Výbor povídek klasika americké literatury Edgara Allana Poea s názvem Démon zvrácenosti představuje reprezentativní výběr z děl zakladatele a mistra několika žánrů. Kniha zahrnuje hororové klasiky Zánik domu Usherů, Jáma a kyvadlo či Černý kocour, které jsou prvotřídními ukázkami děsivé atmosféry. Ve výboru najdeme i detektivní příběhy Vraždy v ulici Morgue a Odcizený dopis, ve kterých Poe představil záhadu zamčeného pokoje, geniálního detektiva a jeho „slabomyslnějšího“ kolegu. V Poeově geniálním detektivovi C. Augustu Dupinovi má původ Hercule Poirot či Sherlock Holmes (Dupinův přítel a vypravěč povídek je předchůdcem dr. Watsona). Poe v těchto povídkách položil základy moderní detektivky, když jejím centrem stanovil samotný proces detekce. V Démonu zvrácenosti jsou však zastoupeny i méně známé povídky humorné a satirické, jako například O šizení jakožto exaktní vědě či Na slovíčko s mumií, a výbor obsahuje i zástupce vědeckofantastického žánru, jako třeba Rozhovor Eirose s Charmionem.

Tento publikační počin nakladatelství Argo je vlastně reedice sbírky Jáma a kyvadlo a jiné povídky nakladatelství Odeon z roku 1978. Ačkoliv jsou texty prezentovány v jiném pořadí, výběr povídek se téměř neliší – až na pět: Odcizený dopis, Ligeia, Ostrov víl, Dělat lva a Obchodník. Novinka také obsahuje doslov Martina Hilského Povídkář Poe, jenž se objevil již ve vydání nakladatelství Odeon. Ač by jistě stálo za to zařadit do nového vydání po 35 letech doslov jiný, který by poskytl novější pohled na Poeovu tvorbu, Hilského text koncipovaný jako „život a dílo“ je vhodným doprovodným textem ke knize, jež reprezentuje povídkový výbor pro širokou veřejnost.

Kromě obsáhlého přehledu autorovy povídkové tvorby je publikace také krásná kniha. Dalo by se říci, že hlavní předností nového vydání je jeho vizuální stránka. S výjimkou pestrobarevného přebalu knihy (který je však tlumen černým podkladem) se celá kniha nese v tónech černé a zlaté. Kromě titulů povídek, číslování stran, autorů mott jednotlivých povídek a textu doslovu Martina Hilského jsou mimo přímou řeč zlatě vyvedené i všechny citace v rámci povídek. Například povídka Senzace s balonem o úžasném třídenním přeletu balónu přes Atlantik, která původně vyšla v deníku New York Sun jako pravdivá zpráva (jeden z mnoha Poeových žertů a podvodů na čtenářstvu), které uvěřila spousta lidí, je z většiny ve zlaté barvě, neboť má formu novinového článku, po němž následují úryvky z deníku. Ačkoliv v daném případě jde o extrém, takovéto použití barev čtenáři pomáhá, aby se v textu lépe orientoval.

Černozlaté jsou také doprovodné ilustrace akademického sochaře Jaroslava Róny, který působí jako vedoucí pedagog ateliéru sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze. Mezi díla tohoto sochaře, ale také malíře, grafika, scénografa, literáta a herce patří mimo jiné pomník Franze Kafky na pražském Starém Městě. Výbor sice obsahuje i Poeovy humorné kousky, avšak tmavší zlatočerné ilustrace, často zobrazující groteskní postavy či obličeje a ponuré krajinky, výborně dokreslují temnou atmosféru většiny povídek.

Snaha vystihnout většinu děl zařazených do knihy řídila i volbu titulu. V titulní povídce Démon zvrácenosti se vypravěč zamýšlí nad povahou lidstva. V tradici romantismu a gotického románu se nejprve pustí do všech myšlenkových systémů „rozumového, logického založení“ (470), které „byly vyspekulovány a priori“ (470). Opačný postup, a posteriori, pak definuje „jako vrozený a prapůvodní princip lidského počínání […], cosi paradoxního, čemu z nedostatku přiléhavějšího výrazu můžeme říkat zvrácenost. V tomto smyslu je to vlastně nutkání bez pohnutky, nemotivovaná pohnutka.“

Poeova „zvrácenost“ je termín, který lze výstižně vztáhnout k mnoha jeho povídkám, především hororovým. Aplikovatelnost daného pojmu na autorovo vlastní dílo vyvstane zvláště při čtení jedné z reformulací právě citované definice zvrácenosti, která v povídce přichází jen o několik řádek níže: „A toto nepřekonatelné nutkání páchat zlo pro zlo samo nelze analyzovat, nelze je rozkládat na podružné složky. Je to prazákladní, primární podnět – prostě elementární.“ Asi nejlépe lze tuto definici aplikovat na povídku Černý kocour a násilí, kterého se v ní dopouští vypravěč. Ten nejprve ve stavu opilosti zmrzačí svého milovaného kocoura, ale záhy začne na zvířeti a posléze i na své ženě páchat násilí z jiného důvodu: „A pak – aby byl můj pád dovršen a zpečetěn –, posedla mne Zvrácenost. […] Ta nezbadatelná touha duše štvát samu sebe – znásilňovat vlastní přirozenost – křivdit jen pro křivdu samu – ta mne pudila, abych ubližoval dál, abych dokonal podlost, které jsem se dopustil na nevinném zvířeti.“ Ač je v povídce zpočátku „na vině“ alkohol, nutno podotknout, že zvrácenost a opilství (ale i další extatické stavy objevující se v povídkách) jsou do jisté míry zaměnitelné: oba stavy slouží jako výzva a protiklad k dominantnímu, racionálnímu vidění světa, v němž mysl, kterou má individuum vždy zcela pod kontrolou, převládá nad emocemi.

Kromě Černého kocoura, který ostatně obsahuje i krátké zamyšlení nad zvráceností, si můžeme vzít za příklad Zrádné srdce. V celé povídce, v níž vypravěč podává zprávu o tom, jak se pečlivě a trpělivě připravoval na vraždu starce, ani jednou nepadne slovo „zvrácenost“, ale ta je v povídce všudypřítomná. Stačí si přečíst, jak protagonista zdůvodňuje svou motivaci k činu: „Měl jsem rád toho starce. Nikdy mi neukřivdil. Nikdy mne neurazil. Po jeho zlatě jsem nebažil. Myslím, že to bylo to jeho oko! Ano, to bylo ono! Jedno jeho oko se podobalo oku supa – bleděmodré oko, potažené mázdrou. Kdykoli se na mne upřelo, krev ve mně ztuhla. A tak jsem se pozvolna krok za krokem odhodlával vzít starci život a oka se jednou pro vždy zbavit.“ Zvrácenost vede protagonistu ke zločinu, ale i k přiznání. Když se v bytě objeví policejní komisaři, vypravěč je v přesvědčení o své nepolapitelnosti provází po bytě a usadí se s nimi k rozhovoru právě v pokoji mrtvého, jehož tělo ukryl pod podlahou. Zvrácenost! Během nonšalantního rozhovoru s policisty náhle uslyší stále sílící tlukot starcova srdce, který ho znepokojuje stále víc a víc, až nakonec vykřikne na přítomné policisty své přiznání. Poe zde zajímavým způsobem popsal výčitky svědomí vraha: ty se zde stávají zvráceností, tou „nezbadatelnou touhou duše štvát samu sebe“.

Ve všech zmíněných povídkách je „démon zvrácenosti“, toto „primum mobile“ lidské duše, přisuzován peklu a ďáblovi. Avšak, jak praví teoretik zvrácenosti, „mohli bychom v této zvrácenosti vidět věru úklady samého satanáše, kdybychom si neuvědomovali, že občas poslouží i dobré věci.“ Přiznání vrahů všech zmíněných povídek jsou právě touto „dobrou věcí“. I v Démonu zvrácenosti se dočteme o úkladné vraždě, o pocitu bezpečí a triumfu, a nakonec o „zvráceném“ nutkání se přiznat. Spíše než o povídku tak jde o esej ve formě povídky. O příběhu jako takovém se nedá moc mluvit, protože „příběh“ Démona zvrácenosti slouží pouze jako doklad a potvrzení předcházející teorie. Je ostatně příznačné, že úvodní část povídky, která se zabývá definicí a analýzou „zvrácenosti“, by mohla předcházet jak Černému kocourovi, tak Zrádnému srdci.

Kombinace vyprávění s pojednáním se v Poeově díle vyskytuje šíře a sahá za hranice hororového žánru. O Zrádném srdci tak můžeme říci totéž co vypravěč Vražd v ulici Morgue, který se v úvodu zabývá analytickými schopnostmi ducha, tak klíčovými pro Poeova geniálního detektiva: „Následující vyprávění bude čtenáři připadat tak trochu jako oživený komentář k názorům, jež jsem právě vyslovil.“ (Pseudo)vědecké pojednání či esej není cizí ani Poeově humorné tvorbě. V O šizení jakožto exaktní vědě se čtenáři dostane i rozboru devíti složek šizení bod po bodu, následují příklady různých druhů šizení a teprve ke konci povídky dojde i na cosi jako příběh. Všechny tyto eseje jsou jen nejviditelnější projevy kritického aspektu Poeovy tvorby. Poe ve svých dílech na jednu stranu vypráví přímočaré příběhy s cílem vyvolávat emoce u čtenářů, ale na straně druhé tyto příběhy a mechanismy jejich fungování různě reflektují vypravěči, postavy či samotná struktura daného příběhu.

Pro Poeovo dílo (včetně románu a básní) je dále příznačné vyprávění v první osobě. To také platí, až na pár výjimek, pro povídky obsažené v Démonu zvrácenosti. Nejtypičtějším druhem tohoto vyprávění v Poeově tvorbě jsou zpovědi, což vypovídá o tom, jak moc jsou Poeovy povídky zaměřené na čtenáře: postavy se zpovídají z hrůzných zážitků minulosti, aby tak snad samotným vyprávěním ulehčily své mysli (Zánik domu Usherů), z hříchů mládí, aby u čtenářů nalezly soucit (William Wilson) nebo z vraždy, aby ulehčily svědomí v předvečer smrti (Černý kocour). Explicitní oslovení anonymního adresáta zpovědí lze snadno chápat jako oslovení čtenáře, jehož hlavní funkcí je zaujmout. A často nejde ani o tak intenzivní „oslovení“ jako na začátku Zrádného srdce, které vyjadřuje, a tedy předjímá čtenářovu interakci s textem: „Nervy – ano, mé nervy byly a jsou stále strašlivě rozervány, strašlivě; ale proč chcete tvrdit, že jsem šílený?“

Má-li název knihy vystihovat jejího ducha, pak lze jen těžko hledat vhodný titul pro reprezentativní výbor povídek Edgara Allana Poea. Démon zvrácenosti je ale přijatelný. Nejen že titulní povídka vykazuje reprezentativní rysy Poeovy tvorby, ale název též poukazuje na hororové prózy, kterými autor nejvíce proslul, ač nevyhnutelně vrhá stín na zástupce jiných žánrů. Hororové texty v knize ovšem převládají. V neposlední řadě lze konstatovat, že výbor předkládá solidní a výstižný obraz Poea-povídkáře: formálního mistra a umného vypravěče, který o démonu zvrácenosti lidské mysli věděl své.