Byl římský císař Konstantin Veliký spíše egoistou toužícím po moci, který pro svůj záměr využil i křesťanství, nebo mužem, jemuž se ukázalo nebeské zjevení a on se od té doby cítil být opravdovým služebníkem a bojovníkem Božím? A co mohl mít společného s V. I. Leninem? Na někdy až provokativní otázky odpovídá francouzský historik Paul Veyne ve své knize Jak se náš svět stal křesťanským.

Sen a revoluce

Na úvodní dilema autor odpovídá: ani jedno, ani druhé. Křesťanství se začalo univerzálně šířit, protože je Konstantin jakožto upřímný konvertita podporoval: „V novém náboženství vycítil dynamičnost, jež odpovídala i jeho silné osobnosti.“ Slavné znamení, které měl roku 312 spatřit před rozhodující bitvou u Milvijského mostu, tedy světelný kříž s nápisem „v tomto znamení zvítězíš“, Veyne interpretuje tak, že se Konstantinovi v symbolické rovině zhmotnilo jeho vlastní rozhodnutí konvertovat. Jako císař říše, v níž byli křesťané stále menšinou, ale musel lavírovat: křest přijal až těsně před smrtí, takže se nesměl účastnit křesťanských bohoslužeb; podporoval křesťanskou církev, ale nominálně zůstával nejvyšším pontifikem pohanského náboženství a po smrti ho senát povýšil na úroveň bohů, stejně jako předchozí pohanské císaře. Svoji reprezentativní sochu přitom Konstantin nechal vyrobit ze starší sochy boha Jupitera: hlavu nejvyššího božstva dal prostě nahradit svojí.

Kvůli jeho rozhodnutí přijmout křesťanskou víru nastal ve světových dějinách zásadní obrat, Konstantin byl revolucionářem – srovnatelným s bolševiky – „poháněným velkou utopickou vizí a přesvědčeným o tom, že mu v tisíciletém příběhu spásy připadá mimořádná role“.

Shluk versus organizace

Vítězství křesťanství ovšem podle autora souviselo i s jeho výhodami oproti ostatním tehdejším náboženstvím. Přestože sám Veyne se jako křesťan neidentifikuje, popisuje ho jako „mistrovské dílo“ tvořivé náboženské imaginace. Pohanská náboženství byla jen „shlukem individuálních zbožností a svatyní“, které jedna s druhou příliš nesouvisely. Každý mohl k náboženství přistupovat, jak chtěl: „Kdokoli mohl postavit chrám božstvu, kterému chtěl, jako kdyby si otevřel obchod.“ Na rozdíl od toho tvořilo křesťanství celý komplexní organismus: „Pohanství bylo jen náboženstvím, zato křesťanství bylo také vírou, spiritualitou, morálkou a metafyzikou, to vše pod autoritou církve. Obsadilo všechen prostor.“

Navzdory tomu všemu ale následně poněkud překvapivě naznačuje, že během dalších fází nechybělo mnoho, aby se Římská říše od křesťanství zase odklonila. V dalších kapitolách autor zpochybňuje, že by například euroamerické pojetí individualismu pocházelo přímo z křesťanského vidění světa, to prý pro něj maximálně připravilo půdu. Podobně tvrdí, že soudobá Evropa „už nemá s křesťanskou morálkou nic společného a tato morálka platí už jen pro křesťany, pokud ji respektují“. Křesťanství podle autora netvoří kořeny, z nichž Evropa vyrůstá: „Křesťanství je to, čím jsme byli a co přetrvává jako jméno zděděné po předcích. Bydlíme ve starém domě, v určitém historickém rámci, ale většina z nás nesdílí přesvědčení jeho někdejších obyvatel ani se nechová jako oni.“ Ano, křesťanské památky jsou všude okolo nás: „Celé naše křesťanské dědictví, velké katedrály, kostely i v té nejmenší vesnici, Blaise Pascal, naše klasická literatura, Johann Sebastian Bach, křesťanské malířství, kterého jsou plná naše muzea… Ale to je právě ono: pro většinu z nás představuje křesťanství tedy minulost.“ Náboženský faktor se podle něj ostatně i dříve musel střetávat se silami, které šly proti němu, lidskými instinkty, sklony k násilí či žádostivostí. A ve své výborné knize Věřili Řekové svým mýtům? dokonce nesměle naznačuje, že i před obecnou sekularizací křesťanské Evropy mívala snad každá farnost své tajné ateisty a lidi „vlažné ve víře“.

Pilulka, pšenice a jelen

Vedle toho se ovšem autor obecněji zamýšlí nad posvátností panovnické moci a nad tím, jak byla přijímána prostými poddanými. Ve starém Egyptě sice měli rozvinutou faraonskou teologii, ale to zřejmě nebránilo tomu, aby se současně nevyprávěly historky o faraonovi jako o směšném potentátovi; v Římě byli císaři prohlašováni za bohy, ale tabulky s prosbami o uzdravení nebo zdar cesty jim adresované se zatím nenašly, na rozdíl od hlavních bohů řecko-římského panteonu. Podobné příklady obsahovala už výše zmíněná publikace o řeckých mýtech, v níž Veyne poukazoval i na to, že bychom neměli zaměňovat rovinu metaforickou a faktickou: pokud některý přírodní kmen na symbolické úrovni věří ve vztah identity mezi pšenicí a jelenem, neznamená to, že by tito domorodci připravovali obilnou kaši s přesvědčením, že chystají jelení ragú.

Veynova nově přeložená kniha je psána živým, spíše esejistickým stylem. Autor se nebojí hledat analogie dávných dějů v současnosti, dokonce u zmíněného Konstantinova snu vypráví svoje vlastní sny, v nichž se podle něj projevil podobný mechanismus „snové práce“. A když chce přiblížit vztah ideologie a životní praxe, připomene dokonce dopad antikoncepční pilulky na sexuální chování. Podle něj tomu nebylo tak, že by morálka účinně vedla ke zdrženlivosti, nýbrž zdrženlivost byla povýšena na ctnost, dokud nepřišla účinná antikoncepce.    

Je diskutabilní, jestli autor rozdíl mezi křesťanstvím a pohanskými kulty nezveličil (organizovanou strukturu měl i mithraismus, což byl ovšem kult výhradně pro muže.) Jeho slova o kořenech Evropy jsou a budou pro mnohé čtenáře neskousnutelná a existují i zcela jiné názory. Křesťanské dědictví nás všechny nějak ovlivňuje, ale každého jinak, i ty, kteří proti němu aktivně bojují. A i když stále méně Evropanů věří ve zmrtvýchvstalého Ježíše jako svého osobního spasitele, nedá se popřít, že v ranném věku většina věří alespoň na Ježíška, ne jako předmět náboženské víry, ale postavu magicko-pohádkovou.

Někteří badatelé tvrdí, že v antice se rozlišovalo se mezi „bohy básníků“ (tj. bohy mytologie), „bohy občanů“ (tj. bohy náboženství) a „bohy filozofů“ (ti byli stejní, ale interpretovaní jako symboly). Vůči bohům mohly tedy existovat tři postoje a nic nebránilo tomu, přijmout postupně podle situace všechny tři. U Ježíše by se rovněž daly rozlišit tyto tři vrstvy, ale největší oblibu zvláště o Vánocích získává pohádkově-básnický Ježíšek, který může být neviditelný nebo získávat různé vizuální podoby – religionista Jan A. Kozák si jej prý jako malé dítě představoval jako zlatého zářícího ježečka. (A Dia/Jupitera či Héru/Juno dnes už převážně vnímáme jako postavy pohádkově-mytologické, až na výjimky.)  

O císaři Konstantinovi a o jeho odkazu se dodnes vedou spory, kupříkladu Martin C. Putna jej kvůli jeho instrumentalizaci náboženství v pořadu Spirituála nedávno přirovnal k Donaldu Trumpovi. Veyne nabídl celkem nekonvenční pohled, který se vymyká dichotomii zmíněné v úvodu. A současně připomněl, jak je lidská psychika široká, schopná bez větších problémů pojmout i ty nejostřejší kontradikce.