Kdo byl v různě definovaných středověkých politicko-náboženských prostředích nositelem moci? Na jakých základech spočívala jeho autorita? Jakými médii se jeho moc vizualizovala, prezentovala a symbolicky potvrzovala? Jak probíhalo uvedení do úřadu a musela být použitá koruna vždy pravá? I na tyto otázky odpovídá publikace Jedno slunce na nebi, jeden vládce na zemi: Legitimita moci ve světě 14. století. Více než tři desítky historiků, orientalistů, filologů a kulturních antropologů, kteří se dlouhodobě zabývají studiem dějin a kultur oblastí prostorově a myšlenkově velice vzdálených, v ní společně ukazují, jak se legitimita moci formovala v různých paralelně existujících kulturních a politických systémech napříč kontinenty. Kromě poznání minulosti kniha může dávat podněty k promýšlení legitimizace státních autorit v časech krize demokracie.

Jak editoři v úvodu deklarují, chtěli se vyhnout evropocentričnosti, což je jistě chvályhodné, a nabídnout „vyváženější pohled na vývoj světa, jenž se v této době začal čím dál více propojovat“. Což se jim celkem daří, i když si sami uvědomují, že srovnávají kultury velmi odlišné, takže i samotný pojem „středověk“ v periodizaci dějin některých kultur do knihy zahrnutých zcela chybí. Dopředu se také jistí proti možné námitce, že jednotlivé kapitoly nejsou dostatečně sjednoceny. Cílem knihy totiž podle nich nebylo „strukturalisticky“ hledat a definovat shody a odlišnosti mezi systémy souběžně fungujícími v jednotlivých oblastech, ale jen „popsat vývoj a podobu vybraných fenoménů v daném čase a prostoru v rámci různých geografických a kulturních prostředí“ bez toho, že by za každou cenu na toto téma formulovali všezahrnující závěry.

Zajištění cesty ke spáse všech
Přesto editoři a autoři k některým obecnějším poznatkům došli. Navzdory četným kulturním rozdílům zřejmě v daném období (a dodejme, že asi i v mnoha předchozích) platilo, že panovník býval „nahlížen jako nositel osobního charismatu a jako ten, kdo zajišťoval blahobyt a bezpečí“. Pokud však řádně nevykonával své vladařské povinnosti či se obracel jako „král tyran“ proti svým poddaným, mohla být jeho role zpochybněna, což výjimečně mohlo vést k (úspěšným) pokusům o jeho odmítnutí či sesazení.

Jeho odpovědnost byla v tomto duchu obrovská a asi i nezáviděníhodná: osud státu a blaho komunity byly nerozlučně spojeny právě s jednáním panovníka a často i jeho osobními kvalitami: „Čínský císař měl povinnost komunikovat s Nebesy a svým morálním příkladem vést poddané k ideálnímu společenskému řádu. Buddhističtí panovníci Laosu, Šrí Lanky odvozovali svůj nárok na vládu od zásluh generovaných štědrou podporou buddhistického učení a mnišské obce, které získávali pro své poddané a obecně pro všechny živé bytosti. S výsadním postavením vládce ve vztahu k vyšší moci je spjata i idea vyvolenosti či předurčenosti vládnout za účelem nastolení či udržování řádu ve společnosti, která je propojena vlastně se všemi náboženskými systémy. Zatímco předurčení k vládě v podání Mongolů zavazovalo spíše poddané než vládce samotného, původně perská tradice astrologicky předurčeného světovládce, pána příznivého spojení, stejně jako koncept buddhistického či hinduistického čakravartina již zahrnují nároky na spravedlivou vládu a z nich vyplývající závazky pro panovníka. Představy o udržování ideálního řádu se však liší stejně jako prostředky k jeho dosažení – od rozšiřování říše expanzí do všech světových stran přes šíření pravého učení nebo šíření křesťanské víry, podporu sanghy a zajištění cesty ke spáse všech až po výchovné působení a vedení morálním příkladem.“

Nezáviděníhodný úděl polobohů
To už ovšem nejsou úkoly pro pouhého smrtelníka; vládce v tomto smyslu „stál na prahu sakrální sféry“, byl to jedinec s polobožskými vlastnostmi, nebo byl přímo zbožštěn. Nezřídka mu Nebesa projevila milost, když dostal možnost komunikovat s transcendentnem, v duchu biblických či jiných mýtotvorných příběhů míval prorocké sny, oplýval „šamanskými“ schopnostmi uzdravování, jak tomu bylo například u francouzských králů, v některých kulturách dokonce měl údajně moc ovlivňovat počasí. Panovníci mohli také plnit roli nejvyšších náboženských hodnostářů, takže daný stát je pak možné popsat jako „komunitu věřících“ soustředěnou kolem osoby vládce a „státního kultu“.

Pro legitimizaci byl důležitý i jeho vznešený či nadpřirozený původ, který často sahal až do mytických dob. Kupříkladu křesťanští panovníci odvozovali své rody právě od biblického prazákladu, což jejich rodům propůjčovalo punc vyvolenosti a autority: i rodokmen Karla IV. sahal až k biblickému Noemovi. Obzvláště důležitý byl kult předků v amerických kulturách: „Výlučnost pokrevní linie se zde odvozovala od božských předků a byla zárukou komunikace s nimi, jež měla zajišťovat blahobyt pro celou společnost. Tato výlučnost a nedotknutelnost panovnického rodu byly zdůrazňovány různě, například incestními sňatky inckých vládců s vlastními sestrami či mystickými obětními rituály Mayů, při nichž byla jednou z nejcennějších obětin královská krev.“

Pragmatická výměna pramatek
I proto prakticky všichni panovníci vystupují z titulu své funkce jako ochránci tradic, na něž se odvolávají jako na zdroje své autority. Zároveň ale ti schopnější (nebo jejich rádci) museli vykazovat nemalou pružnost a vynalézavost, protože „aktivní ochrana tradic často zahrnuje jejich více či méně vědomé přetváření, a tak se ochránci tradic paradoxně stávají v procesu legitimizace nutně tvůrci tradic nových, jež vytvářejí precedenty, které se stanou inspirací k napodobení pro další generace panovníků. Tento proces neustálého potvrzování a přetváření existujících precedentů často pokračuje i v současnosti.“

Autoři uvádějí i další příklady improvizace či flexibilních úprav legitimizačních strategií, které mohly zahrnovat i změnu vlastních předků: „V rámci pragmatického přístupu bylo vlastně možné upravit, přeznačit či pozměnit kterýkoli ze základních pilířů legitimity. Žádný nebyl natolik stěžejní a nedotknutelný, aby se nedal přizpůsobit podle potřeby. Ani rodinný původ nebyl dán jednou provždy. Tak se z potomka Nebes a pramáti Mongolů Krásné Alan stává v podání Timurovců potomek Alího a Panny Marie.“ Jestliže tedy rétorika panovnických dvorů mohla nekompromisně volat po ortodoxii, konkrétní činy vypovídaly spíše o snaze přizpůsobit se podmínkám a o uvažování, jež bylo zcela v souladu s praktickými radami nejrůznějších příruček vládnutí či naučení panovníkům.

Všechny modlitby za chána, proslovené k jakémukoli bohu, vítány
Jako další příklad autoři uvádějí četné a pozoruhodné příklady náboženského synkretismu, a to nejen v případě buddhismu či hinduismu, ale překvapivě i u monoteistického islámu. Tak panovník Vidžajanagárská říše, nacházející se na jihu Indie, „mohl být současně ochráncem hinduistických božstev, která bránil před hrozbou muslimského obrazoborectví, a současně i sultánem všech rádžů, legitimním následníkem sultánské moci, v jehož službách nacházeli uplatnění pravověrní muslimové jako jízdní armáda tvořící jádro branných sil. Stejně tak buddhističtí králové Šrí Lanky vděčili několikrát za svůj trůn hinduistickým vládcům jižní Indie, od nichž postupně přejímali některé vize panovnické autority, aniž by ovšem rezignovali na svou úlohu strážců Buddhova učení a vládců dhammadípy, ostrova zasvěceného jeho nauce.“

Nejpragmatičtější přístup k náboženství pak měli zřejmě Mongolové: „Pro ně byly všechny modlitby za chána, ať již byly prosloveny k jakémukoli bohu, vítány jako projevy poslušnosti a dobré vůle podmaněných národů. Všechna náboženství byla vnímána jako různé cesty vedoucí ke stejnému cíli a jednotlivá božstva byla jen různými podobami nejvyšší entity, kterou pro Mongoly bylo Nebe, jež jim udělilo vládu nad světem.“ Turkický vojevůdce Tamerlán (1336–1405), a jistě i další, pak dokázal věroučné rozdíly používat ve svůj prospěch, takže se v sunnitských částech říše prezentoval opačně než v lokalitách ší'itských.

Kniha se tedy zdaleka nezaměřuje jen na polické dějiny, ale důležitý je v ní „proměnlivý a různě kalibrovaný vztah“ mezi společenským, mytickým a teologickým ukotvením moci. Někdy navíc přihlíží i ke každodenním detailům, například že se aztécký panovník několikrát denně převlékal a jednou použité šatstvo si již nikdy nesměl vzít znovu (jaký kontrast k předposlednímu českému monarchovi Františku Josefovi I., který prý nosil tytéž oděvy až do roztrhání). Dobovou realitu v knize plasticky dokresluje množství vyobrazení a barevných map.

Nový spasitel s klenoty?
V některých kapitolách je naznačeno, že dané dynastické tradice si svou symbolickou moc udržují dodnes nebo se k ní dané státy po létech přerušení váhavě vracejí, například Čína ke konfucianismu. I na obecnější rovině ale kniha může být aktuální, symbolický rozměr politiky totiž z jednání jednotlivých hlav států nevymizel ani dnes, a důležité je, k čemu daný potenciál využívají: někteří s ním vědomě pracují, jako francouzský prezident Macron (posměšně kvůli tomu některými přezdívaný za císaře Emmanuela I.), jiní jej ignorují či hanobí (jako současný český prezident předstoupivší zřejmě v podroušeném stavu před královské korunovační klenoty).

Pročítání staletých ideologických „berliček“, založených na astrologii, věštbách či pohádkově znějících mýtech, nám dnes může připadat podivné. Ale našim dávným předkům by možná ještě zvláštnější přišlo, pokud by měl být vládce vybírán podle toho, čím nesmyslnější a nesplnitelnější sliby dá voličům a jak hrozivě a dramaticky dokáže vylíčit neexistující ohrožení, z něhož má být jeho volba jediné spásné východisko…