské šaty. A nesměly například samy cestovat. Doufám, že třeba na Vánoce si zase nějaký čas na psaní najdu…