„Kůrovec zdecimoval miliony kubíků dřeva.“ „Kůrovec sežral lesy.“ „Kůrovcová zkáza.“ V podobném duchu zpravodajské servery v minulých letech informovaly o problémech, které kůrovec napáchal v lesích napříč republikou, od Šumavy přes Vysočinu po Jeseníky. Kůrovec se stal synonymem zla, zavilého nepřítele a odporného škůdce, který zlotřile pustoší krásné monokulturní lesy a nezasluhuje nic než nemilosrdné hubení. Skutečně je to ale prohnilý zlosyn, jehož účelem je pouze škodit a na němž se nedá najít nic pozitivního? Entomolog a přední český „kůrovcolog“ Jiří Hulcr působící na Floridské univerzitě si to nemyslí a je docela pravděpodobné, že svou osobitou knihou Kůrovci o tom přesvědčí nejednoho čtenáře.

Krásný padouch

Ačkoli by název mohl vyvolat dojem, že jde o atlas či určovací klíč vyhrazený pro odbornou veřejnost, podtitul Příběh největšího vyvrhele říše hmyzu napoví, že to tak úplně nebude. Definitivní tečku za představou suchého odborného textu učiní úvodní slova předmluvy z pera Constantina Kinského: „Když mě můj přítel Jiří Hulcr požádal, abych napsal pár vět do knihy, kterou právě držíte v ruce, byl jsem dost vyděšený. Snažil jsem se tedy dělat mrtvého brouka. Ale Jirka to jako entomolog hned poznal, takže jsem pár slov sepsal.“

Čtenář znající kůrovce pouze coby šestinohou zhoubu by mohl pochybovat, zda lze opravdu napsat populárně-naučnou knihu o něčem tak nudném, zbytečném a nesympatickém, nicméně autor ho rychle vyvede z omylu. Neplatí o nich totiž ani jedno. Kůrovci, kteří Zemi obývají už od dob dinosaurů, jsou výtvorem evoluce stejně jako každý jiný organismus a v ekosystémech plní důležitou roli, například při omlazování lesa hubením starých a nemocných stromů. A nejsou ani nudní a nesympatičtí. Byť někteří půvabu (hodnoceno z lidského měřítka) zrovna moc nepobrali, jiné se Hulcr nerozpakuje označit za krásné a svá slova dokládá velkým množstvím často velmi detailních snímků, ať už celých brouků, nebo jen jejich hlaviček a zadečků, jež bývají tou nejzajímavější částí těla kůrovce. Nechybí ani téměř celostránková fotografie nám dobře známého „chlupáče“ lýkožrouta smrkového, kterému jeho zlatavé chloupky slouží k vnímání okolí.

Lýkožrout je však jen jedním z mnoha. V současnosti věda rozpoznává kolem šesti tisíc zástupců podčeledi kůrovci, z nichž na území České republiky žije asi sto třicet druhů. Kromě zbarvení či tvaru těla se značně liší také velikostí. Zatímco ti největší „patří do jihoamerického rodu Phloeoborus a jsou velcí asi jako králičí bobek, […] nejmenší jsou trpasličí korohlodi Hypothenemus, […] jejichž haploidní samečci nejsou o moc tlustší než lidský vlas.“

Aroma souznění

Velkou pozornost autor věnuje životu kůrovců, například roli vůní v komunikaci. Vůně jsou pro ně důležité při hledání stromu, kam se zavrtat, i vhodného pohlavního partnera, s nímž zplodit potomstvo. Výzkum feromonového informačního kanálu, jenž u každého druhu využívá trochu odlišné „frekvence“, není zajímavý jenom sám o sobě, ale klíčový je i pro boj s kůrovci, protože nám umožňuje nabourat se do jejich konverzací a „vábit zamilované kůrovce do smrtících pastí“. Pozoruhodným aspektem kůrovčího bytí je jejich symbióza s houbami, která nabývá rozmanitých podob. Některé druhy kůrovců si houby v podstatě pěstují v tunelech hloubených v kmenech stromů a živí se jimi. Houbám zase brouci slouží jako „taxíky“, které je přepravují z jednoho stromu na další. Tato spolupráce vede dokonce k tomu, že houby „úplně ztratily schopnost tvořit plodničky a šířit se samy“.

 Hulcr nenechává stranou ani rozmnožování, respektive „rodinný život“ kůrovců. Zatímco u některých druhů je „u kormidla“ samice, která vyhledá příhodný strom a připraví snubní komůrku pro oplodnění samcem, což je v podstatě jeho jediný úkol, u jiných taxonů naopak hraje hlavní roli samec, jenž vybere strom, vyhloubí komůrku a začne lákat samice do harému.

Poslední třetina knihy už se věnuje primárně otázce kůrovce coby škůdce a snaží se z něj sejmout cejch „vraha stromů“. Celý problém je totiž složitější, jak už zaznělo výše. „Kůrovcové kalamity jsou důsledkem (1) změny klimatu a (2) proměny lesů na husté monokultury.“ Přemnožený kůrovec je symptomem hlubších problémů, což si ostatně už v 19. století uvědomoval přírodovědec, cestovatel a spoluobjevitel principu přírodního výběru A. R. Wallace: „… nemohu se tudíž vyhnout závěru, že kůrovci a spol. napadají dřevo, v němž síla života již přestala proudit, a že jsou schopni toto vycítit předtím, než se vyjeví vnější příznaky. Teprve poté námi jest zpozorováno utrpení stromu. V jeho nejhůře postižených částech nacházíme kůrovce a tuto neplechu mylně jim přičítáme.“ V první řadě bychom se tedy měli soustředit na správnou péči o les i s ohledem na klimatickou změnu (viz například Jiné klima – jiný les). Ani tak se ale zřejmě boji s kůrovcem zcela nevyhneme. Proto je důležité co nejlépe poznat jeho biologii, v čemž máme dle autora stále velké mezery.

Mezi dvěma čtenářskými světy

S rozsahem lehce přes sto stran, které jsou navíc prošpikovány desítkami fotografií, nejsou Kůrovci čtením na dlouhé večery a s trochou snahy se dají schroupat na jeden zátah, čemuž výrazně napomáhá i autorův vtipný, lehký styl, který však není na úkor přesnosti. Kniha proklínané šestinožce přibližuje natolik poutavě, že na ně patrně alespoň trochu pozmění názor i ten nejneoblomnější čtenář.

Otázkou zůstává, kdo jím bude. Využíváním tykací du-formy („Představ si jaké to asi je: jsi malý brouček, který poletuje ve velkém tmavém lese.“; „Nemysli si, že jde o nějaký vtip.“) a hravými popisy kniha působí, jako by byla spíše určená menším čtenářům, jimž v psaném textu běžně tykáme (nakladatel ji zařazuje do věkové kategorie od 10 let). Nicméně samotný obsah tomu příliš nenahrává. Množstvím latinských názvů druhů, jež nemají české jméno (kromě českých autor rozebírá i kůrovce americké a mnohé jiné), složitějšími biologickými termíny (mykangium, haplodiploidie) i některými promluvami („Věř nebo ne, jedním z největších nepřátel tvého ranního latté je maličký kůrovec.“; „Máš les, važ si ho.“) se ovšem Kůrovci jeví jako čtivo pro zájemce pokročilejší, přinejmenším takové, jimž už v knihách obvykle netykáme, například středoškolské studenty, kteří se rozhodují, kudy se budou za pár let ubírat. Tomu by napovídala i závěrečná výzva: „Zajímají tě lesy a kůrovci? Výborně, lesnická věda a entomologie potřebuje novou krev a nové nápady. Přidej se k nám!“

Vysvětlením tohoto nejednoznačného čtenářského určení by mohla být skutečnost, že kniha původně vyšla v anglickém jazyce (The Surprising Lives of Bark Beetles, 2022), kde je na rozdíl od češtiny oslovování čtenáře populárně-naučné literatury du-formou zcela běžné. Byla by však škoda, kdyby kvůli této nejednoznačnosti knihu minuli cíloví čtenáři, ať už milovníci přírody (spíše od dvanácti až čtrnácti let věku), nebo třeba i ti, kdo v médiích o kůrovci a kalamitách jím způsobených píšou.