O kořenech Jindřicha Manna, syna Ludvíka Aškenazyho a vnuka Heinricha Manna, se sáhodlouze diskutovalo již v roce 2012, kdy byla publikována jeho první próza Poste restante. Po pěti letech vyšel v roce 2017 Mannův druhý prozaický titul, povídkový triptych Lední medvěd. Román Poste restante byl ohlašován jako memoárová kniha, v níž syn slavného a vnuk ještě slavnějšího spisovatele odhalí dosud netušené rodinné peripetie. Přestože tomuto zadání Mann tak docela nevyhověl (k tomu, aby napsal Poste restante, ho vyzvalo německé nakladatelství Rowohlt), kniha byla přijata kladně. Především díky snovému rázu mnohých epizod, básnivému jazyku, který je stylisticky vynalézavý, a také díky trefné, nikterak okaté ironii. Ve stručnosti je možné prohlásit, že všemi těmito rysy disponuje i Lední medvěd.

Ve všech třech povídkách (či „krátkých novelách“, pokud bychom se drželi označení nakladatele) se pracuje s dětským vypravěčem. Vyprávění podané skrze dětskou perspektivu je přitom v textu samotném reflektováno – na mnoha místech dává vypravěč jasně najevo, že vypráví s odstupem mnoha (!) let: „Paní učitelka Kulihrachová – teď jsem si najednou vzpomněl. Bože, Kulihrachová!“ (s. 14) Využití takového postupu vede jednak k tomu, že o tíživých časech bývalého režimu, v jehož kulisách se většina příběhů odehrává, lze vyprávět s lehkostí a nadhledem – jak by taky ne, když jsou Kulihrachová a s ní i ostatní strašáci starých časů už téměř zapomenuti –, jednak tím vynikne nevědomý humor a naivita dětského vypravěče: „Večer půjdou spolu do opery. Na kus s prapodivným jménem – které jsem dodnes zcela nepochopil – Její pastorkyňa. Čí? A kdo?“ (s. 29) či „Hostinský si to zasloužil, a jak! Zprvu ukradl ‚ubrousek prostři se‘, pak roztomilého oslíčka.“ (tamtéž) Tím však výčet typických charakteristik dětského vypravěče, které autor v Ledním medvědovi využívá, zdaleka nekončí. Vypravěč je roztěkaný, asociativně přeskakuje na prostoru jedné věty z události na událost, přičemž se snaží uchopit skutečnost pomocí snadno srozumitelných tezí: „Pěšák má zelenou uniformu, to aby nebyl vidět z výšky, když se plazí travou. A letci mají zase modré uniformy, aby je v trávě se plazící pěšáci na modré obloze nerozpoznali. […] Tak prostá je válka, v podstatě. Otec se však příliš po nebi neproháněl. Někdy možná očima, častěji ale na rýsovacím prkně. Byl inženýrem a vymýšlel cosi tajného.“ (s. 10) A konečně užívá – především v závěrečné povídce – od reality odpoutanou imaginativnost. Jejím ústředním motivem je v tomto případě lední medvěd, s nímž se vypravěč jako malý chlapec nechal vyfotografovat na pláži ve východoněmeckém Seebad Bansinu – přestože je fotografie pořízena v době, kdy „Berlíňané přecházeli mezi okupačními sektory, jako by se nechumelilo. Ale protože se chumelilo, rozdělili bolševici jednoho rána město zdí“ (s. 84), je to právě lední medvěd, co v chlapci vyvolává nejvíce otázek: „jak to, že je ten medvěd bílý? A co je to severní pól? A von ten medvěd není úplně pravej, že ne? A proč není pravej? Ani trochu? A nemohli bychom tady někde potkat pravýho ledního medvěda? Umí lední medvěd plavat, nebo se jenom klouzat?“ (s. 85) A od medvěda se pak odvíjejí snivé pasáže tvořící jádro povídky.

Trojici povídek propojují některé motivy (opakují se například návštěvy kulturních událostí, zejména operních představení), stejně tak mnohé postavy působí jako variace, které pod různými jmény procházejí napříč povídkami – nejvíce je to patrné u vypravěče.

Ne náhodou se při snaze popsat a zhodnotit knihu Lední medvěd tak často objevují slova vypravěč a vyprávění. Je to totiž právě vypravěč, na němž povídky stojí. Texty evokují volné, nevázané vyprávění, ba dokonce pouhé povídání, které záměrně popírá sevřenou kompozici příběhu – viz třeba poznámky typu „jak se s ní ocitla v Praze, povím někdy jindy“, na něž (alespoň v rámci dané povídky) není nijak navázáno, takže podporují dojem nepřipravenosti a vypravěčovy roztržitosti.

Co však při četbě zamrzí, je velké množství překlepů a pravopisných chyb. Kniha by si dozajista zasloužila lepší péči.

Mann ve své nové knize nevypráví velké příběhy ani objevná dobová svědectví, Mann zkrátka vypráví. Je jazykově vynalézavý, přičemž většina z toho, co při četbě jeho povídek nadchne, je subtilního rázu – ať už se jedná o zdánlivě nenápadný humor a nadsázku, či o schopnost shrnout v jedné větě a jen tak mimochodem to, co by vystačilo na samostatnou povídku: „O vášnivé aféře s jistou mezzosopranistkou se při této příležitosti zmiňovat nechci.“ (s. 56) Otázkou ale zůstává, kolik čtenářů se s tím v dnešní době spokojí.