Čeští literární překladatelé jsou spokojení lidé. Výše jejich honorářů bývá úměrná náročnosti práce a stačí na přijatelné živobytí; tyto honoráře chodí vždy včas a podle řádně uzavřené smlouvy. Zároveň beletrii překládají pouze lidé, kterým pro to nechybějí předpoklady ani kvalifikace, a těm začínajícím se dostává potřebného vedení a podpory od redaktorů či zkušenějších kolegů. Každý, kdo se profesi věnuje, má jasnou představu o podmínkách, za jakých by měla probíhat spolupráce s nakladateli, a nepřistoupí tedy na neférovou smlouvu ani na dumpingové ceny. Všichni si dobře uvědomují, že solidarita je v této branži nezbytná: dobrý překladatel musí znát cenu své práce, akceptovat nižší než standardní honorář přece v důsledku znamená škodit všem včetně sebe sama.

Kdo trochu zná současnou situaci českých překladatelů, tomu jistě neunikla ironie úvodního odstavce. Ačkoli si na nízké ohodnocení a zdaleka ne ideální podmínky pro práci zřejmě stěžují kolegové všude na světě, deset let starý průzkum ukázal, že čeští překladatelé jsou na tom vůbec nejhůř v Evropě. Pokud se od té doby situace změnila, pak spíše k horšímu – životní náklady se stále zvyšují, zatímco honoráře ani pracovní podmínky o moc radostnější nejsou.

V tomto článku se nebudu zabývat příčinami, okolnostmi ani důsledky. Mým cílem je přiblížit čtenářům zdařilou německou publikaci Handbuch Literarisches Übersetzen (Příručka pro literární překlad, BDÜ Fachverlag, 2015) a jejím prostřednictvím nahlédnout k našim sousedům, kde působí silné oborové organizace, díky nimž mají tamní překladatelé větší prestiž i lepší vyjednávací pozici. Organizace BDÜ, Spolkový svaz tlumočníků a překladatelů, sdružuje prostřednictvím regionálních asociací německé tlumočníky a neliterární i literární překladatele, má více než 7 500 členů a může se pochlubit bohatou publikační činností. Vedle ní existuje ještě Svaz německojazyčných překladatelů literárních a vědeckých děl o zhruba 1 250 členech, který je součástí Německého svazu spisovatelů. Pro srovnání můžeme dodat, že česká Obec překladatelů má podle svých internetových stránek v současnosti asi 280 členů a Jednota tlumočníků a překladatelů kolem 500. V poměru k počtu obyvatel obou zemí to není nijak závratný rozdíl, i vzhledem k malému českému trhu je však síla tuzemských organizací menší a aktivity podstatně omezenější.

Od Autorského zákona po Zpovědi zkušených
Příručku Handbuch Literarisches Übersetzen tvoří několik desítek článků na celou řadu témat, která s literárním překladem tak či onak souvisejí. Články mají od tří do deseti stran a vyznačují se důrazem na stručnost, přehlednost a co nejjednodušší formulace. Pro porozumění tedy v žádném případě není třeba být lingvistou ani translatologem.

Stačí se podívat na názvy jednotlivých příspěvků a je zřejmé, že autoři příručku pojali nanejvýš prakticky: úvodní oddíl obsahuje kapitoly Cesty k překládání literatury (s přehledem studijních programů či kurzů pro překladatele a anketou, v níž desítka překladatelů popisuje, jak se k překládání dostali, a připojuje osobní doporučení začátečníkům); velmi pěkné pojednání O roli literárních překladatelů ve vztahu k nakladatelstvím; neméně poučnou kapitolu Norma, nouze, náhoda – rozhodování redaktorů o zadání zakázky a nakonec Vyjednávání s nakladateli o smlouvě. V oddílu Práce s textem zase najdeme kapitoly věnované specifikům překládání lyriky, žánrové či dětské literatury, slovním hříčkám nebo novým překladům už v minulosti přeložených děl.

Po osvěžující vsuvce, kterou tvoří rozhovor s uznávaným překladatelem z polštiny Olafem Kühlem o subtilnějších, až filozofických otázkách překládání, následuje další dávka praktičtěji zaměřených článků: o populárně naučné literatuře, o filmech, o titulkování divadelních her či o tom, zda je nutné se jakožto překladatel specializovat. Další oddíl se důkladně zabývá tématem redakční práce. Následuje velmi užitečná část s příspěvky typu Kolik musím jako literární překladatel/ka vydělat?, informace o pojištění, kolektivní správě autorských děl, překladatelských grantech, seminářích nebo oceněních. A v neposlední řadě právní oddíl, věnovaný autorskému zákonu, smlouvám, přiměřenému odměňování podle německých právních předpisů a dalším souvisejícím tématům, včetně slovníčku právních pojmů.

Přístupně a poctivě
Jak bylo řečeno výše, příspěvky jsou psané pokud možno věcně a přístupně. Jejich autoři i citovaní kolegové se často neostýchají přiznat k vlastním chybám, neúspěchům a špatným zkušenostem. Na velké většině článků bych vyzdvihla především poctivost: pisatelé se nevyhýbají ani choulostivějším tématům, jdou přímo k věci. Nezastírají, že každý nakladatel i každý redaktor hraje podle trochu jiných pravidel a že život – ani život překladatele – není vždycky tak úplně „fér“. Snaží se tedy postihnout všechny možné situace, v nichž se překladatel může ocitnout, aby jej prostředí nezaskočilo a aby si uvědomoval svá práva i povinnosti.

Vedle zmiňovaných čistě praktických textů jsou zajímavé i další, jež se věnují trochu okrajovějším tématům: jeden z článků například napsaly dvě překladatelky z italštiny, které v podstatě náhodou začaly jednoho dne překládat beletrii společně – v tandemu – a tuto spolupráci si dnes nemohou vynachválit. Podrobně popisují, jak postupují, aby výsledek byl co nejlepší, a líčí, že i některá nakladatelství už objevila výhody této spolupráce (překladatelky si navzájem text už v podstatě i zredigují) a vycházejí jim co nejvíce vstříc. Pozoruhodná je třeba i kapitola o zmíněném divadelním titulkování – nepříliš prozkoumané, v současnosti dost živelně se rozvíjející oblasti překladu, která má svá specifika, nad nimiž většinu diváků jistě ani nenapadne se zamýšlet.

Jak to chodí za humny
Z českého pohledu je především zajímavé udělat si představu o tom, v čem se podmínky německých překladatelů liší od těch českých. V kapitolách věnovaných redakci mě zaujalo, že se vůbec nepřipouští u nás běžná praxe, kdy přeložený text dostane na starost redaktor, který neovládá výchozí jazyk – a není tedy schopen posoudit adekvátnost zvolených řešení. Pokud se v Německu takové postupy opravdu neuplatňují, tím lépe pro všechny. Zajímavá je také zmínka o organizované podpoře mentoringu – spolupráce mladých překladatelů se staršími kolegy.

Pokud jde o „existenční“ otázky, začínající překladatel se v příručce například dozví, že němečtí literární překladatelé mají spolu s umělci a novináři oproti ostatním živnostníkům výhodnější podmínky pojištění. Mohou také žádat o stipendia různého druhu u Německého překladatelského fondu – v knize se s naprostou samozřejmostí přímo uvádí: „Stejně jako jiná umění je i umění překladu odkázáno na podporu z veřejných zdrojů.“

I němečtí překladatelé si nejen v této příručce často stěžují na „ubohé“ honoráře. Úspěchem jejich oborových organizací bylo, když se v roce 2014 s řadou nakladatelství podařilo domluvit na jednotné úpravě odměňování (Gemeinsame Vergütungsregelung) – seznamu bodů, ze kterých by měly vycházet smlouvy s překladateli, aby byly zajištěny férové podmínky pro obě strany. (O vyjednání vzorové smlouvy se pokoušela v minulosti také Obec překladatelů, ale zatím neúspěšně.) Znění dokumentu je připojeno ke knize jako příloha. Co bude české kolegy asi zajímat nejvíc: doporučuje se honorář 19 eur za normostranu překladu, 23 eur v případě zvláště náročných textů. Vedle toho by měl mít překladatel ještě nárok na 1 % z ceny každého prodaného výtisku z prvních 5 000 kusů (u dalších kusů se procento snižuje). Uvedený dokument nepodepsala zdaleka všechna důležitá nakladatelství, přesto jde o krok správným směrem – začínající překladatelé mají alespoň možnost do něj nahlédnout, udělat si představu, co by mělo být standardem, a vyhnout se neseriózním nabídkám.

Varovat před nepřiměřenými nabídkami může také pragmatická kapitola Povolání snů bez platu snů? Kolik musím vydělávat jako literární překladatel/ka?, v níž autor mimo jiné doporučuje vytvořit si jednoduchou tabulku s pravidelnými měsíčními výdaji, s jejíž pomocí si lze vypočítat nezbytný minimální denní výdělek, a tedy nutný počet denně přeložených stran či naopak – vyjdeme-li z časové náročnosti překladu – nutný minimální honorář za jednu přeloženou stránku. Leckterý méně systematický překladatel by jistě na základě takovéto tabulky mohl na svém byznys modelu leccos vylepšit.

Dočkáme se české příručky?
V souhrnu je Handbuch Literarisches Übersetzen užitečný rádce pro každého, kdo se ocitá na začátku překladatelské dráhy nebo o ní teprve uvažuje. Dozví se zde odpovědi na otázky, které dříve či později vyvstanou, včetně například toho, jak zhruba uvažují redakce při hledání vhodných překladatelů, nebo takových detailů, jako kdo rozhoduje o podobě obálky knihy. Kdo už se za začátečníka nepovažuje, může pro změnu porovnat vlastní zkušenosti s těmi, které popisují autoři příspěvků.

Za zarážející považuji, že se v žádném z textů neobjevují zmínky o teorii překladu – čtenář se vlastně vůbec nedozví, že něco takového existuje. Ačkoli si nemyslím, že je pro překládání nezbytné prokousat se nejprve horami teoretických textů, znalost alespoň určitého minima může začátečníkům pomoct v tom, aby nemuseli namáhavě, přinejhorším i metodou pokus-omyl objevovat leckterou „Ameriku“ – většinu problémů už řešili naši předchůdci a mnozí z nich dokázali své počínání užitečným způsobem reflektovat. Zatímco však na konci knihy najdeme dlouhý seznam doporučených internetových stránek pro překladatele a jistě zajímavých blogů, seznam důležitých publikací o překládání jako takovém chybí.

Přesto bych příručku doporučila každému začínajícímu i pokročilému překladateli, který ovládá němčinu. Kdyby existovala její česká obdoba, spolu s Uměním překladu Jiřího Levého by šlo o obstojnou základní výbavu každého, kdo se do literárního překladu pouští, a dost možná by si mnozí mladí kolegové i jejich nakladatelské protějšky ušetřili nejednu nepříjemnost a nedorozumění. Podle mých zkušeností ani studium překladatelství není zárukou, že absolventi získají potřebný vhled do praktických aspektů překladatelské profese. Zbývá jen otázka: kdo se do takového projektu pustí?