Kudy vede hranice mezi knedlíky a smaženými brambůrky? Kde končí oblast sádelná a začínají kraje slaninové? Kde přechází vinařství v kulturu piva a obilných lihovin typu režné a vodky? Existuje typicky české nebo židovské jídlo? A je možné zálibu v alkoholu spojit s trpělivostí, pořádkumilovnou přičinlivostí a domáckým životem?

Tyto otázky nadhazuje a částečně i řeší český novinář, spisovatel a básník Viktor Šlajchrt ve své knize Bonvivánova kulinária. Drobné eseje o jídle a pití. Zkoumá v ní „pokrmy i nápoje zejména z hlediska kulturní historie, ale všímá si i jejich současných mediálních obrazů“.

Šlajchrt, známý spíš jako literární a výtvarný kritik, se gastronomickou publicistikou zabýval v druhé polovině devadesátých let, kdy působil jako šéfredaktor časopisu Bar&Man a spolupracovník časopisu Labužník. Kniha obsahuje soubor jeho článků z těchto i některých dalších periodik, a proto má trochu nesystematickou povahu a některé motivy se v ní v různých variacích vracejí, například úloha piva v Eposu o Gilgamešovi.

Vzdělaný a sečtělý autor, který se v knize označuje za „teoretizujícího mlsouna“, jídlo zasazuje do obsáhlých náboženských a kulturních kontextů. Tvrdí dokonce, že i řada novověkých umělců jako S. Dalí, G. Rossini či A. Dumas starší završila své dílo gastronomicky. Šlajchrt začíná ovšem už u mýtu: například šaman míchající lektvary je podle něj prvním „prabarmanem“, současné pivnice pak prostorem, který i našim současníkům poskytuje možnost prožít cosi z archaické kmenové soudržnosti. Poutavě píše i o spojitosti jídla a pití s dramatickými dějinnými zvraty. Poukazuje na tragické důsledky americké prohibice. Upozorňuje i na to, že ideje zrozené nad kávou zpravidla posléze „realizoval dav, který dával přednost říznějším nápojům“. V rámci krátkých exkurzů stručně shrnuje i kulturní dějiny vnímání hub nebo piva ve středověké Evropě (od těžkého hříchu k „tekutému totemu“).

Jinou autorovu polohu ovšem představují pasáže vyjadřující jeho břitkou kritiku plytkých televizních pořadů o vaření nebo kuchařek, ve kterých se méně úspěšní herci snaží přiživit na slávě svých hvězdných kolegů. V tomto směru je to ovšem kniha vyvážená. Autor se rozhodně nestaví proti kuchařským pořadům jako takovým: v závěrečné autorské poznámce Šlajchrt kvituje, že úroveň současných gastronomických produkcí je už mnohem lepší. Ironizuje sice nekultivovanost některých dřívějších moderátorů, ale současně neváhá ocenit jistou – sice nijak intelektuálskou, avšak solidní – publikaci z produkce Reader’s Digest. A dokonce provokativně dodává: „Nebyla by hospodyňka sečtělá takovou seriózní literaturou lepší partií než zavilá intelektuálka s Revolver Revue pod paží?“ Toto prohlášení bychom přitom měli brát s jistou rezervou, protože ve zmíněném periodiku autor dlouhodobě sám publikuje…

Každopádně musíme vyzdvihnout, že v rámci krátkých kapitol dokázal autor udržet vyvážený poměr mezi informativností, sžíravou kritičností a vtipnou čtivostí, posilovanou jeho důmyslnými pointami. I když vlastně jde jen o soubor recenzí a příležitostných textů, poskytuje kniha poučný vhled do dané problematiky, stejně jako místy až delikatesní čtenářský zážitek.