Tzv. Oggerdovský cyklus patří k nejpopulárnějším dílům české fantastiky. Příčiny jsou jednoduché. Jeho autor, letos osmapadesátiletý Vladimír Šlechta, umí psát dobrodružné příběhy, kde se nešetří akcí ani zajímavými atrakcemi (v tomto případě především postapokalyptickými kulisami Evropy, v níž tu a tam stále ještě probleskne náš svět, a „střepy apokalypsy“ – tedy pozůstatky supermoderní technologie, které se hrdinům i čtenářům jeví takřka magické), velmi často též popkulturními odkazy a citacemi (především v románu Kyborgovo jméno). Čtenářovým průvodcem pak jsou veskrze sympatické postavy. Vyjednavač Gowery (vypravěč většiny příběhů) je jakýsi vyléčený pacifistický berserk, zranitelný člen týmu, který má právo pochybností a morálních soudů, tedy ideální materiál ke ztotožnění se. Po jeho boku stojí „vylepšený“ major Oggerd, supervoják, kterého je nutné obdivovat a jehož minulost i schopnosti přinášejí do série nádech tajemna a konspirací. A nakonec technolog Hal Hargo – zábavný asociál (pro čtenáře, sympatie ostatních postav si tenhle mužíček nezískává pro svou necitelnost a sebestřednost snadno) a klíčová postava pro zařazení cyklu ke science fiction.

První příběhy cyklu se objevily již v devadesátých letech minulého století, ale dlouho zůstávaly ve stínu dalšího Šlechtova projektu – zálesácké fantasy Krvavé pohraničí. Nyní se však autor čím dál častěji vrací právě k Oggerdovi a jeho kumpánům. Já, Gowery je již sedmá kniha, která k cyklu patří (a stranou je ještě kniha Emma z umírajícího města, zasazená do stejného světa, ale o něco blíže naší současnosti). Tentokrát se jedná o soubor tří delších povídek. První z nich, Zákon smečky, již vyšla v antologii Ondřeje Jireše Hvězdy české sci-fi pod názvem Chcípnout jako pes a sleduje osudy výzkumné stanice, kde se vymkly kontrole pokusy s inteligentními psy. Rýnský cedník je postapokalyptická obdoba povídek o zlaté horečce – jen místo zlata touží zloduši po artefaktech starého světa. A Kočičí dvířka jsou pak přímočará povídka o vpádu kanibalského kmene mezi nepřipravené obyvatelstvo, o které se musí Oggerd a spol. postarat.

Ve všech třech případech se čtenáři dostane přesně toho, co od Šlechty čeká. A tak se opět dočkáme tradičních motivů a postupů (viz narativ: hrdinové někam přijedou, něco se stane, resp. pokazí, dojde ke střetu, jenž problém vyřeší), což je vlastně potěšující, protože série nemá nijak překvapovat a jedná se především o zábavné čtivo, jehož největší devízou vždy byla vysoká řemeslná zručnost autora. Pravda však je, že tentokrát nepřináší autor nic, díky čemu by jednotlivé příběhy vystoupily z průměru. Pokud tedy nepočítáme novou šlechtovskou věrouku, která do autorových knih v poslední době prosakuje čím dál víc a která je založena především na aktuální protimigrantské hysterii. Ta se výrazně projevila už v knize Rok Havrana, ale s pro náš region typickou mantrou o nepřizpůsobivých i například v Lovcích přízraků. V aktuální knize sice nenarazíme na islámské bojůvky v srdci bývalých Čech (jako v Roce Havrana), v Rýnském cedníku se však dozvíme, jak dopadlo „vítačské“ Německo (nebo alespoň jeho část) – špatně, ve stylu pro dobrotu na žebrotu.

Autor má samozřejmě právo na své názory, ale stojí minimálně za pozornost, když se tyto názory nyní objevují v tvorbě původně ideologicky buď neutrální, nebo obsahující poselství, že zautomatizované předsudky a zaslepenost vedou ke krvavým tragédiím a že diverzita není nic špatného. Poslední Šlechtovy knihy ale naopak propagují jakousi nesmiřitelnost a zakopání se v jednoznačně konfliktních pozicích my–oni, vytváří se obraz jakéhosi pozitivního fanatismu, prospěšného obci. Což je paradoxní, vzhledem k tomu, že jedním z motivů zatím posledního románu z Krvavého pohraničí (tedy loni vydaných Kukaččích mláďat) je naopak škodlivost fanatismu.

Jako kdyby se ve Šlechtově tvorbě rozevírala propast mezi sci-fi a fantasy, která je i díky impulsům z tolkienovského typu příběhů vstřícnější k těm „jiným“ a negativně se vymezuje vůči černobílému vidění světa; její liberálnost je ale jaksi romantická, nepraktická. Naopak v jeho sci-fi se zdá být černobílé vidění světa a hlásání „tvrdých, ale nutných“ opatření projevem realistického náhledu na věc, oné mytické a proklamovaně odvážné „politické nekorektnosti“. Samotné zařazení do škatulky sci-fi přitom dává podobným tezím punc naléhavosti a závažnosti. Šlechta-spisovatel jako by chtěl být jakýmsi společnost varujícím prorokem. Avšak na to, aby byl v této roli úspěšný, upřímně řečeno, není dostatečně dobrým spisovatelem. Prostinké proklamace nečiní z jeho dobrodružné prózy nic vyššího, naopak ji doslova lobotomizují.

Smutnou skutečností pak je, že Šlechta v tomto ohledu není sám a domácí fantastika, které se dlouhodobě dařilo budovat si pověst prostoru otevřeného všem myšlenkám, oslavujícího svobodu a potírajícího jakýkoliv náznak totality nebo uniformity, se stává v čím dál více případech žánrem vyloženě zpátečnickým až zaslepeným – a to jak v konkrétních dílech, tak i v projevech svých reprezentantů na sociálních sítích (namátkou například Josef Pecinovský a jeho Stavitelé Arestonu nebo Jaroslav Mostecký). A i když na tom nakonec není Já, Gowery ještě nejhůř, platí, že u spisovatele Šlechtových kvalit takový pád bolí dvojnásob.