V nakladatelství Pavel Mervart letos vyšla jedinečná kniha českých odborníků Sex, plození, pohlaví s několika poznámkami o genderu. Téma sexuality je v ní představeno na několika rovinách, z hlediska teoretické biologie, etologie, historie či filozofie, a především v kontextu jejich vzájemného prolínání.

V rozhovoru oslovujeme Kláru Bártovou (1986), Jakuba Fořta (1996), Elišku Fulínovou (1982), Jana Havlíčka (1974), Šárku Kaňkovou (1980), Terezu Liepoldovou (1988) Lenku Příplatovou (1983) a Jitku Třebickou Fialovou (1983). Tito specialisté z různých pracovišť Univerzity Karlovy v následujících odpovědích naznačují šíři přístupů, jež ovšem všechny spojuje jediné téma. I když nám naše sexualita nezřídka nemálo komplikuje život, obecně podle nich platí, že pohlavnost má u všech (lidských i nelidských) živočichů řadu výhod a z dlouhodobějšího hlediska se ukazuje jako životaschopnější strategie. 

iLiteratura: V knize zmiňujete tezi amerického antropologa a historika Thomase W. Laqueura, že dokonce až do 18. století vlastně v představách mnoha učenců existovalo jediné normativní pohlaví, mužské. K ženské anatomii se přistupovalo jako k naruby či dovnitř obrácenému muži. Odlišnost pohlaví ženského byla v tomto pojetí zakotvena spíše sociálně. V daném období tedy měly, s nadsázkou řečeno, existovat dva gendery, ale pouze jedno pohlaví. Existoval ale v té době někdo, kdo by cosi podobného takto přímo zformuloval?
Eliška Fulínová a Tereza Liepoldová: V případě oné anatomické totožnosti existuje například velmi oblíbená anglická popularizační „porodní“ příručka Aristotle’s Masterpiece, která poprvé vyšla v roce 1684 a následně opakovaně vycházela až do počátku 20. století. Od roku 1702 se v edicích objevuje text následujícího znění: „ženy nejsou než muži obrácení naruby zvenčí dovnitř, a muži, když se pořádně podívají, mohou zjistit, že jsou ženy, kterým se to, co je uvnitř, ocitlo venku“. Je to v podstatě zpopularizovaná verze úryvku z jednoho spisu lékaře Galéna, kde se tvrdí, že muži i ženy mají stejné tělní části spojené s reprodukcí, pouze muži je mají umístěny venku, zatímco ženy uvnitř. Oba tyto texty ale zároveň problematizují Laquerovu tezi, že referenčním bodem byl vždy muž. Laquer oba úryvky cituje, ale vedle tvrzení, že žena je převrácený muž, vynechává explicitně formulované tvrzení, že muž je převrácenou ženou. Problematická je ale i samotná Laquerova interpretační teze o „jednom“ pohlaví. Tvrdit, že právě toto byl od antiky až do 18. století dominantní model přemýšlení o rozdílech mezi pohlavími v přírodovědném kontextu, jednoduše není udržitelné. Úvahy v učenecké sféře byly samozřejmě mnohem sofistikovanější a mezi učenci najdeme zastánce jak totožnosti, tak odlišnosti pohlaví.

Co si ovšem z Laquera podle našeho názoru lze konstruktivně vzít, je jeho pozorování, že biologické a sociální rozdíly mezi muži a ženami byly až do 18. století konstruovány nezávisle na sobě a za pomoci odlišných nástrojů. Jinak řečeno: pro odůvodňování sociálních rozdílů nebyly dominantně používány přírodovědné argumenty a z biologického poznání nebyly vyvozovány důsledky v podobě pohledu na optimální, údajně „přirozené“ sociální uspořádání. Byť samozřejmě ztráta varlat znamenala sestup v sociálním žebříčku. Mohlo to být i naopak. Debaty o (ne)možnosti změny pohlaví ukazují i na to, že vaše sociální chování, které mohlo být příliš mužské nebo příliš ženské, mohlo způsobit anatomickou změnu (například vyhřeznutí pyje). A samozřejmě velkou roli hrála i politická a náboženská situace. Příklon k určitému názoru nebo způsob výkladu mohl znamenat vymezování se nebo podporu určité autority či nově nastupujícího dogmatu.

Pohled na rozdíly mezi pohlavími se tedy nemusel krýt – což lze ukázat u řady učenců – s pohledem na rozdíly, které bychom dnes značili jako genderové. A toto se nám zdá jako klíčový faktor: je třeba problematizovat a nabourávat zdánlivě samozřejmé, často zcela nereflektované, ale přitom v rámci dějin evropského myšlení relativně nové přesvědčení, že z biologicky popisované reality lze odvozovat normy sociálního chování. Jinými slovy, že z toho, jak se věci biologicky mají, automaticky plyne, jak se mají lidé v životě chovat a jakým způsobem mají organizovat svůj společenský život.

iLiteratura: V knize chcete předložit více perspektiv. „S vědomím této mnohosti perspektiv je značně obtížné stát na barikádě kulturní války.“ Nemíníte tedy poskytovat intelektuální šrapnely na prohloubení zákopů na té či oné straně pomyslné barikády. Což je jistě chvályhodné. Nicméně jak je to v dnešní době snadné? Sociolog a hudebník Zdeněk Konopásek si nedávno postěžoval, že i badatelé věnující se své běžné vědecké práci se ocitají uprostřed politické vřavy. Ač přicházejí s nějakým neutrálním vědeckým faktem, chtě nechtě je to rychle vnímáno jako politické stanovisko. Nakolik rizikové je dnes tvrdit, že rozdíly mezi samicemi a samci (včetně lidí) nacházíme i na úrovni mozku?
Jan Havlíček: Samozřejmě že každý výrok či stanovisko může být využito v politickém kamenování. V online bitvách, které často fungují na základě z kontextu vytržených „výkřiků“, je to obzvláště snadné. Tvrzení, že pozorujeme systematické rozdíly mezi muži a ženami na úrovni mozku přece vůbec nevypovídá o tom, jak tyto rozdíly vznikají. Takové rozdíly nemusejí být nutně důsledkem rozdílů v genech či hormonálních hladinách. Mohou též vznikat kvůli systematicky rozdílné zkušeností mezi dívkami a chlapci v průběhu dětství. Často se však jedná o komplexní propletenec všech výše uvedených vlivů a jejich vzájemnému působení ne úplně dobře rozumíme.

„Učit se“ své sexualitě

iLiteratura: Uvádíte příklady pokusů, podle kterých se dají projevy sexuální touhy ovlivňovat i pomocí klasického podmiňování. Například v experimentu z roku 1966 byly participantům v těsném sledu promítány nejprve obrázky ženských kožených bot a následně obrázky nahých žen. Po několikátém vystavení sérii stimulů začali muži reagovat genitálním vzrušením už na samotné obrázky kožených bot. Podobná studie z roku 1999 dokonce „napodmiňovala“ participanty tak, že reagovali sexuálním vzrušením na obrázek sklenice plné mincí. Kde jsou ovšem reálné meze takových metod? Čeho se naopak v oblasti sexuálního chování takto dosáhnout nedá?
Klára Bártová: U behaviorálních projevů málokdy platí, že by se objevovaly automaticky, bez aktivace důležitým podnětem, který přichází buď z prostředí, anebo z fantazijních představ daného jedince. Ukazuje se, že sexuální motivace, jejichž základem jsou sexuální zájmy, fantazie a chování, jsou předmětem celoživotního sexuálního učení (tj. klasického a operantního podmiňování a modelového učení). Jsou flexibilní, nebo dokonce reverzibilní, a vyvíjejí se v pozdějších fázích života. K tomuto učení dochází často i v průběhu senzitivních period, což jsou různě dlouhá časová období ve vývoji jedince, kdy je nervový systém připraven zvýšeně reagovat na určité podněty z prostředí, které aktivují výskyt určitého chování. V rámci těchto období, jejichž rozsah je zřejmě rovněž částečně geneticky podmíněn, je tedy člověk připraven „učit se“ své sexualitě. Proces „nabývání“ sexuální motivace však není nekonečný, má určité hranice, které jsou z velké části dány sexuální orientací. Většina vědců se shoduje na tom, že sexuální orientace se u jedince během ontogeneze objevuje velmi brzy (ještě před zahájením sexuálních aktivit a před výskytem prvních sexuálních fantazií) a později v životě ji nelze změnit. Na sexuální motivaci a orientaci proto nejspíše působí i odlišné psychologické mechanismy, což je klíčové pro samotnou etiologii obou jevů.  

iLiteratura: V knize poutavě vyjmenováváte a vysvětlujete, které aspekty mají vliv na náš sexuální výběr; podotýkáte, že množství informací, jež lze získat jen ze samotného hlasu nebo tělesné vůně, je pozoruhodné. Která zjištění v této oblasti pro vás byla nejvíce překvapivá?
Jitka Třebická Fialová: Tématu vnímání rozličných vlastností ze vzhledu, tělesné vůně i hlasu se věnujeme již poměrně dlouhou dobu, takže nás jen tak nějaké nové zjištění nepřekvapí. Z našich vlastních výzkumů nás asi nejvíce překvapila studie ukazující pozitivní vliv konzumace česneku na podpažní vůni. Když jsme studii plánovali, přepokládali jsme negativní vliv česneku. Pokud však vezmeme v úvahu rozsáhlé prospěšné účinky česneku na zdraví včetně zlepšování fungování kardiovaskulárního systému, antimikrobiálních účinků nebo působení proti některým druhům rakoviny, naše výsledky zapadají do tohoto pozitivního kontextu. Znovu bychom zde ale rádi zdůraznili, že jde o pach podpaží, u pachu dechu je situace samozřejmě jiná.

Z výzkumu atraktivity hlasu nám přijde zajímavé, že literatury existuje méně, i v porovnání s literaturou zabývající se výzkumem tělesné vůně, a většina je také mladší. Z konkrétních témat nám pak přijde pozoruhodné, že vztah mezi velikostí těla a výškou hlasu je velmi slabý. Lidé přitom mají pocit, že vyšší a větší jedinci disponují hlubšími hlasy, a naopak hubenější a menší lidé vyššími. Výzkumy však ukazují, že to obvykle neplatí.

Kořeny odporu k homosexualitě

iLiteratura: Jedna kapitola je věnována tématu znechucení a homosexuality. Homosexualita jakožto znechucující stimul podle vás funguje na dvou úrovních – na úrovni patogenního znechucení (strach z přenosu pohlavně přenosné choroby z důvodů rizikovějšího sexuálního života většiny homosexuálů) a na úrovni morálního znechucení (strach ze sociální diskreditace při kontaktu s homosexuálem). I ve chvíli, kdy byla zaručena naprostá bezinfekčnost, znechucení vůči homosexuálům u řady dotázaných participantů přetrvávalo, přičemž korelovalo s jejich konzervatismem a náboženským vyznáním. Z toho by vyplývalo, že odpor k homosexualitě je u mnoha lidí hluboce zakořeněn a bude tu tak dlouho, dokud budou žít nějací homosexuálové?
Šárka Kaňková: V současné době se zdá, že odpor k homosexualitě je opravdu silněji ovlivňován morálními aspekty, které se často promítají i do samotného patogenního znechucení. Předsudky vůči homosexualitě zakotvené v kulturních, náboženských a sociálních normách a v čase se mohou proměňovat. Společenské a kulturní změny tak mohou vést k posunu ve vnímání homosexuality. V mnoha částech světa se například veřejné názory na homosexualitu za poslední desetiletí výrazně posunuly směrem k větší akceptaci a toleranci. Zvýšení povědomí o vědeckých faktech týkajících se vzniku a udržování homosexuality u lidí a rozvoj empatie vůči různým sexuálním minoritám může snížit prožívané morální a potažmo i patogenní znechucení.

iLiteratura: Vysvětlujete dávné evoluční důvody vzniku homosexuality, které se ovšem u lidí zřejmě neuplatňují. To ale asi neznamená, že by homosexualita u lidí někdy mohla zaniknout?
Jakub Fořt: Budoucnost samozřejmě nikdo z nás nezná, můžeme tedy jen spekulovat na základě současných znalostí. Zaprvé, mnohé z navržených evolučních teorií homosexuality u člověka se nejspíše v dnešní západní společnosti neuplatňují, neplatí to ovšem zcela. Genetický výzkum například potvrdil vyšší počet potomků u lidí, kteří ve svém genomu nesou genetické varianty, které v některých jedincích mohou zvyšovat pravděpodobnost jejich homosexuální orientace. Čili podpora pro (alespoň některé) evoluční teorie je spíše nejednoznačná, než abychom mohli prostě s jistotou říci, že ty navržené evoluční mechanismy už v dnešní západní společnosti nijak nepůsobí. Zadruhé díky metodám asistované reprodukce a stoupající podpoře homoparentálních rodin na Západě je myslitelnou možností, že by přímá genetická reprodukce homosexuálních jedinců mohla i stoupat (nedojde-li ke změně společenské praxe). Zatřetí, sexuální orientace není určena pouze geneticky, existují hormonální a imunologické vlivy, které se na vzniku sexuální orientace (a homosexuality) rovněž podílí a které by snad mohly existovat do nějaké míry i nezávisle na výskytu genů ovlivňujících homosexualitu. Začtvrté, homosexuální chování (když není řeč přímo o homosexuálně orientovaných jednotlivcích) je do jisté míry ovlivněno společensky, a to ve větší míře u žen než u mužů – tedy nehledě na jakékoliv biologické teorie vzniku homosexuality či evoluci. Víme například, že ve Spojeném království mezi mladšími generacemi (oproti starším) stoupá podíl lidí, kteří alespoň jednou v životě měli sex s člověkem stejného pohlaví. Zapáté, i kdyby se doopravdy (což my nevíme) žádný z evolučních mechanismů udržení homosexuality v populaci na Západě již neuplatňoval a zároveň neexistovaly jiné mechanismy vedoucí u člověka k homosexuální orientaci nebo chování, evoluce pracuje na mnohem delších časových škálách než běžná lidská společnost – mohlo by trvat tisíce, desítky tisíc i více let, než by jakákoliv vlastnost včetně homosexuality mohla z lidské populace vymizet.

Závěrem bych chtěl zdůraznit, že na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď, protože vývoj lidské sexuální orientace je komplexní záležitostí, do níž promlouvá mnoho faktorů, o nichž máme zatím spíše mlhavé povědomí (byť se v posledních dekádách dosti zlepšujeme). Je důležité říci, že možná evoluční výhodnost homosexuality, která by mohla plynout pro samotné homosexuály či jejich příbuzné, nemá určovat, jak se k homosexualitě stavíme eticky. Jsem přesvědčen, že všichni lidé mají právo na šťastný život nehledě na to, co o kterých aspektech jejich osobnosti v teoretické rovině soudí věda.

iLiteratura: Kapitola s hravým názvem Pojďte, pane, budeme se brát od Lenky Příplatové je v knize věnována nesčetným případům homosexuálního chování u divoce žijících zvířat, přestože mnozí lidé stále tvrdošíjně odmítají si tento fakt přiznat. Kupříkladu bývalý ředitel keňské vládní rady pro regulaci filmové produkce Ezekiel Mutua tvrdil, že lvi toto zcela nevhodné chování zřejmě „odkoukali“ od lidského stejnopohlavního páru. Existují ovšem v sexuálním chování zvířat jevy, které si nechce připustit soudobá západní liberální společnost? 
Lenka Příplatová: Záleží na tom, jak si budeme vykládat výraz „nechce připustit“. Prastará idealizace ctnostné a krásné přírody, ve které by se nikdy nedělo něco ošklivého, už sice dávno vzala za své, přesto některé „hnusnější“ typy chování obvykle v základních biologických učebnicích neuvádíme, moc se nám je nechce studovat a leckdy nás ani nenapadne, že se něco takového děje, a výzkumů je potom tudíž poskrovnu. Anebo jsou, ale sledují věc zřejmě z ne úplně dobrého úhlu pohledu. Je to patrné třeba u výzkumu evoluce ženské sexuality, kde jsme až relativně nedávno zjistili, že bychom možná měli vysvětlovat spíš heterosexualitu a bisexualitu brát jako základ; třeba to tak není, ale už jenom možnost, že by tomu ve skutečnosti mohlo být úplně jinak, než jsme původně očekávali uvyknuti heteronormativní společnosti, je dobrý krok směrem k méně zkreslenému výzkumu. A nepochybuju o tom, že nás tyto jiné úhly pohledu v některých případech ještě vůbec nenapadly. Takže pokud budeme „nechce připustit“ brát jako „raději ani nezkoumejme“ nebo „ani nás nenapadlo to zkoumat“, jasně. To se dělo, děje a dít bude, doufejme že stále řidčeji. 

Pokud „nechceme připustit“ znamená spíše to, že jsme si připustili, že se to děje, ale nelíbí se nám to, pak u zvířat pochopitelně najdeme nejrůznější typy sexuálního či reprodukčního chování, které bychom v lidské společnosti buď napodobovat vážně nechtěli, na které se v současnosti díváme tak trochu skrz prsty, je pro nás přinejmenším netypické, anebo fyziologicky zhola nemožné. Z první kategorie jmenujme třeba zjevně (z civilizačního hlediska) antisociální infanticidu, kdy kupříkladu lev, ale týká se to i dalších organismů, po získání nové smečky samic zabije mláďata předchozího samce, aby mohly samice rychleji „investovat“ své zdroje do jeho budoucích potomků. Nemusí jít přitom zdaleka jenom o chování mezi predátory: typická je infanticida mezi domácími koňmi i jejich příbuznými (včetně koní Převalského či zeber), přičemž klisny s možnou infanticidou od hřebců nepříbuzných s počatým hříbětem „počítají“ v rámci své biologie natolik jistě, že pouhá přítomnost nepříbuzného hřebce v blízké stáji vede ke zvýšené pravděpodobnosti samovolného potratu plodu. Nač investovat zdroje do potomka, když se pravděpodobně nedožije dospělosti. Infanticidu najdeme i v mnoha lidských společnostech a asi nikdo nebude zpochybňovat nutnost mít takové chování dobře podchycené sociálními pracovníky v terénu a následně trestním právem. 

Z druhé kategorie se pak můžeme podívat na nejrůznější polygynní až harémová zvířata (u řady ptáků i savců) či polyandrická zvířata, jejichž potomstvo z jednoho vrhu může mít více otců, jak je běžné například u kočky domácí.

Ze třetí kategorie jmenujme například změny pohlaví v průběhu života (běžné například u ryb) nebo traumatickou inseminaci, kdy samec musí samičí tělo přímo prorazit svým sexuálním orgánem (např. u štěnic).

Jak se vyhnout incestu

iLiteratura: V knize píšete, že vymezení tabu incestu je silně závislé na pravidlech té které kultury. „Zatímco v jedné společnosti je za incest považován až samotný pohlavní styk geneticky příbuzných jedinců, v některých tradičních společnostech stačí, když dva sourozenci sedí vedle sebe a vzájemně se míchají jejich tělesné vůně“. Jak velké odlišnosti v tomto ohledu panují u nelidských živočichů, či alespoň u našich nejbližších příbuzných, ostatních primátů?
Šárka Kaňková: Incest u živočichů (např. bezobratlí), kteří mají krátké reprodukční cykly a produkují velké množství potomků, sice může ovlivnit celkovou vitalitu populace, ale negativní dopady příbuzenského křížení jsou často rychle nahrazeny novými generacemi. Naopak u živočichů (např. primátů), kteří mají delší reprodukční období a produkují méně potomků, má ztráta životaschopnosti jednotlivých potomků dlouhodobější a negativnější dopady na celou populaci. Obecně by tedy mělo platit, že čím větší jsou náklady spojené s příbuzenským křížením, tím spíše by se zvířata měla vyhýbat páření s blízkými příbuznými.

U mnoha savců, včetně primátů, byly popsány různé mechanismy, které pomáhají předcházet incestu. Na rozdíl od lidí zde však nejsou zavedeny kulturní normy a tabu. Mechanismy vyhýbání se incestu jsou spíše biologické a sociální než kulturní. I když mohou v prevenci incestu hrát roli sociální struktury jako hierarchie a rodinné skupiny, nejsou výsledkem vědomých kulturních norem.

Jedním z výše zmíněných mechanismů sloužícím jako prevence incestu u některých savců je například to, že jedinci jednoho pohlaví opouští během dospívání svou rodnou skupinu, čímž se snižuje šance na páření s příbuznými. Příkladem mohou být samice šimpanzů, které při dosažení pohlavní dospělosti často migrují z jedné tlupy do jiné. Mnoho druhů savců navíc dokáže rozpoznat své příbuzné na základě čichových, vizuálních a vokálních signálů. Tato schopnost jim potom pomáhá incestním vztahům zabránit. U primátů se navíc prodlužuje kojenecké a juvenilní vývojové období; blízký kontakt v době výchovy tak vede k tomu, že samice a potomci nebo sourozenci se pravděpodobně nerozmnoží. Tento efekt se nazývá Westermarckův a byl původně popsán jako mechanismus vyhýbání se incestu u lidí. Westermarck navrhl, že právě úzké spojení během dětství (jedinci spolu vyrůstají) snižuje sexuální přitažlivost v pozdějším životě.

Je však třeba poznamenat, že stejně jako u lidí i mezi primáty a dalšími zvířaty existují situace, kdy dochází k incestním vztahům. U zvířat je to dokonce mnohem častější, než se původně předpokládalo. Zmíněné situace mohou vznikat také například omezeným přístupem k nepříbuzným jedincům nebo narušením přirozených sociálních struktur. Na rozdíl od lidí však ostatní zvířata nemají pro incest zavedené sociální důsledky (tresty) – jedinci, kteří se dopustí incestu, tak nejsou vědomě stigmatizováni nebo trestáni ostatními členy skupiny.

iLiteratura: Poslední kapitola publikace od Roberta Kanócze rozebírá svéráznou vizi Egona Bondyho. V člověku se podle něj střetává biologický substrát lidské existence s potřebou hledání smyslu a vztahování se k vyšším hodnotám. Abychom tuto potřebu uspokojili, musíme „bios“ a jeho omezení překonat. Což je ale pro obyčejné smrtelníky nemožné, a proto bude muset v budoucnosti dojít k vytvoření „artificiálních bytostí“, které nebude tížit jejich živočišnost a s ní spojená sexualita. To je jistě podnětná intelektuální vize, ovšem nepříliš realistická. Co se týká aktuálního vývoje, zmiňujete, že soudobá kultura flirtování a navazování vztahů v on-line prostředí přispívá ke stírání genderových rozdílů v sexuální touze do té míry, že si už muži a ženy v ničem nezadají. V seznamovacích aplikacích může kdokoli dát jediným tahem prstu doprava či doleva najevo, nakolik jej či ji protějšek přitahuje, jaké jsou jeho (její) touhy a očekávání. Troufnete si odhadnout, jaké další trendy může v oblasti sexuálních vztahů přinést on-line seznamování či umělá inteligence?
Jan Havlíček: Predikce budoucnosti je obecně ošidná disciplína. Pokud bych si měl osobně tipnout některé trendy, myslím, že můžeme očekávat masivní nárůst virtuální sexuality. Obligátní virtuální brýle vás přenesou do společnosti virtuálních partnerů dle vaší volby. Ty budou doplněny o rukavice a návleky na genitálie, které budou vysílat vzrušující podněty. Zmíněné technologie se již intenzivně vyvíjejí či testují. Zajímavější otázkou je, jaké bude mít masové rozšíření těchto technologií širší společenské dopady. Je možné, že uspokojení z virtuální sexuality bude části populace vyhovovat natolik, že zcela rezignuje na běžnou sexualitu a nesnáze s ní spojené. Tipoval bych, že z větší části se bude jednat o muže, u nichž je sexuální akt uspokojující sám o sobě. Zatímco pro celou řadu žen je sexuální aktivita součástí mezilidského vztahu (ne nutně závazného), který je obtížnější virtuálně nahradit. Nedostatek potenciálních mužských partnerů by také mohl vést k častějšímu vzniku polygamních vztahů. Zda se však načrtnutý scénář alespoň z části naplní, nám ukážou již nadcházející dekády.