Projekt kolonizace Gordonovy země ztroskotal, peněžní toky si našly jiná řečiště, ba sám král Arkastie vzal roha a už deset let se kdesi skrývá – podle některých kvůli spiknutí zlých lidí, podle jiných proto, že to je psychopatický šmejd s krví nevinných na rukách. Jenže se blíží čas, kdy se mají naplnit staré dohody, a situace v pohraničí zase jednou připomíná kotlík varu. Momentálně se přihazují polínka hlavně v Thonnierice, hlavním městě Arkastie, kde kuje svoje plány církev Zářícího a roste napětí mezi slušnými občany a lůzou z Ohrad...

Vladimír Šlechta románem Kukaččí mláďata, pojmenovaným podle čtveřice dospívajících hrdinů (respektive tří hrdinů a jedné hrdinky), zakončuje (chronologicky, nikoliv nutně absolutně) svůj dnes již kultovní cyklus Krvavé pohraničí (stejnojmenný první román mimochodem právě vychází v novém vydání). Chtělo by se napsat, že ve velkém stylu, jenže to by bylo jaksi proti Šlechtovu naturelu, který na nějaké přehánění a „bayovské“ stupňování atrakcí nevěřil, nevěří a s největší pravděpodobností ani nikdy věřit nebude. Kukaččí mláďata tak jsou vlastně překvapivě komorní příběh, kde sice občas dojde na nějakou tu masovou scénu/masakr (nehodící se škrtněte), ale v jádru je to jen mírně krvavější výlet do Stínadel s magií. Tu a tam se tu na háku houpe lidské maso a někteří z hrdinů mají po předcích špičatá ušiska – přičemž tady je na místě přiznat, že název opravdu odkazuje k milému zvyku kukaček distribuovat své mladé všude možně i ve fantasy světě –, ale jinak se hraje vážně o tajemství šlechtovského Velkého Vonta, ne o osud světa. Ostatně autor sám o knize mluví jako o epilogu – a ty nebývají z principu zrovna ohňostrojem akce a velké epiky.

Na druhou stranu, skoro pět set stran nějaký děj prostě mít musí a Šlechta je vypsaný autor, který dobře ví, jak to udělat, aby se k němu čtenáři vraceli. V Krvavém pohraničí sázel vždy na mix tolkienovských motivů (aktuálně dojde na návrat krále) a zálesáckých příběhů ve stylu některých románů ze sackettovské ságy Louise L’Amoura a hlavně románů, jako byl Poslední Mohykán. Podobně jako Andrzej Sapkowski, i on pojal vztah lidí s elfy, trpaslíky a orky jako rasový střet o místo na zemi a budoucnost. Pogromy, předsudky, opovrhovaní míšenci, malá zvěrstva tam, kde jsou všechny ideály lidskosti příhodně daleko, a programová absence velkých záporáků neustále dýchajících hrdinům na záda... To vše působilo na přelomu tisíciletí jako vrchol realističnosti v žánru, kterému se dnes pro některá klišé směje i reklama na Messengera.

Problém je, že dnes jsme nejen o více než deset knih, ale i o více než deset let dál. A motivy rasové nesnášenlivosti či náboženského fanatismu (plus trocha té sociální kritiky) dnes působí v Šlechtově lokálním pojetí spíš jako milé retro. K čemuž napomáhají i postavy, které mají daleko do vyspělosti nebo alespoň dospělosti – a v případě vedlejších postav aneb dua „mladých pánů“ Fibiho a Zupiho se jedná o vyloženě otravné haranty, kvůli kterým se mnohdy v reálném světě nedá vydržet v prostředcích hromadné dopravy (což je vzhledem k tomu, že zrovna tam se Šlechta čte báječně, vskutku bolestivý paradox).

Naštěstí je autorovo pohraničí opravdu krvavé, takže se pořád něco děje. Tu se osvobozuje vězeň, tam morduje císařský vyslanec, onde plení město, tamhle zase decimuje dav nebo se loví ta nejnebezpečnější kořist ze všech... navíc v kulisách, v nichž se autor za ta léta cítí skutečně jako doma, což je na popisech dobře znát. Rychlost otáčení stránek pak ještě posiluje cit pro dynamické dialogy, obsahující občas středně velkou dávku suchého humoru. Jeden by skoro zapomněl, jak nepravděpodobné některé dílčí zápletky (a nakonec i jejich řešení) jsou – opravdu by například mohl někdo udržet populaci celého jednoho kraje, která se pár generací štěkala s elfy, na uzdě pomocí jednoho psa, jakkoliv bestiálního? A pokud ano, jak vůbec mohla někdy lidská kolonizace oněch krajin mít sebemenší problém?

Jakkoliv může report o Šlechtově novince vyznívat ironicky, je třeba říct, že se pořád jedná o nejlepší domácí fantasy roku, v níž zkušený řemeslník šikovně zamaskoval všechny vady na kráse a fanouškům dal pořádnou dávku jejich oblíbeného světa s řadou odkazů pro znalé jako bonusem. Cyklus se zdárně vypořádal i s vynucenou změnou ilustrátora (Tomáš Flak si minimálně nominaci na cenu domácí Akademie SFFH zaslouží bez ptaní) a nakonec i s podivnou obsesí autora zvýrazňovat některá slova v textu kurzivou a nadto ještě boldem. Zvláštní rozhodnutí, za kterým je cítit snaha vyhrát si s důrazy ve větě, směřovat čtenářovu pozornost... Škoda, že se dobrý úmysl ošklivě vymkl z rukou a touha řídit se při čtení nápovědou funguje jako slavná Cimrmanova živá dřeva, kdy i postavy zamýšlené jednoznačně jako možná upjaté, ale inteligentní, působí jako retardované nebo na houbičkovém tripu…

Kukaččí mláďata jsou tak nakonec především vítězstvím řemesla než vize a rozloučením se se sérií, jejíž nejlepší kousky stále nezestárly, ale jako celek se přeci jen už přežila.