Střetávání Evropanů s obyvateli dalších kontinentů a opanovávání stále nových oblastí byl dlouhý a složitý proces. Některá jeho stadia byla mnohokrát popsána, například ovládnutí Ameriky odlišně vykreslili a vyložili Tzvetan Todorov v knize Dobytí Ameriky: Problém druhého (Mladá fronta, 1996) a Stephen Greenblatt v publikaci Podivuhodná vlastnictví: Zázraky Nového světa (Karolinum, 2004).

Některé fragmenty tohoto dějinného vývoje jsou však mnohem méně známé, a to i proto, že šlo o pokusy neúspěšné. Sem patří například snaha Portugalců o ovládnutí Šrí Lanky, která začala na přelomu 15. a 16. století jako převážně obchodní podnik, ale vyústila v pokus vybudovat plnohodnotné osídlení. Ostrov hrál zpočátku význačnou roli hlavně jako zdroj prvotřídní skořice, avšak v letech 1580–1630 nabyl pro Portugalce specifického významu – toužili z něj vytvořit „nové Portugalsko“ či „druhou Brazílii“. Proč se tento kolonizační projekt nezdařil, obsáhle vysvětluje historik Karel Staněk (nar. 1983) v knize Sen o novém Portugalsku v tropech: Portugalský pokus o osídlení Šrí Lanky (1580–1630), první samostatné české práci tématu věnované.

Královský plán

Podle Staňkova shrnutí textu, který původně vznikl jako dizertační práce, Portugalci v tamní oblasti obchodovali od roku 1506, kdy poprvé stanuli na březích ostrova, ale „v průběhu 16. století se stále více angažovali v tamní vnitropolitické situaci na straně krále říše Kótté a během 80. a 90. let 16. století se rozhodli celý ostrov ovládnout. V krátké době získali pod přímou či nepřímou kontrolu veškeré teritorium s výjimkou centrální šrílanské náhorní lošiny, na níž ležela sinhálská buddhistická Kandyjská říše, jež se jim vytrvale bránila.

Odtud již chybělo jen málo k vypracování plánu na systematické osídlení, který byl podnícen nejen pozitivními výsledky dosavadní územní expanze, ale také úspěchem v právní rovině – portugalská Koruna získala prostřednictvím donace od posledního panovníka říše Kótté dědické právo na trůn (1580–1583), které uplatnila v roce 1597.

Systematické portugalské osídlování mělo být dle ambiciózního královského projektu zahájeno v roce 1607. Přestože bylo dosaženo několika nepopiratelných úspěchů, především ve zformování slibně se rozvíjející luso-sinhálské míšenecké komunity, v christianizační rovině a v etablování základních prvků portugalské kultury, celkové výsledky navozují při vědomí prvotního záměru přetvořit Šrí Lanku v ‚nové Portugalsko‘ v tropech spíše zklamání. Portugalci mohli být úspěšní jen tehdy, pokud by dokázali najít kompromis s kandyjským králem, změnili svůj povýšenecký přístup, netříštili své skrovné zdroje a bylo jim dopřáno více času. Neschopni zásadnější reformy však byli do roku 1658 z ostrova vytlačeni následkem nizozemského zásahu na straně říše Kandy.“

Globalizace v prenatálním stadiu

Při hodnocení portugalského angažmá autor zaujímá komplexní přístup. Na obecné rovině srovnává bojovné římskokatolické křesťanství potridentské éry, jehož reprezentanty Portugalci byli, se šrílanskou kosmopolitní civilizací, v níž se prolínaly prvky buddhismu, hinduismu a islámu. Dominantním náboženstvím byl na ostrově théravádový buddhismus, který vyznávali většinoví Sinhalci a který lze podle Staňka (s nutnou dávkou zobecnění) označit za mnohem mírumilovnější a spíše pozitivně nežli negativně motivující – oproti konzervativnímu římskokatolickému křesťanství. Na adresu Portugalců autor dále vyčítavě uvádí, že změny doprovázející prosazování portugalské moci se zdály hrdé sinhalské společnosti příliš překotné a radikální a z obavy ze ztráty vlastní identity je odmítla. Navíc mnozí portugalští vojáci, kteří často pocházeli z řad odsouzenců, se k domorodcům chovali krutě, věřili, že na jih od rovníku neplatí Desatero přikázání, tudíž tam jejich překračování není hříchem.

Historik Karel Staněk zároveň uznává, že Portugalci na Šrí Lance postupovali mnohem citlivěji nežli Španělé ve vztahu k indiánským populacím v Americe. V jedné pasáži dokonce poněkud otáčí perspektivu a tvrdí, že vinu na ztroskotání projektu měli i sami Šrílančané. Odvrhli totiž možnost navázat plodnou spolupráci s Portugalci, kteří z dlouhodobého hlediska nešířili ani tak oheň a zkázu, „jako spíše rovnostářskou křesťanskou víru a ideu mísení ras“. V tomto smyslu by už ovšem nešlo o projekt jednostranně portugalský, nýbrž společný, a tedy také o společnou prohru. Podle Staňka dokonce portugalský kolonizační projekt do určité míry předběhl svou dobu.

Kniha plná paradoxů

Hájili tedy původní obyvatelé svou identitu proti krutým vetřelcům oprávněně, nebo se jí drželi až příliš tvrdošíjně a pohrdli tak slibnou hypotetickou identitou novou, hybridní? A bylo římskokatolické křesťanství potridentské éry tolik zavrženíhodné, když se i ono vlastním způsobem snažilo o šíření univerzalistického rovnostářství? Na tyto otázky nedává Staněk jednoznačnou odpověď, čtenář si ji buďto musí definovat sám, anebo zůstane u naznačených paradoxů, které knize dodávají na dynamice. K její čtivosti přispívá také autorův jemný a neokázalý humor, který na některých stránkách probublává na povrch. Podle autora například Portugalci věřili, že hinduisté jsou jen starobylou křesťanskou sektou, takže v Kršnovi viděli zpotvořeného Krista a v bráhmanech kněze. Vasco da Gama byl prý sice při pohledu na sochy indických bohů poněkud zmaten, jak mohutnými tesáky a jakým počtem paží se tito údajní katoličtí světci pyšní, ale „z míry jej to nevyvedlo“, glosuje Staněk.

Dosavadní české historické texty zmiňovaly problematiku portugalské Šrí Lanky jen několika řádky, maximálně odstavci. Staňkovu publikaci, kde se téma probírá skutečně důkladně a podrobně, lze doporučit všem, které zajímá, proč je dnes v sinhalštině kolem tisíce slov portugalského původu, a chtějí poznat projevy specifického luso-sinhalského umění. Obecněji kniha míří i k problémům současnosti. Užitečná by v tomto smyslu mohla být pro všechny, kteří pátrají po počátcích dnešní globalizace a zamýšlejí se nad oprávněností přenositelnosti evropských kulturních modelů do dalších částí světa.