Dílo J. R. R. Tolkiena vzbuzuje nejen až extatické čtenářské nadšení, ale rovněž neodolatelnou chuť některých autorů zpracovat tolkienovský materiál po svém nebo se alespoň ve své tvorbě vůči Tolkienovu literárnímu pojetí nějak vymezit. Historie tolkienovského revizionismu je poměrně dlouhá. Britský spisovatel Michael Moorcock na sklonku sedmdesátých let, tedy nedlouho po Tolkienově smrti, napadl v eseji Epic Pooh tolkienovský model jako ideově zpátečnický a v podstatě misantropický, vyhovující středostavovskému vkusu průměrného Brita, kochajícího se falešnou rurální idylou „staré dobré Anglie“. Američan Tad Williams se ve svých fantasy románech v reakci na údajný tolkienovský rasismus pokusil méně jednoznačně charakterizovat mytické rasy z morálního hlediska. Ruský autor Kirill Yeskov v románu Poslední Pán prstenu (česky 2003) otočil zorný úhel pohledu na události Tolkienovy trilogie a nahlédl na ně optikou poražených. A výčet podobných literárních variací by mohl pokračovat až do současnosti.

Čtenář české fantastiky zatím zná především více nebo méně vtipné parodie z fanouškovského prostředí, jejichž předním reprezentantem je Rabit aneb Cesta někam a zas zpátky Petra Kotola, prosycený přímočarým pivním humorem. Fan fiction tolkienistů však jinak většinou neopouští hranice uctivého vztahu k Mistrově předloze. Román Vladimíra Šlechty Tajemství Morie představuje podle mého názoru v českých zemích dosud nevídanou výjimku. Pokusím se vysvětlit, v čem je vlastně výjimečný.

Dosavadní kritický ohlas Šlechtova románu se shoduje v tvrzení, že jde o parodii tolkienovské předlohy. Je to ale skutečně (jen) parodie? Odborník by při prvním ohledání podotkl, že vzhledem k všeobecně známé existenci pretextu, z něhož tento román vyrůstá, jde o tzv. hypertext, kterých je ovšem vícero druhů a patří mezi ně i parodie. Jakým způsobem vlastně Šlechta s tolkienovským materiálem zachází?

V základech díla zaznívá přímý dialog s „kánonem“, v tomto případě především s trilogií Pán prstenů, na jejíž děj navazuje. Tato komunikace je ovšem záměrně zkreslená, především v tu více, tu méně pozměněných jménech postav a zeměpisných názvech (Bilbo – Bilbao, Frodo – Frodík, Sauron – Zau-Ronn, Aragorn – Aragon, Arwen – Arffen, Gondor – Grondor). Právě v tomto bodu by se tedy parodičnost zdála být zcela evidentní. Šlechta sice nahrazuje původní er-formu ich-formou, ale zachovává leitmotiv iniciační cesty hlavního hrdiny – tuto pouť po Frodovi opakuje jiný hobit, Budulin Habřina, který projde významnou vnitřní proměnou a jeho činy změní svět (nebo si to alespoň myslí).

Autor románu dokonce čerpá i z jiných mediálních forem adaptací předlohy, a v textu se proto mihne například postava Tauriël, prezentovaná jako potomek stejnojmenné elfky (u Tolkiena nepřítomné) a trpaslíka Kiliho z nedávné filmové verze Hobita. Kromě snadno odhalitelných prvků tolkienovského univerza najde pozorný čtenář v díle také drobnější, méně nápadné aluze, jako například pejorativní označení hobitů „králíci“. To zřejmě odkazuje nikoli na nory nebo na hobití nohy, jak tvrdí (záměrně „nespolehlivý“) vypravěč, nýbrž na autentickou Tolkienovu poznámku, že inspiraci k slovu „hobit“ získal z románu Babbitt Sinclaira Lewise, a rozhodně prý ne z „rabbit“. V Tajemství Morie je navíc původ tohoto označení připisován Bilbovi/Bilbaovi, který se tím vlastně stává jakýmsi alter egem samotného Tolkiena.

V další vrstvě je pak román nasycen velkým množstvím intertextových narážek, citací a aluzí, pocházejících z širokého spektra nejen literární fikce. Jméno hobití hrdinky Vermiony Hracholuskové (zřejmě) upomíná na Hermionu z Harryho Pottera, zmínka o „Černých jezdcích u Šmejkalovy ohrady“, kde zahynuli hobiti Dušínek a Metelka, odkazuje na dílo Jaroslava Foglara, skřetí šaman mistr Yö-dah zase odráží podobnou postavu ze Star Wars a tak by se dalo pokračovat dále. Šlechta sáhl také do mytologie, když například pojmenoval létající stroj objevující západní kontinent Středozemě Quetzäl coätl, či dokonce do historie našeho „aktuálního“ světa (trpasličí učenec Därvin, zabývající se původem ras žijících ve Středozemi).

Na jedné straně tedy Šlechta kontaminuje prostředí, děje a jednající postavy tolkienovské předlohy prvky zcela jiných textů a kontextů, často v humorném předimenzování původních motivů, což potvrzuje závěr, že by skutečně šlo o parodii. Zároveň ale záměrně v některých pasážích imituje Tolkienův styl a tím vytváří jeho pastiš jakožto napodobení formálních postupů původního textu. A mohlo by se jednat současně o travestii ve smyslu satirického „snížení“ původně „vysokého“ díla, v tomto případě epické fantasy, vyrůstající z podhoubí archaických mytologií.

Rozlišování takovýchto jemných žánrových nuancí ovšem může být zajímavé jen pro literárního vědce. Spíše se nabízí otázka, k čemu autor tyto postupy použil, jaké cíle vlastně sledoval. Vždyť mnohý ze zmíněných přístupů můžeme najít u většiny variací na tolkienovská témata. Čím je tedy Šlechta jiný?

Na první pohled je vidět, že román si hraje s různorodými významy vyprávění, odkrývá tajemství skryté „za příběhem“, reinterpretuje jej jako výsledek určité autorské strategie a zároveň ukazuje interpretační „nespolehlivost“ každého literárního díla. To vše jsou cíle pro hypertextové fikce obvyklé a všeobecně známé. V dalším plánu ale nacházím u Šlechty ještě jednu rovinu, která rovněž vychází z pretextu a dále jej pak rozvíjí.

Oproti mytickému bezčasí („illo tempore“) příběhů, ze kterých Tolkien čerpal inspiraci, je zejména v Pánovi prstenů zdůrazněna historičnost až na úroveň jisté posedlosti daty a historickými záznamy – nejsou to jen rodopisné přehledy a chronologické tabulky v přílohách, ale přímo v samotném textu mají své pevné a pro děj podstatné místo nejrůznější odkazy na dějiny světa, často dosti exaktního charakteru. Šlechta tento charakteristický rys Tolkienova díla posunul ještě dále – v jeho příběhu se sto let po událostech popsaných v Pánovi prstenů rozvíjí historické poznání Středozemě, oficiálně podporované vládnoucími kruhy a vyjádřené též institucionálně, konkrétně například vznikem historického ústavu v hobitím Kraji.

Dějepis se v rámci děje románu rychle posouvá od fáze pozitivistické důvěry v historické prameny k takřka postmodernistické relativizaci poznání minulosti. Habřinovu cestu je možné metaforicky chápat také jako historikovu cestu za tím, „jak to doopravdy bylo“, zakončenou zjištěním, že dějiny jsou vlastně vždy falzifikovány a manipulovány. A hlavní hrdina, tak jako mnozí dějezpytci, nakonec toto vědomí přijme a smíří se s ním, dokonce získá v rámci oficiálního obrazu dějin určitou nikoli nevýhodnou pozici. Jeho zasvěcení je tím dovršeno.

„Vytváření historie“ je ostatně hezky ukázáno už před počátkem cesty hlavního hrdiny, kdy hobiti chodí oblečeni přesně podle popisu v Trilogii, jak nazývají kanonizovanou verzi záznamu Frodova/Frodíkova vyprávění, ač to údajně neodpovídalo předchozí „historické realitě“ hobití kultury.

Šlechta provedl ve vybraném fikčním světě ještě jeden podstatný manévr. Glum/Golum se skrýval pod přijatým jménem Gil-gameš, které lze v této transkripci možná chápat také jako obdobu elfských jmen typu Gil-Galad, ale především má jasný důvod použití: odkazem na „budoucí“ sumerský epos propojuje tolkienovskou trilogii s prehistorií našeho (aktuálního) světa, podobně jako to naznačoval v popisu svého hyborského věku další z praotců moderní fantasy Robert E. Howard. Šlechta navíc v doslovu odhalil zvláště českému čtenáři „šokující“ tajemství, v jaké části „původní“ Středozemě vlastně my Čechové žijeme, aby propojení fikčnosti a aktuálnosti bylo co nejtěsnější.

Autor Tajemství Morie jistě vždy vědomě a systematicky nepracoval tak, jak jsem nastínil výše, místy je zjevné, že okouzlení okamžitým nápadem místy narušilo funkčnost koncepce románu (např. u některých jmen). Podstatnější je ale fakt, že ve svém celku dílo provokuje k přemýšlení a domýšlení, což obvykle bývá znakem kvalitní literatury. V tomto ohledu proto považuji Šlechtův román za ojedinělý, určitě přesahující horizont svého žánru.

Když už jsme u těch žánrů: brněnský literární teoretik Ivo Pospíšil před časem psal o žánrech „virtuální autenticity a existenciálního znejistění“, podle něj hrou s faktem a fikcí typických pro postmodernistickou literaturu, a uváděl jako příklad široké spektrum děl autorů v rozpětí od H. P. Lovecrafta až po Miloše Urbana. Jsem přesvědčen, že Šlechtova kniha se k takovému pojetí velmi blíží a je důstojným sousedem výše zmíněných.

Věnováno Jiřímu Studenému coby důkaz, že i fantasy může být myšlenkově podnětná a skýtá kvalitní materiál ke hře.