Když přijde řeč na dinosaury, dříve nebo později padne jméno vynikajícího ilustrátora Zdeňka Buriana či fantastického režiséra klasické Cesty do pravěku Karla Zemana. Znalci možná přihodí i pár dalších, třeba profesora Zdeňka Špinara, jehož Velká kniha o pravěku (Artia, 1983, jen první z mnoha vydání), doplněná právě o Burianovy ilustrace, zažehla lásku k pravěkému tvorstvu u celých zástupů mladých přírodozpytců.

V uplynulých deseti letech se však ikonou tuzemské popularizace dinosaurů pomalu, ale jistě stává Vladimír Socha (nar. 1982) a vzhledem k desítkám článků (například v časopisech 100+1 zahraniční zajímavost, Živá historie ad.), známému blogu (v roce 2017 nominovanému na Magnesii Literu), rozhovorům v médiích a spoustě knih, které se v uplynulých letech dostávají na pulty obchodů až neskutečným tempem, se rozhodně není čemu divit. Jeho nejnovější (vlastně v tuto chvíli již předposlední a za pár měsíců předpředposlední) titul nese název Dinosauři v Čechách, což čtenáři neskýtá dost prostoru na otázky, o čem svazek asi bude. I když jak se ukáže, možná by nebylo od věci do názvu přidat otazník.

Dračí kosti
S dinosaury je jedna velká potíž, a to že na konci křídy (nejmladší perioda druhohor) jich většina vymřela, takže nám při jejich zkoumání obvykle nezbývá než se spokojit s tím, co po nich zbylo – obvykle různě zachovalé fosilizované kosterní pozůstatky. Slušelo by se dodat, že dinosauři ve skutečnosti dodnes přežívají (a jak úspěšně!) v podobě ptáků, v textu však zazní krutá pravda: „Velociraptor je cool, slepice nikoli.“ Ale zpět ke knize. Své vyprávění autor začíná otázkou, jak to bylo s objevováním dinosauřích kostí v předvědeckém období, tedy než se paleontologie etablovala coby vědecký obor. S trochou zklamání se dozvídáme, že z území dnešní České republiky žádné takové dávné nálezy neznáme (první prokázaný až roku 1878), to ovšem neznamená, že by naše končiny byly z pohledu objevování zkamenělých pozůstatků různých předpotopních tvorů zcela nezajímavé. Nacházely se zde například kly, lebky či jiné kosti mamutů a jiných velkých pleistocenních savců, které, jak autor dodává, byly tradičně považovány za pozůstatky dávných obrů.

V ostatních částech Evropy a zejména pak na dalších kontinentech byly objevy dinosauřích zkamenělin daleko častější a zřejmě k nim docházelo i podstatně dříve. Tyto nálezy se sice většinou nedochovaly, ale o jejich existenci svědčí mimo jiné vliv, který měly na různé kultury. V Číně, která je množstvím dinosauřích fosilií proslulá, se tyto zvláštní kosterní pozůstatky považovaly za kosti draků. Jinde našly zřejmě i praktické využití – kupříkladu dávní obyvatelé Indie údajně dinosauří kosti používali jako zbraně. A podobně tomu pravděpodobně bylo i na jiných kontinentech. Nabízí se, že snad právě monstrózní kosti, které neodpovídaly žádným známým žijícím živočichům, daly vzniknout představám o nejrůznějších bájných tvorech. Přelomové nicméně byly evropské objevy z první poloviny devatenáctého století, jež nakonec vedly ke zjištění, že kosti patřily dávným plazům, kteréžto skupině dal Richard Owen v roce 1842 jméno Dinosauria. (Blíže o prvních dinosauřích nálezech v Evropě i rivalitě mezi jejich objeviteli pojednává velmi podařená kniha Lovci dinosaurů od Deborah Cadburyové, BB art, 2004)

Kdo (ne)byli a kde žili dinosauři
Cílem několika následujících kapitol je představit nejprve nejvýznamnější (světová) naleziště druhohorní fauny, a poté i druhohorní zvířenu samotnou. Socha líčí, co byli dinosauři zač, které skupiny mezi ně patří, a které už ne. Z plazů, již jsou pravým dinosaurům různou měrou příbuzní, věnuje autor největší pozornost ptakoještěrům (a vysvětluje, proč je tento název nepřesný), mosasaurům a plesiosaurům. Proč vybral právě tyto skupiny, se ukáže teprve později. Zabývá se však i jinou podstatnou otázkou, totiž jak vlastně druhohory a jejich jednotlivé periody (trias, jura a křída) vypadaly, co se týče podnebí, výskytu rostlin, zkrátka v jakém prostředí se slavní druhohorní plazi vyvíjeli, žili, a nakonec i zanikli. Socha krom toho dodává, jak asi vypadaly druhohory na našem území: „Po většinu druhohor byly Čechy ostrovní soustavou, jednolitým ostrovem nebo otevřeným mořem a podnebí na souši mělo obvykle polopouštní až tropický ráz.“ To nutně ovlivnilo i možnosti pozdějších paleontologických nálezů na našem území.

Následně, nutno dodat že až daleko za polovinou knihy, se konečně dostáváme k nejdůležitějšímu tématu publikace, tedy jak to bylo s dinosaury v Čechách. První kosterní pozůstatky rozmanitých mořských druhohorních plazů, zejména plesiosaurů a mosasaurů, byly na našem území nalezeny už (v jistém ohledu teprve) v polovině 19. století. Roku 1880 k nim přibyly kosti prvního ptakoještěra (pterosaura). Nejedná se ovšem o příliš bohaté nálezy, což je koneckonců případ i pravých dinosaurů, jelikož z našeho území „známe přibližně šest fosilních exemplářů, které můžeme do této skupiny zařadit“. První takový popsal již v roce 1878 známý český přírodopisec Antonín Frič, i když zařadit s jistotou mezi dinosaury živočicha, jemuž pozůstatky patřily, zatím nelze. To platí i o dalším exempláři, který Frič popsal roku 1905. Bezpochyby nejvýznamnější a nejlépe popsaný zástupce skupiny Dinosauria byl v roce 2003 nalezen nedaleko Kutné Hory. Pravděpodobně patřil mezi takzvané ornitopody a žil přibližně před 95 miliony let. Časem tyto nečetné nálezy doplnil ještě zub teropodního dinosaura (snad ze skupiny Tetanurae) objevený nedaleko Brna. Na základě jediného zubu ho ovšem není možné blíže taxonomicky zařadit. Krom kostí se na našem území dochovalo i několik otisků chodidel, jež pravděpodobně patřily dinosaurům a dávají alespoň naději, že se v budoucnu objeví fosilizované pozůstatky jejich majitelů.

Dinosauři v Čechách?
Jak už vyplývá z obsahu knihy, název lákající na „Dinosaury v Čechách“ sice nelže, ale vzhledem k tomu, že zkamenělinám druhohorních plazů nalezeným na území České republiky je věnována odhadem poslední čtvrtina hlavního textu, mohli by být někteří čtenáři mírně zklamaní. Na druhou stranu je ovšem Sochovi nutno přiznat, že bez kontextu, do nějž závěrečné a stěžejní kapitoly zasadil, by kniha nepochybně významně ztratila na kvalitě a ucelenosti. Nicméně tento kontext lze opravdu plně docenit až po dočtení celé publikace, a možná by tak bylo příhodnější její cíle a postup zvolený k jejich naplnění vysvětlit hned v úvodu, a ne na konci každé části čtenáře upozorňovat, že „než se podíváme na české nálezy z této pradávné éry, musíme se ještě krátce“ podívat na historii objevování dinosauřích kostí / kdo to byli dinosauři / kde žili atd., a v tomto duchu překonat více než sto stránek.

Na první pohled Dinosauři v Čechách rozhodně zaujmou stylem, který leckomu možná připomene úpravu článků v již vzpomínaném časopise 100+1 zahraničních zajímavostí. Na skoro každé stránce je totiž k nalezení box typu „Víte, že?“, který upozorňuje na zajímavosti rozvíjející hlavní téma. Na Stoplusjedničku dá vzpomenout i zvýrazňování klíčových nebo jinak zajímavých informací v textu tučným písmem, což rozhodně stojí za pochvalu, neboť to čtenáři velmi usnadňuje orientaci a vyhledávání v knize, která nedisponuje klasickým rejstříkem. Vytknout lze snad jen to, že informace uvedené v textu, panelech či popiscích obrázků jsou leckdy duplicitní. Občas se pak autor nechá trochu moc unést rozvíjením méně podstatných detailů a snad až příliš oddaluje pointu vyprávění, kvůli čemu příběh místy nešlape zdaleka tak svižně, jak by mohl.

Velkým pozitivem Dinosaurů je ilustrační doprovod Vladimíra Rimbaly. Malou ochutnávkou je už obálka, která zobrazuje potenciálního původce stop nalezených v lomu poblíž Červeného Kostelce. A jak čtenář zjistí po otevření svazku, Rimbala s ilustracemi ani náhodou nešetřil. Jeho bez nadsázky vynikající kresby, barevné i černobílé, jsou téměř na každé stránce a Sochův text organicky doplňují. Neodbytně se proto při spojení Sochy a Rimbaly vkrádá na mysl jiná slavná dvojice, totiž již vzpomenutí Špinar s Burianem, i když takové srovnání působí až kacířsky. Uvidíme, jak se bude tato spolupráce vyvíjet dál.

Dodat snad lze už jen, že knihu doplňuje slovníček méně známých pojmů a rozhovory se dvěma mladými českými paleontology (Michalem Matějkou a Danielem Madziou), kteří mají podíl na některých z popisovaných českých objevů. Souhrnem řekněme, že Dinosauři v Čechách jsou i přes uvedené výtky velmi kvalitní a originální příspěvek do české „dinosauří“ populární literatury. I s ohledem na ilustrace se jedná o titul, který čtenáře doslova vybízí k opakovaným návratům.