Ve čtyřicátých letech jednadvacátého století jsou na tom země Koruny české zle. Po vlně etnických válek a několika preventivních úderech zbraněmi hromadného ničení se státní správa zhroutila. Byvší Čechové živoří ve sběrných táborech nebo se protloukají v zemích západní Evropy, jak jen to jde. Jejich bývalá vlast se stala divočinou, kterou ovládají obskurní soukromé společnosti či místní bojůvky hadráků (aneb potomků Arabů a jiných muslimů), Vietnamců či prostě banditů nebo mutantů. A blaničtí rytíři asi nevyjedou, protože jim vrata do hory beztak blokuje nějaká domácí mešitka nebo pravoslavný chrám kontrolovaný ukrajinskou mafií. V tomhle světě se pohybuje Havran – legendární bojovník, který se snaží udržet řád a ctít dohody. Právě jeho vyráží z pověření české exilové vlády hledat speciální agentka Marie…

Rok Havrana je zvláštní kniha. Sám Vladimír Šlechta ji ve svém doslovu označuje za experiment, za pokus propojit a doplnit čtyři povídky, které vznikly na začátku tisíciletí. Výsledná kniha se nicméně rodila těžce. Jistě se nejedná o tradiční román, povídkový základ je jasně patrný. Ale to není na škodu. Jestli někdo v Čechách umí povídkové romány, je to právě Šlechta.

Ona zvláštnost tkví spíše v ideovém zázemí knihy. To rozhodně nelze označit za sluníčkovské, pravdoláskařské nebo prostě liberální. Jak by řekl pan MacKey ze South Parku – imigranti a EU jsou špatní, áááno? Ve Šlechtově světě česká vláda – potají, nutno zdůraznit – přijala statisíce uprchlíků, kteří rozhodně neměli zájem se integrovat. Následné bouře přerostly v regulérní občanskou válku, během níž se do České kotliny stáhli víkendoví válečníci, toužící zabojovat si ve jménu islámu, trochu si zaznásilňovat a nakonec se zase vrátit do civilizace třeba v Německu… Text knihy se hemží odkazy na „původní“ Čechy (a v záhlavích kapitol jsou často v ironickém kontrastu citáty ze zahraničních autorů od kosmopolitního Gibsona přes klasika Lermontova až po Karla Maye nebo odkazy na český pobělohorský exil), na zbabělou vládu, na pokryteckou Evropskou unii atd. atd. Hnutí Islám v ČR nechceme by mělo okamžitě nakoupit Rok Havrana do zásoby – jednak by pomohlo ryze českému, stoprocentně neislámskému nakladatelství, jednak by podpořilo původní českou kulturu a ještě by místo blbostí pár dní strávilo smysluplnou činností, protože Šlechta je ve formě a ta kniha je z jeho nejčtivějších. Bez ohledu na výše uvedené ovšem knihu s klidným svědomím doporučuji i všem ostatním fanouškům fantastiky. Ona ideologie totiž razí heslo padni komu padni a spíše než o nějakém šíření nenávisti vypovídá o strachu, jaký mohou lidé cítit tváří v tvář současné politické situaci – o strachu podpořeném především pocitem, že na jejich obavy nikdo nedbá. To vše v líbivém postapokalyptickém kabátku. Šlechta přitom už několik znepokojivých vizí budoucnosti nabídl, tentokrát ji jen umístil relativně za roh (časově i prostorově) a nechává na čtenáři, aby posoudil, nakolik výchozí premisy zveličuje či naopak.

Ať už budete na autora plivat, nebo jej chválit, je Rok Havrana jedna z fantastických knih roku právě pro onen postapokalyptický kabátek a detaily, které do něj Šlechta zvládl vyšít. Například Český Krumlov obklopený lesy, které kontrolují militantní ochránci přírody, dobrovolně se operativně měnící na humanoidní rysy pod dohledem jistého doktora Mengeleho, je skvělý nápad a procházka Latránem už nikdy nebude jako dřív. Stejně působivá je představa, že v Temelíně (ano, v, nikoliv u) se usídlí náboženská sekta usilující o ovlivnění embryí radioaktivitou (a ať si Rakušáci trhnou, že?).

Ovšemže Šlechta je ze stavu společnosti nešťastný tak nějak obecně a celá ta záležitost s Islámským státem nebo imigranty je jen poslední kapkou (mimochodem, kniha vznikala několik let, tedy jedná se o zajímavý příspěvek do debaty, nakolik současná spíše akční sci-fi stále ještě extrapoluje problémy dneška…). Asi nejlépe to ilustruje část knihy odehrávající se v Orilienu – na území bývalé jižní Moravy, kterou si pronajala firma obdivovatelů Tolkienova díla. Havran a jeho společnice zde narazí na lidi žijící v podivné společnosti mixující prvky z filmových mayovek i Pána prstenů – nadšence a fanoušky, ale zároveň součást systému, který udržuje Českou republiku v rozbitém stavu a zavírá oči před čímkoliv za hranicemi svého malého ráje.

V jádru ale ůstává Rok Havrana klasickým šlechtovským akčním dobrodružstvím. Jen se odehrává v dosud nejbarvitějších kulisách a staví proti sobě nejhorší obavy z civilizačního střetu, nedůvěru vůči EU a jejímu vztahu k naší zemi (kterou ostatně v rámci české fantastiky sdílí řada autorů, jmenujme Alexe Dreschera a jeho cyklus Prolnutí), jistotu, že z Ruska nepřijde nic dobrého a k tomu pocit, že čisté fanouškovství nebo snaha chránit přírodu se dávno vymkly z kloubů a kontrole.

Šlechta, který si už dlouhá léta dělá z adorace popkultury – jíž je ovšem sám hrdou součástí – ve svých textech nepokrytě legraci, ostatně během minulého roku publikoval řadu článků, v nichž se zamýšlel nad stavem fandomu. Výsledek jeho zamyšlení byl v podstatě stejně apokalyptický jako obraz celé společnosti v Roce Havrana.

Stojí za to zopakovat: postapokalyptický Šlechta stojí za pozornost coby čtivý akční román i jako zkoumání obav, které momentálně panují ve velké části domácí společnosti. Ať už patříte na jakoukoliv stranu barikády, čtení knihy dává větší smysl než postování hoaxů na Facebooku. A je rozhodně zábavnější.